Nejkrásnější nevěra mého života

S Pavlem jsem chodila již sedmým rokem, dva roky z toho jsme spolu sdíleli stejný byt. Pavel byl mou první láskou. Milovala jsem ho, a proto jsem přijala jeho návrh a po pěti letech jsem se přestěhovala k němu do jeho bytu 2+k. k. Nějak jsem si na něj zvykla, a tak ani fakt, že se občas napil a nekontroloval se, jsem stále omlouvala. Měla jsem dvacet šest let a pomalu snila o dítěti. Čím víc jsem po něm toužila, tím víc jsem si kladla otázku, zda to je dobrý nápad. Je dobré pořídit si rodinu s člověkem, nad jehož chováním přebírá víc a víc moc alkohol?

Pokud se ale Pavel nenapil, a to vydržel často i několik týdnů, rozuměla jsem si s ním. Měli jsme společné zájmy, rozuměli jsme si v intimním životě a naše rodiny nás už braly jako pár. A tak nad ojedinělými myšlenkami na rozchod vždy zvítězila pohodlnost a jistota. Jen představa stěhování mě znovu a znovu uzemnila a ujistila v tom, že se nemám zle. Od svých kamarádek jsem slýchala děsivé příběhy o tom, jak je partneři bijí, denně jim předvádí žárlivé scény, nebo utratí všechny peníze za automaty. Je pravda, že Pavlova výplata nejednou skončila na dně sklenice a v alkoholovém opojení mi také už předvedl nějakou tu žárlivou scénu, ruku na mě ale nikdy nevztáhl. To raději bušil hlavou do zdi, což také není normální, ale mě to alespoň nebolelo.

Jednou jsem večer na Pavla opět marně čekala doma. Nepřišel z práce a neobjevil se ani po setmění. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem mu volala, ale byl nedostupný. „Asi sedí v nějaké hospodě,“ říkala jsem si, ale zároveň jsem se bála, jestli se mu něco nemohlo stát.

Mohlo ho zajet auto? Mohl ho někdo přepadnout?

„Ne, u nás není. Ani z práce nepřišel? Tak počkej do rána. Však víš,“ řekla mi Pavlova maminka, když jsem k ní pozdě večer volala. I ona si vytrpěla dost s Pavlovým tátou, který svého syna nejspíš přivedl k pití. Pavla neodradilo ani to, že se jeho táta v padesáti letech upil a jeho máma zůstala s dluhy, které zanechal, sama.

Pavel se vrátil až k ránu. Samozřejmě opilý.

„To mi nemůžeš ani dát vědět, abych neměla strach?“ zeptala jsem se.

„Co nemůžu dát vědět? Ty mi budeš poroučet? Jsem dospělý,“ začal na mě křičet, a dokonce mě začal vyhazovat, jako už nejednou, z bytu. Tentokrát jsem se skutečně sebrala a šla. Tentokrát jsem byla přesvědčená o tom, že od Pavla odejdu.

Už svítalo, když jsem s několika igelitkami stanula před panelákovým domem. Kam jít? Byla jsem unavená, protože jsem celou noc nespala. Sice byla neděle, volný den, ale následující den už musím do práce. Nemůžu se toulat městem.

K rodičům se mi jít nechtělo. Maminka se potýkala s onkologickým onemocněním a já jí nechtěla přidělávat starosti. Byla jsem bezradná. Sedla jsem si na lavičku a rozplakala se.

„Copak tu děláš?“ zeptal se mě najednou mužský hlas a já sebou trhla. Byl to Martin, náš soused z rodinného domu. Na kraji sídliště bydlel sám v domku po rodičích, dosud svobodný. Byl to můj i Pavlův kamarád.

„Pavel se zase opil,“ řekla jsem.

„Pojď se mnou,“ řekl a táhl mě za ruku ke svému domu.

„Ne, nemůžu tě zdržovat,“ řekla jsem a utřela jsem si nos.

„Copak mě zdržuješ? Víš, že co ode mne odešla Zuzana, jsem sám. Šel jsem si takhle ráno zaběhat. Necítím se poslední dobou dobře, tak chci přijít na jiné myšlenky. Tak se vůbec nic nestane, když jednou běhání vynechám,“ usmál se.

Přijala jsem jeho pohostinnost. Uvařil mi teplou kávu, nabídl sušenky. Chvilku jsme si povídali a on si všiml, že se mi zavírají oči.

„Víš co? Nechám tě, ať si odpočineš. Můžeš si lehnout v ložnici, prospat se. Já zatím nachystám něco k obědu. Aspoň mi bude víc chutnat, když nebudu sám,“ řekl.

Byla jsem skutečně unavená, a tak jsem se nenechala dlouho přemlouvat.

„Nemáš něco na bolest hlavy?“ zeptala jsem se. „A můžu se osprchovat?“

Vylovila jsem z jedné z igelitek noční košili, kterou jsem si taky přibalila, a zmizela jsem do koupelny. Ulehnout do postele kamaráda mi bylo divné jen chvíli. Prášek na bolest brzy zaúčinkoval a já se propadla do hlubokého spánku.

„Tak půjdu ohřát ten oběd, dáš si ho k večeři,“ usmíval se Martin, když jsem bosá a rozcuchaná opustila jeho ložnici.

„To je už tolik hodin?“ byla jsem překvapená. Byl podvečer, venku se stmívalo. „Musím zítra brzy ráno do práce,“ uvědomila jsem si.

„Já taky chodím do práce, jestli jsi zapomněla. Nic se neděje. Můžeš tu zůstat, dokud Pavel nedostane rozum,“ řekl, a postavil přede mne kouřící talíř s jídlem.

„Ale já se k němu už nevrátím,“ zavrtěla jsem hlavou a pochutnala si na rizotu, které Martin připravil.

„Musím se osamostatnit, najít si bydlení, a začít řešit svůj život bez Pavla,“ ujišťovala jsem sebe i Martina ve svém novém, nebo spíše staro-novém přesvědčení.

U Martina jsem zůstala tři dny. Během nich se o mě staral jako o dítě. A třetí noc došlo k našemu velkému intimnímu sblížení.

„To se asi nemělo stát. Ne teď,“ brečela jsem. „Pavel si myslí, že se k němu vrátím, mám u něj ještě věci, a začnu si s tebou? To není správné.“

„V ten okamžik to správné bylo. Nevyčítej si to. A já to cítím stále stejně. Od rozchodu se Zuzanou jsem sám už řadu měsíců. I mně utíká čas. Chci mít rodinu. Mám dostatečně velký dům i plat, abych uživil ženu i děti. Chybí mi láska a ty se mi líbíš. Jsi fajn ženská. A jediné, co mi bránilo se ti dvořit, byl Pavel. Neudělal bych to kamarádovi. Ale teď s ním nejsi a možná ani nebudeš,“ řekl.

„Asi ne. Ale mám tam pořád ještě věci a naši nic neví. Víš, že máma je nemocná. Nemůžu si dovolit, aby jí někdo něco řekl. Nechci ji rozrušovat. Já vlastně vůbec nevím, co bude,“ přiznala jsem.

Po třech dnech jsem požádala kamarádku, aby mi odvezla svým autem věci z Pavlova bytu do nově pronajaté garsonky.

„Ty už se mnou nechceš být? Ani když přestanu pít?“ zeptal se Pavel. Šlo na něm vidět, že posledních pár dní se moc nevyspal. Tmavé kruhy pod očima, ztrhaný obličej…to vše vypadalo jako náznak lítosti, zklamání, zoufalství. A to až do chvíle, kdy jsem z něj opět ucítila alkohol.

„Ne, ty pít nepřestaneš. Tolikrát ses o to snažil, a nikdy jsi to nevydržel. Dopadneš jako tvůj táta,“ řekla jsem.

Měsíc jsem bydlela v garsonce. Občas jsem zašla na návštěvu k Martinovi, a občas jsem se zašla podívat i za Pavlem, ale stále jsem bydlela sama. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná.

A najednou jsem si uvědomila, že s jistotou nevím, čí to dítě je. S největší pravděpodobností Pavlovo. Žila jsem s ním dlouho. S Martinem jsem se milovala pouze jednou, když jsem u něj našla útočiště. Ale s jistotou jsem to nevěděla a musela situaci řešit. Touha po dítěti byla tak silná, že jsem stoprocentně věděla jen to, že si miminko nechám.

„Pavel nemá čas?“ ptala se mě maminka, když jsem k ní v neděli přišla jí pomoci. Byla slabá, jak bojovala s nemocí. Samozřejmě, že nic nevěděla. To, že jsem od Pavla odešla, věděl jen táta a můj bratr. S těmi jsem se dohodla, že to mámě zatím neřekneme.

„Ne, něco doma kutí, tak jsem ho nechtěla odtrhávat od práce. Moc vás ale pozdravuje,“ usmála jsem se.

První se o mém těhotenství dozvěděl Pavel.

„To je skvělé. To je přece důvod přestat pít. Dej mi, prosím, ještě jednu šanci. Budu dobrý táta,“ řekl. A já se mu ji rozhodla dát. Znovu jsem k němu přestěhovala část svých věcí, ale garsonku jsem si v pronájmu zatím nechala. Styděla jsem se, když jsme za pár týdnů potkali Martina a Pavel mu hrdě oznamoval, že bude táta.

„Gratuluji,“ usmál se a potřásl mi rukou. Sklopila jsem zrak. Jsem nevěrnice nevěrná a ještě k tomu těhotná, a toto vše odnáší hodný Martin!

Naše nově nabité štěstí nemělo ale dlouhé trvání. Pavel se znovu opil a kamarádi ho donesli domů pomláceného. Natržené oko a zlomená ruka svědčily o tom, že alkohol mu dodával víc a víc síly. Musela jsem si uvědomit, že Pavel je notorik, kterému jsem dala mnohem víc šancí, než si zasloužil. A opět jsem se stěhovala do garsonky.

Pavel chodil nejdříve prosit, později vyřvávat pod okny.

„Jsem táta, nemůžeš přestat se mnou mluvit!“ křičel. Ale já ho už nepustila ani do svého bytu, ani do svého srdce.

„Vychovám dítě sama. Stejně nevím jistě, jestli je Pavel jeho táta,“ umínila jsem si ten den.

Když mě za čas navštívil Martin, byla jsem překvapená.

„Ahoj, dozvěděl jsem se, že u Pavla zase nebydlíš. Jsi v pořádku? A co miminko?“ ptal se a přinesl mi kytičku.

„Jsem v pořádku. Omlouvám se, že jsem se k Pavlovi zase vrátila. Teď to už neudělám,“ řekla jsem.

„Ale čekáte spolu přece dítě?“

„Nevím, s kým čekám dítě,“ přiznala jsem.

„Počkej, ty nevíš, jestli je Pavlovo?“ posadil se Martin.

„Je to sice málo pravděpodobné, ale tehdy, když jsem od Pavla odešla…pamatuješ si přece?“

„Jasně, že si pamatuji. Jen jsem si myslel, že to nesouhlasí časově. Takže já bych mohl být eventuálně táta,“ usmíval se Martin.

„Ale to je málo pravděpodobné. Rozhodně dítě vychovám sama. A časem se uvidí, jestli k němu najdu i nového tátu.“

„Ale můžeme se vídat. Já bych tě rád přesvědčil o tom, že bych tím náhradním, a možná i pravým, tátou mohl být já. Mám vše a taky tě mám rád,“ objal mě Martin a já se v tom objetí cítila moc dobře.

„To jistě. Ale uvědomuješ si, že to je možná Pavlovo dítě?“

„Nezáleží přece na tom, čí je biologicky? Hlavní je, kdo ho vychovává a kdo ho má rád. Dokážu si představit, že bych vychovával i jeho dítě. Osvojil bych si ho,“ zahrnul mě Martin sprškou argumentů. A já maličko zaváhala.

Několik dalších týdnů jsem žila ve své garsonce a často se vídala s Martinem. Byl to spolehlivý a charakterní člověk. Na rozdíl od Pavla jsem v něm našla skutečnou oporu. A tak jsem ještě před porodem mohla oznámit rodičům, že se stanou babičkou a dědou.

„A proč jsi nepřišla s Pavlem?“ ptala se maminka. Postupně jsem jí opatrně vysvětlila, že s Pavlem už nežiji. Přestěhovala jsem se ještě před porodem k Martinovi.

Žila jsem v krásném domě, s milovaným mužem, a čekala své první dítě, když mi Martin oznámil, že lékaři přišli na příčinu jeho častých nevolností. Po mamince, která se pomalu uzdravovala z rakoviny, lékaři našli zhoubné bujení i u Martina.

„Neboj, to bude dobré. Prcek potřebuje nás oba,“ řekl mi.

V květnu se narodil Petříček.

„Udělala jsi ze mě nejšťastnějšího chlapa na zemi,“ řekl mi tenkrát Martin. To už se Pavel odstěhoval z našeho města. Nesnesl pomyšlení, že má za sousedy lidi, kteří možná vychovávají jeho dítě. A protože byl v rodném listě dítěte uveden Martin, tak nemohl nic dělat.

Petřík rostl a víc a víc se podobal Martinovi. Nabyla jsem jistoty, že v tu noc, kdy jsem se s Martinem sblížila, bylo skutečně počato mé dítě. A dokonce jsem Martinovi navrhla i testy otcovství.

„Petřík bude můj syn, ať by testy přinesly cokoli. Nech to být,“ řekl mi.

Martinův boj s nemocí neměl takový průběh, jako maminčin. A tak mi lékaři brzy oznámili, že mu dávají maximálně rok života.

Osud mi opět ukázal svou odvrácenou tvář. Starala jsem se tehdy o desetiměsíční dítě i o Martina.

„Vem si mě,“ řekl mi jednou Martin.

„Ty se chceš ženit?“ zeptala jsem se.

„Chci. Chci, abychom byli skutečná rodina.“ Petřík měl od narození jeho příjmení. Martin chtěl ale, jak mi vysvětlil, abych po jeho smrti dál žila v jeho domě a měla i já jeho příjmení.

„Vezmeme se, až bude Petříkovi rok,“ rozhodl.

V květnu, když všechno kvetlo a vzduch voněl jarem, jsme byli oddáni v kostele. To už byl Martin na invalidním vozíku. Na klíně mu seděl jeho malý syn, který ten den oslavil své první narozeniny.

„Proč jsi chtěl vlastně, abychom se vzali přesně na Petrovy narozeniny?“ ptala jsem se později svého muže. Ten den připadal na středu a my jsme si museli připlatit za to, aby nás oddali mimo víkend. I těch pár svatebním hostům jsme to malinko zkomplikovali, protože si museli vyřídit v zaměstnání volno.

„Aby sis pokaždé, když náš syn bude mít narozeniny, vzpomněla i na mě,“ řekl Martin.

Můj milovaný manžel Martin žil po vyřčení ortelu o své smrti ještě tři roky. V závěru jeho života jsem se rozhodla udělat tečku za posledním otazníkem, který mě trápil. Nebylo těžké nechat udělat krevní rozbor, který by potvrdil, nebo vyvrátil jeho otcovství, aniž by to tušil. Výsledek vnesl do naší duše klid.

„Tatínku! Ty jsi skutečně Petříkovým tátou!“ ukazovala jsem svému manželovi potvrzení.

„Já myslel, že vše pěkné jsem už zažil. Ale vy dva mě stále překvapujete,“ řekl mi a políbil syna.

Nebylo lehké se smířit s odchodem Martina. A dodnes to stále bolí.  A to Petr oslaví v květnu desáté narozeniny. Nebude to ale desátá vzpomínka na jeho tátu. Pokaždé, když něco milého zažiji, pokaždé, když mě něco trápí, pokaždé, když Petr něco dokáže, pokaždé si vzpomenu na mého Martina.

A nebýt toho, že jsem se před více než deseti lety dopustila nevěry, nevřískal by mi nyní na zahradě krásný zdravý kluk, v jehož očích navždy budu vidět i jeho tátu.