Náš zákazník, náš pán

Šel jsem, jako pravidelně, nakoupit do našeho supermarketu. Vybral jsem si zboží za necelou stovku. Jsem důchodce, moc toho nepotřebuji. Vyskládal jsem zboží na pás a vylovil z peněženky tisícikorunu. Drobnější jsem neměl a navíc jsem potřeboval rozměnit, abych měl zítra na noviny.

„To nemáte menší?“ štěkla pokladní. Ani nepozdravila.

Nechtěl jsem být zlý, a tak jsem pozdravil. Třeba se chytne za nos. A řekl, že bohužel, mám jen tuto bankovku.

„Takový mám nejradši,“ poznamenala jedovatě.

V tu chvíli jsem si připadal jako obtížný hmyz. Peníze mám, nechtěl jsem nic zadarmo. A kde jinde rozměnit, než ve velkém supermarketu?

„Ten jogurt je ve slevě,“ upozornil jsem pokladní, když mi tipovala zlevněný produkt za cenu původního.

„A nechcete si sem sednout místo mě?“

„Prosím?“

To už jsem toho měl vážně dost. Já, který jsem celý život těžce pracoval? Já, který slušně platím? Čím jsem si zasloužil to, že mi někdo ve věku mých vnoučat takto hubuje? Neřeknu, kdybych tisícikorunou platil v autobuse. Já ale jdu do velkého supermarketu, kde jsou denně vysoké tržby a každá pokladní má bankovek i mincí dostatek. I kdyby neměla, zavolá a nadřízená jí ochotně drobné doplní. A jaképak drobné? Vydá mi devět set v jakýchkoli bankovkách a pár drobných. Neviděl jsem v tom problém. Pokladní neochotně zboží vystornovala a natipovala znovu správně. Zaplatil jsem a čekal na peníze, které mi vrátí. Slečna pomalu položila na pás pětistovku a dvě dvousetkorunové bankovky. K nim mrskla drobné a ihned zmáčkla pohon pásu. Viděl jsem, jak mé bankovky i mince ujíždějí po pásu a blíží se k otvoru. Stihnul jsem vztyčit ruku a zamezit některým v tom, aby nenávratně zmizely v nitru pásu pod krytem. Pětistovka mi ale ujela. Chtěl jsem ji po pokladní. Ona přece pustila pás a na něj položila peníze.

„Vždyť jste si je vzal,“ štěkla.

Rozložil jsem bankovky a přisypal mince, které jsem zachránil. Chybělo 514 korun.

„Tak jste tu pětistovku někam strčil.“

Otevřel jsem svou peněženku, ač jsem nemusel. Ale jinou než tisícikorunovou bankovku jsem v ní původně neměl, nemusel jsem se obávat. Pokladní koukla do nitra peněženky a opět tvrdila, že peníze musím mít.

„Nemám, a chci zavolat vedoucí,“ měl jsem toho dost.

Lidé ve frontě za mnou přecházeli k vedlejším pokladnám.

„Ale ten pán ji skutečně nemá,“ zastala se mě ještě jedna starší žena.

„Hleďte si svého,“ odpověděla pokladní.

 

Když vedoucí přišla, vylíčil jsem jí, co se stalo.

„On si ji vzal, viděla jsem to!“ křičela už pokladní podrážděně. Byla rudá ve tváři. Vedoucí ji zklidnila.

„Ta paní je drzá k zákazníkům a na pás peníze vůbec neměla dávat,“ řekl jsem.

„Pokladní ale tvrdí, že jste si peníze všechny vzal,“ oponovala vedoucí.

„Ukazoval jsem jí peněženku, a vám ji taky ukážu.“ Rozevřel jsem peněženku a přinutil vedoucí, aby do ní nahlédla.

„Je to tvrzení proti tvrzení,“ řekla.

„Jenže já mám pravdu a nechci nic jiného, než své peníze.“

„Můžu nechat přepočítat kasu,“ navrhla vedoucí.

„Tak to je asi zbytečné, když vám tady říkám, že peníze jsou tady.“ Ťukl jsem rukou do kovového krytu pokladního pásu.

„A to po mně chcete co?“ zeptala se nechápavě vedoucí.

„Abyste nechala sundat kryt, a tam je najdete.“

Vedoucí ještě chvíli otálela. Vyzvala mě, abych popřemýšlel, jestli peníze nenajdu přece jenom u sebe. To mě naštvalo. Přece neodejdu domů bez peněz? Neudělal bych to, ani kdyby šlo o menší částku, už z principu. Nyní šlo o pro důchodce vysokou finanční hotovost. Mám to vůbec zapotřebí?

Nakonec jsem použil malý trik. Hlasitě jsem vzdechl a chytil se za srdce.

„Je vám dobře?“ zareagovala vedoucí téměř okamžitě.

„No, moc ne. Možná by pomohlo to, kdybyste mě konečně poslechla.“

Vedoucí nakonec nechala zavolat nějakého muže, který kryt rozebral. V útrobách pokladny byla nalezena nejen má pětistovka a čtrnáct korun v drobných, ale ještě dvě stokoruny, lízátko a zapalovač. Má čest byla očištěna, peníze vráceny, dočkal jsem se dokonce omluvy z úst vedoucí, nikoli podvodné pokladní.

Při mé další návštěvě supermarketu jsem už danou pokladní v obchodě neviděl. Je to už nějaký ten měsíc a neviděl jsem ji tam celou dobu. Věřím, že se vedení konečně správně rozhodlo a s danou zaměstnankyní se rozloučilo. Ani ne tak proto, že dala peníze na pás, ale pro její celkové chování k zákazníkům.

Protože, jak se říká, náš zákazník, náš pán.