Náklaďákem v nemoci

Když pracujete ve velkém hutním podniku, jako já, má to své výhody i nevýhody. Do jisté míry je to jistota příjmu i odbytu, na druhé straně se potýkáte s různými jinými problémy. Například mně nestačí dostavit se k hlavní bráně, odkud dojdu na pracoviště. Na své pracoviště bych šla v rámci firmy notnou část své pracovní doby, a proto u nás jezdí vnitropodniková doprava, která rozváží zaměstnance na jednotlivé úseky. Ten můj je od hlavní brány v podstatě nejdál. Zvyknete si. Člověk si zvykne pomalu na vše. Horší to ale je, pokud se takto dopravujete, neřídíte, a něco se přihodí. Jako mně nedávno.

Už týden jsem zvracela a měla také střevní problémy. Protože jsem si byla vědoma toho, že mi má pracovní doba sjednaná na dobu určitou končí, nechtěla jsem riskovat její neprodloužení. Chtěla jsem za každou cenu vydržet v práci. Ten sedmý pracovní den to už ale nešlo. Mé problémy nabíraly takové síly, že jsem se v práci krčila v kolikových bolestech a nebyla už téměř schopná pohybu.

Musela jsem zavolat vedoucí a požádat ji o předčasné ukončení onoho pracovního dne. Potřebovala jsem lékaře, to mi po týdnu bylo jasné. Nebyla jsem ale téměř schopná pohybu a byla jsem strašně vyčerpaná. Sanitku jsem si volat nechtěla. Vedoucí samozřejmě souhlasila. Po nezbytné očistě, která v mém stavu byla jen částečná, jsem konečně stanula před budovou šaten. Vnitropodniková doprava ovšem jezdí jen na směny a z nich. Ten den jsem měla odpolední a do konce směny zbývaly ještě tři hodiny. Co mám dělat? Pot mi stékal po tváři a já byla ochromená bolestí. Za normálních okolností by si člověk zavolal třeba taxíka. Do areálu podniku by ho ale nepustili. Jediné, co mi zbývalo, bylo přejít pěšky k nákladní vrátnici. Ta je vzdálená od pracoviště jen jednu jedinou autobusovou zastávku. V mém stavu to ovšem byla nepřekonatelná vzdálenost. Ploužila jsem se hutí, všude to prskalo, upouštěla se pára a já si cestou také musela „upustit páru“. Jednoduše jsem se cestou k nákladní vrátnici několikrát pozvracela. Konečně jsem ale byla tam. Píchla jsem si odchod ze zaměstnání, přešla na místo, které jsem dosud neznala, vždy jezdím jen od hlavní brány, a zoufale se rozhlížela. Dostanu se já tudy vůbec domů? Napadlo mě zeptat se vrátných.

„Kdepak, paní, tady se nikam nedostanete. Leda pěšky, a to je na hodiny,“ řekl jeden z vrátných. Objasnila jsem vrátným, že je mi zle a k hlavní bráně v žádném případě nedolezu, ani po čtyřech.

„Leda vám stopnout nějaký náklaďák, pokud tady pojede,“ řekl ten jeden. A tak se také stalo. První nákladní auto, které do podniku vjíždělo, bylo stopnuto vrátným a řidič byl požádán, zda by mě „nehodil“ na hlavní bránu. Odtud už jezdí tramvaje na autobusové nádraží, a odtud se dostanu domů. Řidič, vidíc mě zmoženou nemocí, souhlasil. A tak jsem jela výjimečně na hlavní bránu nákladním autem. Moc jsem nemohla s řidičem komunikovat, musela jsem se přemáhat, abych mu celé auto nepozvracela. No, to by byla vizitka!

„Tak se brzy uzdravte. A dejte pozor při vystupování, abyste nespadla, ty stupačky jsou kluzké,“ popřál mi ještě řidič před vystoupením. Jak řekl, tak se stalo. Stupačky mi podklouzly a já sjela z náklaďáku rovnou na zadek.

Tramvaj na autobusové nádraží ovšem jela až za hodinu. Se slzami v očích jsem se usadila na lavičku, bolestí, křečemi a vyčerpáním jsem tam málem usnula. Vlastně ne málem, na chvilku určitě. Ještě že řidiči náklaďáku jsem nebyla lhostejná. Napadlo ho, když vyložil písek, který vezl na huť, mě zkontrolovat. A tak projel zpět z hutě přes hlavní bránu. Uviděl mě zkroucenou sedět na lavičce. Vlastně mě svým zatroubením probudil.

„Pojďte, hodím vás ještě na zastávku vašeho autobusu,“ nabídl mi nakonec s úsměvem. Jak já to ocenila. Dopravu na zastávku jsem měla zajištěnu. Přijeli jsme tam, když zrovna přistavoval autobus o spoj dříve, než bych jela původně. Absolvovala jsem cestu se sáčkem u úst a doma jsem byla dřív, než jsem doufala. Hned druhý den jsem navštívila lékaře. Bez dvoutýdenní nemocenské se to neobešlo. Dnes jsem už ale v pořádku. A kdo z vás může říct, že jel v nemoci za pomocí náklaďákem?

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete