Bylo to letos v lednu, já měla jít na operaci štítné žlázy, ale protože se mně jako už po několikáté udělal opar, tak mi k mé radosti termín posunuli o 14 dní. Tři dny nato začalo sněžit, probudili jsme se ráno a všude byl sníh. Říkala jsem si, že by sníh mohl vydržet, protože jsem Tomáškovi slibovala, že jakmile bude sněžit, půjdeme stavět sněhuláka. Nejen, že sníh vydržel, ale sněžilo víc a víc, ba přímo chumelilo.

Teple jsme se oblékli, vzali jsme si ty nejteplejší rukavice a šli sněhuláka stavět. Ze začátku sníh nechtěl moc držet , ale pak se nám začalo dařit. Jako první jsme si postavili tu největší kouli, na ni jsme dali menší a pak tu nejmenší, pak ještě dvě menší, oválné, jako ruce. Tomášek plácal, co mohl, aby sněhuláček měl tvar. Mezitím odbíhal dědečkovi pomáhat odklízet sníh z příjezdové cesty, válel se ve sněhu a taky musel sníh ochutnat. Sníh byl opravdu nádherně bílý.

Pak přišlo na řadu sněhuláčka nazdobit. Nasbírali jsme větší kamínky, ty jsme použili jako knoflíky, dva velké jsme dali jako oči a z jednoho většího kamínku jsme vytvořili ústa. Jako nos jsme použili mrkev, kterou jsme vzali babičce a dědečkovi. Nakonec jsme použili květináč jako klobouček a sněhuláček byl hotov.

Museli jsme naše dílo zvěčnit, nafotila jsem spoustu fotek, i Tomášek mně se sněhuláčkem zapózoval. Celí mokří, ale šťastní, že sněhulák stojí, jsme šli domů, kde jsme si dali teplý čaj a cukroví, které ještě zbylo od Vánoc. Každé ráno, hned jak jsme se probudili, Tomášek kontroloval, je-li sněhuláček na místě a hlídá nám zahradu, postavili jsme ho skoro uprostřed, takže to vypadalo, jako kdyby byl na stráži a opravdu zahradu hlídal. Sněhuláček nám pak dělal radost do té doby, než začalo být hezky.

A co myslíte, povedl se nám? Já myslím, že ano, snad i letos bude hodně sněhu a my zase budeme sněhuláka stavět. Jen bych si přála, aby sněžilo na Štědrý den a celé vánoční svátky a když u pohádky koukneme ven z okna, aby se krásně chumelilo, snad se mně to letos o Vánocích splní.