Návrat ztracené dcery

Když bylo mé dceři Tereze dvanáct let, rozvedli jsme se s jejím tátou. Bývalý muž jezdil dceru pravidelně navštěvovat. Když si ale v jejích čtrnácti našel novou přítelkyni, návštěvy dcery řídly, až se staly výjimkou.

Má dcera Terezka byla jako malá hodné dítě. Vážila si věcí, málokterá její hračka utrpěla jinou újmu, než tu ve spojení s jejím stářím, udržovala si v pokojíčku pořádek a ani v oblékání nebyla náročná. Na základní škole nevyžadovala zvýšení kapesného, které měla spíše symbolické. Po ukončení základní školy si vybrala ke studiu střední hotelovou školu vzdálenou přes sto kilometrů od našeho bydliště.

„To bys ale nemohla do školy dojíždět,“ divila jsem se.

„Škola má internát. Jsem už velká, mami.“ Dcera ke mně mluvila, jako bych já byla dítě ona rodič. 

Musela jsem uznat, že Tereza už není malé dítě. Vychovala jsem ji dobře, tak se o ni nemusím bát.

Přesto jsem si přála, aby ji na školu nepřijali, a nastoupila nakonec na zdravotnickou školu přímo v našem městě. Tereza měla ale dobré výsledky ve škole a přijímací zkoušky udělala velmi úspěšně. Přijali ji na obě školy, z nichž si vybrala vysněnou hotelovku.

Na internát jsem ji odvezla vlastním autem. Chtěla jsem dceři dopřát maximálního komfortu, a tak jsem jí odvezla také její nový notebook, zatímco doma mi zůstal stařičký stolní počítač, a odvezla jsem jí i tablet, oblečení na celý rok, aby se s ním nemusela později tahat vlakem, a obuv.

„Mami, tolik?“ divila se dcera, když jsem jí při odjezdu vtiskla do rukou její vlastní kreditní kartu s nemalou částkou.

„Jsi už velká. Máš to jako kapesné na celý měsíc. Jídlo máš zaplacené, internát budu taky platit. Ale určitě půjdeš s kamarádkami ven, budete si chtít zajít do kina, nebo si koupit nějakou tu kosmetiku. Neříkám, že to musíš utratit za měsíc. Můžeš si peníze šetřit. Jednou se ti určitě budou hodit.“ Dceru jsem poučila, že částku jí budu na účet poukazovat každý měsíc. Pak jsem přidala pár slov na adresu drog, alkoholu a podobných závislostí, které jsou vlastní cizím dětem, ne však mé dceři. Udělala podivný škleb, jako že ví, a byla pryč.

V prázdném bytě mi bylo smutno. Proč já hloupá jsem si po rozvodu nekoupila alespoň kocoura? Vysedávat u počítače po večerech mě také nebavilo, protože peníze na nový notebook, který jsem plánovala, jsem investovala do koupě toho pro dceru a na mě už nezbylo. Stařičký počítač líně bručel, monitor na mě blikal a já si klidně mohla v čase, než najela nová stránka, uvařit kávu nebo nalakovat nehty.

Pár dní jsem si připadala stará a opuštěná. Pak mě ale popadla uklízecí mánie. Nejdřív jsem nechala vymalovat dceřin pokojík, pak jsem se pustila do obýváku. Byt jsem si upravovala k obrazu svému a dcera každý víkend jezdila domů.

„Tak co, jaké to tam je?“ ptala jsem se zvědavě.

„Normální,“ odpovídala má vždy upovídaná a družná dcera.

Na škole se dcera, soudě podle prvních známek, zapsala dobře. Ze začátku jsem také kontrolovala dceřin účet, na který jsem jí každý měsíc zasílala nemalou částku a měla k němu také přístupové heslo. Byla jsem spokojená s dceřiným hospodařením. Z účtu mizely jen malé částky. Za ty si navíc pořídila užitečné věci, jako byly učebnice, sešity, a občas si dopřála nějaký nový kousek oblečení.

Po dvou měsících mi připadalo nedůstojné takto kontrolovat vlastní dítě, a tak jsem se několik měsíců na účet nepodívala. Když mě pak požádala o nějaké peníze mimo pravidelné kapesné, divila jsem se, na co.

„Ty nevíš, mami, jak je studium drahé. Musíme mít spoustu knih, slovníků. Jen učebnice angličtiny stojí přes tisíc.“ Dcera mi vysvětlovala stinné stránky svého studia, a já se ještě víc uskromnila a zvýšila jsem dceři pravidelné kapesné.

„Jak to, že máš tak špatné známky?“ divila jsem se na konci prvního ročníku, když mi dcera neochotně ukázala své vysvědčení.

„Ale mami, to je normální. Jsem na střední škole. Už nebudu mít samé jedničky,“ usmála se, a já se nechala ukonejšit.

Na konci druhého ročníku mě zvali do školy. Musela jsem si vzít v práci dovolenou a jet do vzdáleného města, abych se dozvěděla, že má dcera má spoustu zameškaných a neomluvených hodin.

„Kde jsi byla? Co jsi dělala, když jsi měla sedět ve školní lavici?“ ptala jsem se dcery.

Dcera mi plačtivě vysvětlovala, jak měla ženské problémy.

„Tak to by ti ženská lékařka napsala omluvenku!“ zvýšila jsem hlas.

Dostalo se mi vysvětlování, jak ona coby dospívající dívka nechce, aby učitelé ve škole četli, že byla u gynekoložky.

„Umíš si to, mami, představit? Dokážeš si představit, jak bych se styděla?“

Vrátila jsem se ve vzpomínkách ke svému dospívání. Z paměti mi vystoupila příhoda z drogerie, kdy jsem si přes dvě hodiny kupovala balíček dámských vložek. Pokaždé, když do prodejny vstoupil nějaký muž, jsem balíček opět vrátila do regálu. Nakonec jsem upoutala pozornost nejen zákazníků, ale i prodavaček natolik, že mě u východu, když jsem konečně koupila balíček a nebyla přitom zahlédnuta žádným mužem, ochranka prodejny zastavila a prohlédla můj nákup. Do prodejny v tu chvíli vstoupil mladý muž a viděl, jak muž z ochranky nahlíží do mého batůžku, z kterého vyloví inkriminovaný balíček dámských vložek, který jsem řádně zaplatila. Nic jsem neukradla, styděla jsem se ale natolik, že jsem z obchodu utekla i bez řádně zaplacených dámských hygienických pomůcek.

„Dobře, omluvím ti hodiny dodatečně. Ale chraň tě ruka páně, jestli ještě jednou budeš mít byť jen jedinou neomluvenou hodinu!“

Dcera se na mě podívala a zalezla do svého pokojíku.

Ve třetím ročníku dosáhla plnoletosti a absenci ve škole si směla omlouvat sama. To jsem ovšem nevěděla a ukonejšená tím, že Tereza nemá neomluvené hodiny, jsem žila v nevědomosti. Až teprve na konci školního roku, kdy přinesla vysvědčení plné čtyřek a na druhé straně se skvělo neuvěřitelné množství sice omluvených, ale přesto zmeškaných hodin, jsem se to dozvěděla.

„Jak chceš v příštím ročníku odmaturovat,“ zajímalo mě.

„Když neodmaturuji napoprvé, tak se to povede napodruhé. A když ne napodruhé, tak napotřetí.“ To řekla má vždy svědomitá a pilná dcera s ledovým klidem.

Ukázalo se ale, že má starost byla předčasná. Dceru do čtvrtého ročníku nakonec ani nepustili a ze školy ji vyhodili. Teprve nyní jsem se dozvěděla, že s dcerou bylo mnohem víc problémů.

Nedostudovaná dcera se mi vrátila domů. Neměla maturitu, ale co víc, ona neměla ani výuční list! Měla vlastně základní vzdělání. Když jsem ji nutila, aby si udělala alespoň nějaké učiliště, aby měla výuční list, odmítla to.

„Tak musíš do práce. Já tě celý život nemůžu dotovat.“ Byla jsem rozhořčená. Ve své práci jsem měla sice mírně nadprůměrný plat, ten ale zdaleka nestačil pro spokojené žití dvou dospělých žen.

Tereza si našla nějakou brigádu. Nevím ani, na kolik hodin týdně, protože byla stále doma.

„Ty nemusíš do práce?“ ptala jsem se každou chvíli.

„Dnes ne, dnes nemusím chodit.“ Takto odpovídala velmi často a na domácnost mi nepřispěla ani korunou. Já před prací nakoupila, abych se pak vrátila domů a našla lednici i skříň na potraviny naprosto prázdné.

„Co kdybys taky někdy něco koupila k jídlu ty?“ ptala jsem se své dcery. Ta mi obratem vysvětlila, že dokud nebude výdělečně činná, tak ji jsem povinná živit.

„Ty ale můžeš být výdělečně činná. Naopak, pokud budeš líná, nebudeš dělat nikdy. Já taky můžu jen ležet, a ať mě někdo živí.“

Veškeré domluvy byly zbytečné. Mizely mi rtěnky, šampony, drahé parfémy. A když jsem si po dlouhé době chtěla zajít na bazén, nemohla jsem najít plavky.

„Kde jsou ty mé nové plavky?“ zeptala jsem se rovnou Terezy.

„Ty máš nějaké nové plavky?“ tvářila se překvapeně.

„No dobře, nové ne. Jsou staré, ale od jejich nákupu jsem je měla na sobě snad jednou. Tak jsou pro mě prostě nové. Navíc nebyly nejlevnější.“ Vysvětlila jsem dceři svůj hodnotový žebříček.

Plavky jsem nakonec našla v zásuvce mezi jejími věcmi.

„Co mi tam lezeš? Je to snad můj šuplík!“ obořila se na mě.

„Ne, to se pleteš. To byl, je a bude pouze můj šuplík. Já ti ho pouze propůjčila, než se postavíš na vlastní nohy. Jenže ty se, jak je vidět, stavíš na ně příliš dlouho.“

Mé železné rezervy na horší časy se pomalu ztenčovaly. A tak jsem si našla k práci ještě brigádu. Po večerech jsem zpracovávala daně jedné společnosti. První takto vydělané peníze jsem musela vložit do nákupu nového počítače, který by tuto práci zvládal, další padly na chod domácnosti.

Jednou jsem se vrátila z práce a chtěla usednout k počítači. Jenže místo na židli jsem se ocitla na zemi.

„Jak to, že ta nová židle je rozbitá?“ divila jsem se, když jsem u židle odkryla polštářek, na kterém jsem sedávala. Uprostřed židle byla obří díra a sedák byl rozlomený napůl.

Dcera mi chvilku chtěla tvrdit, že to já si židli rozbila. Bylo mi jasné, že v bytě úřadovala ona.

„Jak jsi to při své váze slabých padesáti kil dokázala udělat?“ ptala jsem se. Až později jsem zjistila, že má nezdárná dcera na židli stoupla, aby mi kramařila ve vrchní polici skříně, kde jsem měla schovány batohy, cestovní zavazadla a kabelky. U skříně totiž zůstala stát druhá ze židlí. Jakým způsobem se ale sedák rozlomil, to mi zůstalo utajeno dodnes.

A tak jsem i já skříň prohledala, ovšem bezpečně ze schůdků, které jsem měla u skříně k tomuto účelu přistaveny.

„Kde je má nová kabelka?“ Byla jsem bezradná. Má kabelka, kterou jsem nedávno od svých kolegyň v práci dostala k narozeninám, byla pryč. Dcera mi tehdy k narozeninám zaslala jen textovou zprávu, ani mi osobně nepopřála. A nyní je má kabelka, na kterou se skládal celý pracovní kolektiv, pryč.

Dcera krádež kabelky samozřejmě zapřela a já ji už nikdy nenašla.

„Musíš se odstěhovat.“ Toto jsem oznámila jednoho dne dceři. Už mě nebavilo nacházet střepy od skleniček, talířů, hrnků a všeho, co má dcera rozbila za kuchyňskou linkou. Nebavilo mě plnit každý den ledničku, abych po návratu hladová z práce našla v odpadkovém koši jen obaly od těch všech dobrot. Zajídalo se mi prát, žehlit její oblečení bez toho, aby jedinkrát přispěla na prací prášek nebo aviváž. Můj účet i byt se postupně vyprazdňovaly. Má dcera se mi odcizila už dávno. Jediné, o čem jsem nyní snila, bylo vyhodit ji.

Nakonec se odstěhovala až tři měsíce poté, co jsem poprvé vyřkla své přání, aby odešla. Přivedla si tehdy kamarádky, a ty mě rušily celou noc ze spaní. Měla jsem po práci, po brigádě, třeštila mě hlava, byla jsem neskutečně unavená, a v pokoji vedle mého, který okupovala Tereza, až do rána pištěly a bavily se její kamarádky.

Ráno jsem ztropila zase ostudu já. Tereza mi zablokovala koupelnu a já se málem nedostala do práce. Nakonec jsem se před odchodem ani neosprchovala.

„Až se vrátím, ať tě tady nevidím!“ řekla jsem zuřivě a utíkala do práce.

„A to máš jako denně? Taková fúrie, jak to s ní můžeš vydržet?“ slyšela jsem ještě za dveřmi hlas Tereziny kamarádky. Mít víc času, tak se vrátím a tu „fúrii“ jí jaksepatří osladím. Ovšem i tak jsem přišla do práce poprvé za celý svůj život pozdě.

V práci mi kamarádky radily, ať nechám dceru vystěhovat soudně. „Má snad taky nějaké povinnosti? Nemůžeš ji do konce života živit.“ Byla jsem kolegyním vděčná, že se za mě postavily, ovšem domů se mi po práci stejně nechtělo.

Když jsem odemkla svůj byt, našla jsem v kuchyni na stole vzkaz, že se dcera odstěhovala a nemám ji hledat. Ihned jsem vletěla do jejího pokojíku. Chyběly tu nejen její, ale i část mých věcí. Na památku si vzala několik mých parfémů, halenku, co jsem si šetřila na zvláštní příležitost, inkriminované plavky, které si před časem už vzala, značkový batoh a kabelu na notebook.

„Klid. To vše si koupíš, hlavně že je z domu,“ uklidňovala jsem samu sebe. Při první příležitosti jsem si nechala vyměnit zámek u dveří.

Čekala jsem asi rok, že se má dcera ozve. Neozvala. Vím, že žije, občas ji někde zahlédnu na ulici nebo v obchodě. Ze začátku jsem měla hodně hořký pocit, že mi za to, co jsem pro ni udělala, nikdy ani nepoděkovala. Pak jsem se ale potkala pár lidí, kteří odepsali své nezdárné děti, nebo děti je, a žijí spokojený život. Zvykla jsem si na to, že i toto přináší dnešní doba. Celý život se staráte o dítě, dáte mu první poslední, stane se na spoustu let středobodem vašeho celého života, vesmíru a všeho kolem. A pak dítě udělá „frnk“ a beze slůvka rozloučení odejde.

A tak jsem si koupila toho vysněného kocoura.