Napoleon

Libora jsem poznala náhodou, když jsem si v létě vyšla k večeru k vodě. Za městem máme malou vodní nádrž, kterou využívají místní občané, mě nevyjímaje, ke koupání.

Bylo už poměrně pozdě. Já se v těch místech večer bála, ale když jsem si s sebou vzala svého psa, jako nyní, odvážila jsem se po celodenním horkém dni zaplavat si. Pobyt na přímém slunci mám ze zdravotních důvodů zakázaný, a i když zákaz poruším, nedělá mi sluníčko dobře.

U vody už nikdo nebyl. Jen mladý muž plaval poblíž břehu. Kolo měl opřené o strom, kterých na břehu moc není, a oblečení přehozené přes řídítka kola. Abych nemusela své kolo pokládat na zem, opřela jsem ho z druhé strany stromu, který využil muž. Kola stála každé z jedné strany kmenu a vypadala, jako by strom podpírala. Svlékla jsem tričko a šortky a uložila je do košíku, v kterém vozím psa. Chvilku jsem zaváhala. Voda byla proti okolnímu vzduchu chladná. Muž ve vodě mě pozoroval, a to mě přimělo, abych do vody skočila mnohem dřív, než jindy. Tiše jsem vypískla. Můj pes byl už také ve vodě. Nadšeně plaval v kruhu kolem mě.

„Dobrý den,“ pozdravil muž. Připadalo mu asi hloupé nepozdravit, když jsme tu byli jen my dva. Odpověděla jsem na pozdrav a plavala dál a dál od břehu. Za chvilku byl u mě. Dohnal mě pár tempy.

„Nebojíte se, plavat takto sama daleko od břehu?“

„Ne. Jsem na to zvyklá. Je lepší utopit se daleko od břehu, než pár metrů. To bych se styděla.“ Přednášela jsem svou teorii o tom, že co se má stát, to se stane a doplnila ji také faktem, že někteří lidé se utopí i ve vaně. „To by mě hanba fackovala i po smrti.“

Hlasitě se zasmál a pro jistotu mě doprovodil. Při plavání jsme si povídali. Libor byl nakonec ještě mladší, než jsem si myslela. Měl třicet sedm let, zatímco já nedávno oslavila čtyřicítku.

Když jsme si dostatečně zaplavali a i můj pes už stál na břehu, vylezli jsme na břeh i my. Až teprve nyní jsem si všimla jeho vzdouvajícího se bříška. Nebyl vysoký, spíše naopak. Byl vysoký jako já, možná o centimetr menší. Usmíval se, a jak byl kulaťoučký, vypadal jako koblížek. Západ slunce za jeho zády vytvářel dojem rozpálené trouby, před kterou stál on, kulatý koblížek. Zabalila jsem se do osušky a on se utřel do svého ručníku.

„Co si takto zajezdit na kole?“ pronesl nenuceně. „Nechce se mi ještě domů.“

Ani já nikam nespěchala. Druhý den jsem měla volno, mohla jsem se vyspat a vstávat později. A tak jsem souhlasila. Osvobodili jsme strom od kol a vydali se na malou projížďku. Během ní jsem se o Liborovi leccos dozvěděla. Byl sám asi tak dlouho, jako já, a nikoho záměrně nehledal.

„Ale nebránil bych se, kdyby se někdo našel, s kým bych si rozuměl.“

Já neodpověděla. Nikoho jsem nehledala a nejsem na mladší partnery. Přesto by se mi kamarád hodil. A tak jsme si domluvili nezávaznou další schůzku. „Přinejhorším budu mít s kým si chodit zaplavat,“ napadlo mě. Když mě chtěl políbit na rty, trošku jsem ucouvla a jeho rty spočinuly místo na rtech na mém čele. Zazubila jsem se. Nehodlala jsem se hned líbat. Nerozhodilo ho to a pronesl:

„Tak zítra. Tady, v šest.“

Přikývla jsem a každý se rozjel opačným směrem ke svému domovu.

Libor se stal mým kamarádem, a nehodlala jsem to nijak měnit. Po pár týdnech jsem zjistila, že je až chorobně žárlivý a za partnera bych ho nechtěla ani v případě, že by byl na celém světě sám a já to samotou už vydržet nedokázala. Vždy muselo být po jeho. Ať jsme se domlouvali na čemkoli, vždy jsem musela já ustoupit jemu, i když jsem obecně dominantní žena.

„Půjdeme na houby?“ zeptala jsem se jednou, když jsem zjistila, že houby začaly růst. Souhlasil, ale nejeli jsme na mé místo, kde vždy spolehlivě najdu minimálně jeden velký koš. Místo vybíral Libor, a nenechal si toto privilegium ode mne vzít.

„Víš jistě, že tam rostou?“ Ptala jsem se nedůvěřivě, protože místa, která mi Libor ukazoval na mapě, dobře znám a vím, že jsem tam nikdy nenašla ani prašivku.

„Jistě.“ A tak se jelo na místo, které určil. Samozřejmě, že jsme domů dorazili jen s pěti růžovkami, o kterých Libor prohlásil, že jsou to prašivky a on by to nejedl.

„Taky růžovky moc nesbírám. Ale v tom lese, který tak důvěrně znáš, bylo problém najít i těch pět růžovek. A tak jsem ráda i za ně.“

„To proto, že jsi odmítla jít dál, jak jsem ti říkal,“ zhodnotil Libor. Nepřela jsem se s ním, že těch bezmála třicet kilometrů, které jsme za den nachodili, by v každém jiném lese vyneslo alespoň na dva koše pořádných hřibů. Libor musel mít za každou cenu pravdu, i když ji neměl. Zvykla jsem si na to a dávno se s ním nepřela.

„Zítra zajedu ještě jednou na hory, tentokrát na svá místa. Jestli chceš, můžeš jet se mnou.“

Libor s úsměškem pozvání odmítl.

„Nevidělas, že houby nerostou?“

„Ne, v tvém lese ne. Já mám ale svá místa, a tam houby najdu,“ řekla jsem už spíše pro sebe.

Libora totiž začalo zajímat něco jiného.

„S kým na ty houby pojedeš, když já nechci?“

„Sama, se psem.“ Nerada jezdím na houby sama, ale už jsem pár takových houbařských výprav absolvovala. A pořád pro mě bylo lepší jet sama na místa, kde rostou, než jako ten den s Liborem do lesa, kde nerostou ani prašivky.

„Určitě jedeš s milencem!“

„Ano, samozřejmě. Proto tě zvu s námi.“ Usmívala jsem se, protože jsem tyto žárlivé scény dobře znala. Přestože Libor dávno věděl, že s ním jako s partnerem nepočítám, vždy neopomněl komentovat každou příležitost, kdy bych mohla náhodou vyrazit s někým jiným, než je on, kamkoli do přírody. Ač jako kamarád ke mně jezdil, kdykoli ho napadlo, a to hlavně bez pozvání, a nikdy mě s nikým nenachytal, stále měl komentáře o tom, jak každou volnou chvilku jsem určitě s milenci.

Po nějaké době jsem přestala jeho žárlivé scény vnímat. Ostatně, s Liborem jsem se nevídala zase tak často. Po každém setkání jsem musela mít alespoň týdenní přestávku na vzpamatování. Byla jsem sice ráda, že má rád přírodu, kolo i vodu, jeho poznámky a neustálé sekýrování jsem ovšem častěji nesnesla.

Ač jsem si oblékla na projížďku na kole cokoli, vždy to bylo špatně. Jeden parný den jsem si vzala šortky a triko a slyšela: „Ty nemáš rozum, za chvíli bude zima. Co pak uděláš? Já ti svou bundu nepůjčím.“

Když jsem ovšem ve stejném počasí přijela a měla v košíku také bundu na horší počasí, smál se mi:

„No jo, paní opatrná. V létě si bude brát bundu.“

Liborovi se nikdo zkrátka nezavděčil. Už dávno jsem věděla, že kdysi žil se ženou. Vydržela to s ním dlouhý měsíc, a poté bez varování utekla.

„To ti to předem neřekla?“

„Kdepak.“ Pronesl pár ostrých nadávek na její osobu. Jenže já brzy zjistila, že jedinou Liborovou „láskou“, jak on pronášel, byla vlastně žena bez domova. Vydržela u něj přesně tak dlouho, než si našla normálního chlapa, a utekla a zahladila za sebou všechny stopy. Libor se ji snažil nalézt, ale bezvýsledně. Měla tak špatné zkušenosti s Liborem, že ho už nikdy nekontaktovala. Od té doby byl Libor sám a kvůli své povaze neměl šanci, aby získal trvalou lásku. Proto se soustředil na mě. Já se s ním setkávala, protože jsem byla sama a nechtěla jsem už žádný vážný vztah. A také proto, že jsem dostatečně silnou osobností, abych mu dokázala čelit a jeho slova vypustila a vzala si jen to, co bylo dobré a pozitivní.

V lese na houbách jsem skutečně byla jen se svým psem. K večeru jsem pyšně seděla na nástupišti a čekala na vlak, zatímco u mých nohou stály dva velké koše naplněné houbami. Byly to pěkné úlovky, praváci, křemenáči, kováři a další krásné kousky. Než přijel vlak, měla jsem telefonát. Volal Libor.

„Ahoj, co děláš?“ ptal se jako by nenuceně, ale já v jeho hlase cítila napětí.

„Ahoj, jsem právě na nádraží, čekám na vlak.“

„Tys skutečně jela? A že nic nemáš?“ Ptal se a mně neunikl posměšný tón v jeho hlase.

„Tak abys věděl, mám dva pořádně natřískané velké koše plné nádherných hub.“

„To bych chtěl vidět.“

„Tak přijeď ke mně.“

„Počkej na nástupišti, jedu za tebou.“

Uvědomila jsem si, že to myslí vážně. Byla jsem padesát kilometrů od domova. Proč by měl jet vlastním autem tam a opět zpátky, když mám dávno zaplacenou jízdenku?

„Přijeď ke mně, klidně ti nějaké houby dám.“

„Ne, přijedu na nádraží.“

„Ne, mně už přijíždí vlak.“ Trvala jsem na svém, protože jsem v dálce zahlédla přijíždějící vláček. Už nebylo tak teplo a já nehodlala čekat, až přijede autem. Navíc jsem dobře věděla, že by mi vyčetl projetý benzín.

„Aha! Ty tam jsi s nějakým chlapem!“

„Ano, má čtyři tlapky a na rozdíl od tebe žárlí jen tehdy, když má skutečný důvod. A netahá mě do lesů, kde nic neroste, nýbrž mě doprovází tam, kde skutečně houby rostou. Hele, já nastupuji a za hodinu a dvacet minut budu doma. Pokud chceš houby na smaženici, stav se.“ Zavěsila jsem. To jsem si dovolila skutečně hodně. Věděla jsem, že mi to nikdy neodpustí a vždy mi bude vyčítat, že jsem v lese byla s jiným mužem.

Libor skutečně přijel ještě večer ke mně domů. Obhlídl houby a pronesl, že tolik hub muselo nasbírat nejméně pět lidí. „Tys tam nebyla jen s jedním chlapem?“ ptal se sarkasticky.

„Kdepak. Nemohla jsem si mezi svými milenci vybrat, tak jsem je vzala všechny.“

Jen s tímto druhem humoru jsem dokázala s Liborem vydržet. Vzal si nakonec část hub, poděkoval, přičichl k nim a řekl: „Kdo ví, který milenec to sbíral.“

Víc a víc jsem si uvědomovala výhodu toho, že jsem nezadaná. Ovšem Libor víc a víc útočil. Vymýšlel si nové a nové příhody o tom, jak střídám milence a partnery, až mě samotnou to přestávalo bavit. Hodlala jsem se ho zbavit i jako kamaráda.

Ovšem ještě předtím se mi doma porouchala toaleta. A protože to byla původní toaleta, která v bytě byla už v době, kdy jsem byt před dvaceti lety kupovala, rozhodla jsem se místo její opravy investovat do nové.

„Rád ti ji vyměním,“ nabídl se Libor, a hned mi sdělil, kde musím toaletu koupit.

„Já ti nevím, je to v Polsku. Mám radši naše výrobky,“ odpověděla jsem.

„Tam jsou nejlevnější,“ sdělil mi a následovně mi také přeposlal cenové nabídky jím vybraného obchodu v zahraničí.

Jenže já v následujících dnech nelenila a našla si v podobné cenové relaci naše toalety v našich obchodech.

„Říkám ti, že tam jsou nejlepší!“ Koulel očima a dal ruce v bok. „Namontuji ti jen z Polska.“

A protože já nemám auto, tak jsem souhlasila. V následujících dnech Libor neměl čas pro toaletu zajet. A tak jsem trpělivě čekala.

Jednoho dne mě navštívil Ondra, manžel mé kamarádky. Přišel mi sdělit, že jeho žena má nový mobilní telefon, a nemá tak na mě mé telefonní číslo. „A nemohla přijít k tobě ona, protože má zlomenou nohu. Prý ji máš brzy navštívit.“ Předala jsem Ondrovi lístek s mým telefonním číslem a slíbila mu, že se za Marcelou brzy stavím. Ve stejném okamžiku, kdy jsem podávala lístek s číslem Ondrovi, se otevřel výtah a z něj vystoupil Libor.

„Co tu děláš?“ byla jsem překvapená.

Blýskl po Ondrovi očima a procedil mezi zuby tichý pozdrav.

„Tak ahoj, a brzy se ozvi.“ Ondra se usmál, a byl pryč.

„Co to mělo znamenat? To byl tvůj milenec? Tak já ti jako blbec montuju záchod, a ty se slejzáš s milenci?“ Libor řval před mým bytem, že ho muselo být slyšet až do přízemí. „Proč jsi mu dávala své telefonní číslo?“

„Jaké montování? Zatím jsi mi nic nenamontoval. Vybral sis obchod, který je drahý a nekvalitní, žárlíš na ženatého chlapa, a děláš mi scény u mě doma!“ Tentokrát jsem křičela i já. Od doby, kdy se můj dospělý syn odstěhoval k přítelkyni, a já zůstala žít sama, platím v domě za tichou a osamělou slušnou obyvatelku. A teď přijde žárlivý Libor, s kterým jsem nikdy nic intimního neměla, a bude mi tu dělat scény?

„Abys věděla, tak si ten záchod namontuj sama. Nebo ať ti ho namontují ti tví milenci. Měla bys navštívit psychiatra, když jich máš tolik.“

I kdybych měla partnera, Libor byl ten poslední, který mi do toho mohl mluvit. Neměla jsem s ním mimo pár vyjížděk na kole a výletů na hory, případně společného koupání nic. Nikdy jsem mu nezadala sebemenší důvod, aby si myslel, že bych s ním mohla někdy v budoucnu chodit. Za montáž záchodu jsem mu nabídla finanční odměnu, a když jsme náhodou někdy zašli na zmrzlinu, platila jsem si svou útratu sama.

Využila jsem příležitosti se ho nadobro zbavit. Už mi bylo jedno, že nemám nikoho, kdo by mi toaletu namontoval. Jsou přece firmy, které mi práci udělají bez žárlivých scén a podobných vystoupení, jaké mi Libor ztropil, a nebylo to poprvé.

Klidně jsem zavřela dveře svého bytu a nechala Libora stát na jeho prahu. Ovšem malý vzteklý Napoleon, což byla přezdívka, kterou pro své chování i postavu získal Libor krátce po našem seznámení, se jen tak vzdát nehodlal.

„Jdi se nechat vyšetřit!“ křičel.

Musela jsem se ovládat, abych nereagovala. Věděla jsem, že sebemenší reakce by zavdala Liborovi další a další podněty k tomu, aby mě ponižoval. A já už nehodlala Libora nijak akceptovat. Od této chvíle jsem ho nadobro škrtla ze svého života.

Je to rok a půl, a já čas od času dostávám zlostné SMS zprávy na mobil. Jsou přibližně následujícího znění: „TAK CO, UŽ SE LÉČÍŠ? JE MI TĚ LÍTO, DOUFÁM, ŽE JSI NAVŠTÍVILA PSYCHIATRA.“ Jejich autorem je samozřejmě Libor. Pochopila jsem, že se nikdy nedokáže smířit s porážkou. Je samolibý, sobecký a navíc diktuje lidem, jak mají žít. Pochopila jsem, proč mu nikdy jeho vztah s ženou nemohl vyjít.

Záchod mi namontovala nakonec firma. Ochotně, rychle, kvalitně a za pár stovek. Dokonce mi poradili, že obchodu, který mi doporučil Libor, se mám zdaleka vyhnout. Výrobky v něm prodávané jsou nekvalitní, poruchové, bez možnosti reklamace. A tak jsem si zakoupila naši toaletu, která slouží bez závad.

K Liborovi necítím nic, ani nenávist. Je mi naprosto lhostejný a jsem ráda, že jsem tehdy dokázala ty dveře včas zavřít