Nečekaná návštěva babičky a dědy

Příběh, který zde popisuji, se stal před mnoha lety, to jsem byla ještě holka školou povinná. Tehdy neexistovaly mobilní telefony, ani počítače, a běžný telefon měl jen málokdo. Byla to doba, kdy, když jste chtěli kontaktovat někoho vzdáleného, museli jste mu napsat dopis. A pokud to hodně spěchalo, tak tu byl telegram.

Mí rodiče pocházejí z Čech. V Čechách se poznali, vzali, a až pak se přestěhovali na Moravu, kde jsem se pak narodila já i má sestra. Ostatní příbuzní, včetně babiček, dědečků, tet atd., zůstali v Čechách.

Měli jsme hodně známé příjmení. Řekněme Novákovi. Takových Novákových bylo u nás na sídlišti hned několik. Ve vedlejším paneláku byli jedni Novákovi, ti měli dokonce podobně starou dceru, jako jsem byla já, a k ní syna Martina. Přes ulici bydleli další naši jmenovci, a kdo ví, kolik jich v okruhu ještě bylo.

Jednou se babička s dědou z mamčiny strany rozhodli, že nás poctí svou návštěvou. Většinou jsme s rodiči jezdili my k nim, protože naši měli auto. Ale tentokrát přišel telegram:

 

„PRIJEDEME V SOBOTU DEVATEHO, CEKEJTE NAS. BABI S DEDOU.“

 

Maminka znervózněla: „Dnes je přece devátého?“

Devátého skutečně bylo. A tak se maminka dala do chystání. Upekla bábovku, uklidila vždy vzorně uklizený byt, že se leskl ještě víc, než o Vánocích, a dala se do uvažování.

„Byli tu jen jednou jedinkrát. Jak k nám trefí?“

„Mají přece adresu?“ řekl tatínek. To byla pravda. Babička s dědou měli sice naši adresu, byli to ale už senioři a vesničtí lidé k tomu. U nás ve městě byli jednou jedinkrát, a to je tatínek přivezl autem až k paneláku.

„No nic, zjistím, kdy by mohli přijet, a pojedeš na nádraží je vyzvednout,“ uzavřela maminka své uvažování. Zjistila v jízdním řádu, že přímé spojení k nám mají jen dva vlaky.

„Určitě nepojedou s přestupy. Víš přece, že maminku bolí nohy. Tak se seber, jeď s autem na nádraží, a vyzvedni je. Za půl hodiny přijíždí první vlak. A pokud jím nepřijedou, tak za dvě hodiny přijede druhý. Jen se pořádně dívej, ať je nepropásneš,“ přikazovala maminka tatínkovi. Ten se sebral a poslušně šel pro auto.

My se sestrou jsme se těšily na babičku s dědou, maminka ještě převlékla postele, ať mají děda s bábi kde spát, pocukrovala právě vyklopenou bábovku a nervózně přetírala dávno utřený prach na obývací stěně.

Mezitím přijela babička s dědou na nádraží. A ač se tatínek díval, jak se díval, dvou seniorů si nevšiml. A tak se usadil na lavičku a čekal na vlak, který měl přijet až za dvě hodiny.

Babička s dědou si zapomněli lísteček s naší adresou doma. A tak se vydali na autobus.

„Chceme na sídliště,“ řekli řidiči.

„Na jaké? Město má víc částí,“ řekl řidič nevrle.

„Nevíme. Bydlí tam naše dcera s rodinou,“ řekla babička.

„To musíte vědět víc, než jen to, že tam bydlí vaše dcera,“ znervózněl řidič.

„Co je v okolí bydliště vaší dcery?“ přispěchala na pomoc jedna z cestujících, také seniorka.

„Jo, je tam nemocnice!“ řekl děda vítězoslavně. „Ale oni bydlí nad nemocnicí, na kopečku.“

„Tak to jedete na čtyřku,“ řekl řidič. Babička s dědou zaplatili jízdné a řidič jim řekl: „Sedněte si, já vám pak řeknu, kdy budete vystupovat.“

Babička s dědou poslechli a v pořádku se dostali až na naši autobusovou zastávku. Zmateně chodili po sídlišti.

„Pamatuješ si, dědo, jak jsme tu byli naposledy?“ ptala se babička.

„Pamatuji si, babičko, ale to byla zima a všechno vypadalo jinak. Teď je jaro, vše tu kvete, a já vůbec nevím, kde jsem.“

Mezitím se vrátil tatínek domů s nepořízenou. „Nepřijeli,“ řekl.

„Jak to myslíš, že nepřijeli?“ ptala se maminka.

„Díval jsem se, ale nepřijeli ani prvním, ani tím druhým vlakem,“ řekl tatínek.

„A díval ses pořádně?“

„Samozřejmě, že jsem se díval pořádně. Cestujících bylo dost, ale já je prostě neviděl.“

„Aby se jim tak něco stalo? Víš, že tatínkovi nebylo poslední dobou moc dobře. A oni se vypraví na cestu přes celou republiku! Co když nevystoupili a jeli až na Slovensko? Co si tam počnou?“ lamentovala maminka, a ihned usedla k dopisnímu papíru. „Napíšu jim dopis, ať se ozvou.“ Držela propisku v ruce a dál vymýšlela hororové scénáře, jak naši babičku s dědou přepadla banda zloduchů a nyní jsou někde spoutaní a čekají na výkupné, nebo jak leží oba na jednotce intenzívní péče, nebo jak bloudí po Slovensku bez jediné koruny v kapse…

Mezitím děda s babičkou potkali skupinku dětí a napadlo je zeptat se na Novákovi, kteří mají také děti.

„Támhle,“ ukázalo jedno z dětí.

Babička s dědou vešli do panelového domu, našli na dveřích štítek s nápisem „Novákovi“ a zazvonili. Dveře otevřela dívka ve věku jejich vnučky.

„Ahoj Pavlínko, tys ale vyrostla!“ objali nic netušící dívku a začali ji štípat do líček, líbat a objímat. Přitom se cpali do bytu.

„Mami, tati, pojďte rychle sem!“ volala nic netušící Jana, dcera Nováků z vedlejšího domu.

Stejně, jako byla překvapená dívka, byli najednou překvapeni i dva senioři. Místo milované dcery se na chodbě bytu objevila zcela neznámá žena.

„Copak si přejete?“ ptala se.

„My mysleli, že jsme u naší dcery, paní Novákové,“ zmateně koktali mí prarodiče. Naštěstí paní Novákové hned došlo, co se stalo, a tak o pár okamžiků později zvonila u našich dveří. Babička s dědou ji doprovázeli.

Maminka otevřela a došlo k dalšímu líbání, objímání a štípání do líček. Konečně se babička s dědou dostali do správné rodiny Novákových.

Maminka zmuchlala list papíru, za který by se nemusel stydět lecjaký scénárista hororových filmů, a věnovala se návštěvě.

„Ale já se díval pořádně,“ brumlal tatínek u krásné mramorové bábovky, kterou naše maminka upekla právě podle babiččina receptu.

Nakonec to byla velmi vydařená návštěva z Čech!