Návštěva divadla

Tento příběh se stal před mnoha lety. Přesto mám i dnes vždy, když jdu do divadla, nebo někam za kulturou, takový divný pocit u žaludku. Tenkrát jsme šli se ženou na nějakou premiéru do divadla. Žena svou slavnostní róbu završila kožichem. Po skončení divadelní hry jsme se ubírali k šatnám, kde jsme měli své svršky uloženy.

„Pojď rychle, potřebuji na toaletu,“ pobídla mě žena. Dal jsem paní šatnářce naše lístečky s číslem, které jsme obdrželi výměnou za naše kabáty. Za chvilku mi je paní šatnářka podávala. V tu stejnou chvíli mě pozdravil kolega z práce, který v divadle také byl s manželkou.

Položil jsem svršky na pult a pozdravil jsem se s kolegou, pozdravil jeho paní a chtěl jsem také představit svou ženu. Ta tu už ale nebyla. Jen naše kabáty dál ležely na pultě. Asi si musela nutně odskočit, napadlo mě. Po pár větách jsme se s kolegou rozloučili, já vzal kabáty do ruky a šel jsem dlouhou chodbou směrem k toaletám, že před nimi počkám na ženu.

Po chvilce ke mně přisupěl břichatý pán a tahal mi manželčin kabát z ruky.

„Co to děláte?“ tahal jsem se s mužem o kabát.

„To je kožich mé ženy,“ řekl muž.

„To se mýlíte, je to kožich mé ženy. Právě jsem ho vyzvedl ze šatny,“ řekl jsem.

„To je můj kabát!“ křičela naondulovaná cizí žena, která dozajista patřila k břichatému pánovi. „Vy jste mi ho ukradl!“ obvinila mě a vypadalo to, že mě za chvilku praští kabelkou. Žena mi rvala kožich z ruky.

„Jak se to chováte? Kdyby to byl váš kožich, tak mi ho nedá paní šatnářka na náš lísteček,“ bránil jsem kožich.

„Taky vám ho nedala! Dala ho nám,“ křičel pán.

„Tak jak to, že ho držím v ruce já?“ ptal jsem se.

„Protože jste nám ho ukrad!“ řvala paní a poutala k sobě pozornost. Skutečně jsem zaregistroval zmatené pohledy lidí kolem nás. Mezi přihlížejícími byl i můj kolega z práce a jeho manželka.

Dobrá nálada z večera stráveného kulturním programem byla rázem pryč. Byl jsem rozezlen.

V tu chvíli se otevřely dveře dámských toalet a z nich…vyšla má žena v kožichu!

Kožich, který jsem držel v ruce, skutečně nepatřil nám.

„Promiňte, vidíte, že má žena má naprosto stejný kožich,“ řekl jsem a ukazoval na manželku. Ta se rozpačitě usmála a táhla mě pryč. Nějakou dobu mě pak do divadla nedostala ani pod sliby dobrého jídla, skvělé dovolené a dalších výhod. Tolik jsem se styděl.

Když nyní jdeme někam do společnosti, žena se s oblibou ptá: „A mám si vzít s sebou kabát, nebo mi nějaký ukradneš?“