Nemám ráda sněhuláky

Když bylo naší malé dcerušce pět let, zemřela nám na závažnou nemoc. Naše srdce zůstala prázdná. Divím se, že tou bolestí nepukla. Divím se, že jsme s mužem zůstali spolu. Nikdy jsme si nic nevyčetli, a přesto zůstaly navždy nezodpovězené otázky. Můžu za to, že nám náš poklad, andílek malý onemocněl a odešel tam, odkud není návratu, já? Nebo snad za to může můj muž? Co když něco v nás zapříčinilo její nemoc? Co když tu mohla ještě být?

Museli jsme žít dál. Museli jsme tu být bez ní, dál dýchat, pracovat a po čase jsme pocítili zase radost. Nikdy ale na naši malou dcerušku nezapomeneme. Po čase se nám narodil syn. Opatrovali jsme malého Pavlíka jako oko v hlavě. Byla jsem asi strašná máma. Pořád jsem mu byla nablízku, nespouštěla jsem ho z očí ani ve věku, kdy jeho vrstevníci dávno mohli z domu sami. Jako by nás ale chápal.

Když bylo Pavlíkovi deset let, měla jsem pracovní jednání v dětském domově. Vyřizovala jsem pro domov zvláštní zakázku. Setkala jsem se při výkonu práce i s místními dětmi. Byly to děti jako každé jiné. Zlobivé, veselé, skotačící, více či méně poslušné a více i méně vnímavé. Jen měly trošku méně štěstí, než ostatní. Zaujal mě tehdy devítiletý chlapec. Vítek měl tmavá kukadla a velmi smutný pohled. Čekal tu, až se mu máma vrátí z výkonu trestu. Měla jsem na tu ženu vztek. Přivede na svět dítě, a provede něco, za co ji zavřou. Copak nemyslela přitom na svého potomka? Protože ale Vítkova máma neztratila o syna zájem, nebyl právně volný. Začala jsem se o tmavšího chlapce zajímat. Nebyl to typický romský chlapec. Jeho pleť měla jen nádech bílé kávy. Jeho otec byl prý cizinec, a jakmile zjistil, že s ním žena čeká dítě, utekl zpět do ciziny. Těhotná žena kradla a dopouštěla se podvodů, až skončila pod zámkem. Asi si myslela, že ji mateřství ochrání. Mýlila se ale. A tak tu Vítek na ni čekal.

Tehdy mě napadlo, že by našemu synovi prospělo, kdyby měl doma kamaráda. Nemohli jsme už mít další dítě. A tak jsem se o Vítka začala zajímat. Nakonec jsme si ho začali brát domů na návštěvy.

Dva roky k nám jezdil na pravidelné návštěvy. Byl to chytrý chlapec. Protože byl stejně starý jako náš Pavlík, učívali se spolu, hráli si a brávali jsme ho i na dovolenou. Vyjednala se jistá forma pěstounství. Chlapec měl ze všeho nejradši zimu. Hrával si rád ve sněhu a donekonečna chtěl stavět sněhuláky. Když jsme jednou postavili obrovského sněhuláka, přitiskl se ke mně a ptal se, co bude, až od nás bude muset zase k mámě. Tehdy jsem mu řekla, že na něj nikdy nezapomenu a pokud jeho maminka bude chtít, může nás dál navštěvovat. A zase budeme stavět sněhuláky.

„I kdybychom zrovna nebyli spolu, každou zimu, až budeš stavět sněhuláka, mysli na to, že jeden takový sněhulák stojí i před naším domem. Je pro tebe. A vzpomeň si, že na tebe myslím. Pokaždé ti pošlu pozdrav po sněhulákovi,“ řekla jsem tehdy tomu chlapci. Přikývl.

Vítek u nás nebyl po celý měsíc, brávali jsme si ho jen v určitých intervalech. Na radu psycholožky se nesměly zpřetrhat vazby mezi jeho skutečnou rodinou. A tak Vítek jezdíval občas i ke své rodině. Měl babičku a dědu kdesi na vesnici, a ti si ho brávali k sobě dvakrát do roka. Vždy, když tam byl, jsem to na jeho chování poznala. Byl divoký, nesoustředěný, odmlouval a hádal se i s naším synem. Pak se ale zklidnil a byl to zase ten hodný chlapec.

Když Vítek vyrostl do určitého věku, měl v domově volné vycházky. Děti od určité věkové hranice, pokud nic neprovedly, mohly volně z domova odcházet na procházky, do obchodu a večer se musely opět vrátit, tak jako ve skutečných rodinách. Když jsme pak měli Vítka u sebe, také jsem ho pouštěla mezi kamarády. Náš domov nebyl pro Vítka žádným vězením. Měl dovoleno, stejně jako náš syn, odcházet, ale musel mi říct, kam jde, kde bude a kdy se vrátí. To se Vítkovi nelíbilo. Stěžoval si, že má v domově víc volnosti. Já ale o něj měla strach stejně jako o našeho syna. A ač jsem věděla, že jednou nastane den, kdy se vrátí jeho máma a on od nás odejde, věřila jsem, že se budeme občas vídat. Chtěla jsem, aby z Vítka vyrostl hodný a spolehlivý chlapec.

V tom období to už nebyl ten malý hodný Vítek. Všímala jsem si, že se mi začaly doma ztrácet peníze. Nemohla jsem tušit, jestli na šikmou plochu nesklouzl třeba náš syn. Řešila jsem to tím, že jsem cennosti začala doma schovávat.

Po poslední návštěvě Vítka u nás jsem měla s mužem rozhovor. Řešili jsme, jestli není vhodné, abychom Vítkovy návštěvy u nás zredukovali na minimum. Jeho mámě v tu dobu pomalu končil výkon trestu a Vítek byl připraven vrátit se domů. Nechtěli jsme to ale dělat násilně. Už tak trpěla dětská dušička odloučením od mámy, aniž něco provedla.

S Vítkem začaly být problémy i ve škole. Byl v pubertě. Náš syn také začal vystrkovat růžky. Tím, že to byl ale náš syn, mohla jsem na Pavla použít tresty, které jsem si u Vítka netroufla aplikovat. A tak měl Vítek u nás volnější režim, než náš syn. V domově byl ale režim ještě volnější.

Jednoho dne mi volali z dětského domova. Vítek s několika kamarády se nevrátil do domova. Dali se na drogy a ve snaze sehnat na ně peníze přepadli místní večerku. Když prodavačka bránila majetek, tak ji jeden z chlapců pobodal. Tím chlapcem byl právě Vítek. Naštěstí zranění nebyla nijak vážná. Přesto chlapci skončili ve výchovném ústavu. Tehdy k nám Vítek přestal jezdit. Nikdy už se neozval. Ostatně, než skončil jeho pobyt v polepšovně, vrátila se jeho máma domů. Nejdřív jsem chtěla Vítka po čase navštívit. Chtěla jsem vědět, že se napravil a chtěla jsem ho vidět. Můj muž mi to ale rozmluvil. Vítek už měl svůj život. Musel se napravit, vrátit mezi slušné lidi a s mámou opět najít vztah. Jen bychom mu život komplikovali. Možná nás jednou vyhledá sám, a možná už ho nikdy neuvidím.

Minulý týden napadl poprvé sníh. Před naším domem stojí sněhulák. Zkřivený úsměv, směšně naražený děravý hrnec na sněhové kouli, co má představovat hlavu a oschlá mrkev mi připomínají pohádku o malém chlapci. Ano, připadá mi to jako pohádka. Byl, nebyl malý chlapec, který vyrostl. Osud mu nedal moc štěstí, ale já věřím, že se napravil. A možná i před jejich domem stojí podobný sněhulák. Možná si vzpomněl na paní, co ho měla ráda, na její rodinu.

Sněhuláky ale od té doby nemám ráda. Až moc mi připomínají, jak je někdy svět nespravedlivý. Až moc mi každý sněhulák připomíná toho malého kluka, který se dostal na šikmou plochu ne vlastní vinou. Co takový sněhulák ale ví o životě?

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete