Nákup

Chodil jsem se svým starým pejskem do našeho supermarketu.

Alík má už osmnáct let a sotva chodí. Je to malý hodný pejsek, kříženec jorkšíra. Já sám mám také problémy s nohami a věk přes osmdesát let. Tak jsem spojil procházku s pejskem s nákupem. Alík byl zvyklý čekat u obchodu, v zimě směl do vestibulu. Obchod má velký a prostorný vestibul, až pak je nákupní galerie plná obchůdků, které nemají potravinový charakter. A až na samém konci je prodejna potravin. Proto nikomu Alík nevadil.

 

Ochranka supermarketu si zvykla Alíka hladit, zpříjemňoval den i ostatním nakupujícím.

Právě dnes jsem se opět chystal do obchodu. Jako vždy jsem vešel do vestibulu a zamířil na Alíkovo oblíbené místo. Je úplně v rohu, nikomu tu nevadí. Alík si vždy lehne a pospává. Nyní ale ke mně zamířila žena v uniformě ochranky. Zakázala mi Alíka zde přivázat. Vysvětloval jsem jí, že samotný vestibul není spojen s potravinami, navíc je venku silný mráz. Viděla, že já sám se opírám o francouzskou hůl. Alík si jí nevšímal, uklidil se do rohu a chtěl si lehnout. Novou pracovnici ochranky, mohla být klidně mou vnučkou, jsem ale neobměkčil.

 „Tady si ho můžete uvázat,“ ukázala na sloupek, který byl venku. Všude kolem foukal mrazivý vítr.

 „Jé, Alíček. Pročpak nejsi uvnitř, zlatíčko? Tady bys umrzl,“ pohladila mého psa jedna z nakupujících. Starou paní jsem ani neznal. Většinou ale, když si někdo pejska všiml, ptal se na jeho jméno. Lidé si ho prostě oblíbili.

 „Paní mi to nechce dovolit,“ ukázal jsem bradou na zamračenou mladou ženu.

 Paní byla očividně milovnicí zvířat a měla srdce na lepším místě, než zaměstnankyně. Jala se Alíka obhajovat.

 „Pusťte ho, vždyť je to takový malý starý drobeček. Ani o něm nebudete vědět.“

 „Jenže já o něm vím!“

 „No a vy si myslíte, že ti před vámi o něm nevěděli? Všichni ho tu mají rádi. Kdyby něco, tak prostě o něm neví. Rozhodně ho nikdo nenechal mrznout venku, a kór dnes ne, když je takový mráz a vítr.“

 Mladá žena byla neoblomná, starší paní to nakonec vzdala.

 „Tak já půjdu jinam,“ řekl jsem spíše k seniorce a odcházel.

 „A víte co? Já taky. Nějak se mi tu už nechce nakupovat,“ řekla starší paní a přidala se ke mně.

 „Vždyť druhý obchod je nedaleko,“ řekl jsem.

 Cestou mi paní povídala o tom, že měla také pejska, dokud byla mladší.

 „Pak umřel, a já si už na dalšího netroufala,“ řekla.

 „Alíček je taky můj poslední,“ podrbal jsem Alíka za uchem. To už jsme byli u obchodu.

 V druhém supermarketu mi dovolili Alíka uvázat ve vestibulu. Když jsem se k němu vrátil, drbal ho dokonce sám člen ochranky.

„Můžu mu dát?“ nabídl Alíkovi plátek salámu.

Od té doby chodím do druhého obchodu. Mám to z domu téměř stejně daleko, Alík tam nepřekáží a dokonce jsem zjistil, že na zboží většinou ušetřím. Jak jsem nedávno zjistil, obchod si zvykla od té doby pravidelně navštěvovat také starší paní, která se ke mně tehdy přidala.

Plně chápu, že pes nesmí mezi rohlíky. Chápu také, že vadí v jiných obchodech. Ale vestibul, kde  žádný obchod není, tam bych snad pejska uvázat mohl. Chápal bych také, kdyby v prvním obchodě mě nechala paní pejska uvázat pro jednou s tím, že příště už ne. Radši by se dívala na zmrzlého psa.