Neobvyklý návrat z práce

Ve svém manželství jsem si nikdy na nic nestěžovala. Manžel mi pomáhal s dětmi, když byly malé, vodil je na kroužky, když byly větší i doma mi pomáhal. Každý rok jsme jeli, celá rodina, na dovolenou, v zimě jsme si zašli na ples, občas do kina nebo do divadla. Spokojené manželství, dalo by se říct.

Manžel pracoval v místním podniku a já měla práci z domu, účetnictví.

Jednoho dne manžel nepřišel z odpolední směny. Bylo před půlnocí, už dávno měl být doma, a dveře bytu zůstávaly zavřené. Začala jsem se o něj bát. Ve stejnou chvíli, kdy jsem mu chtěla zatelefonovat, u nás někdo zazvonil. Že by si zapomněl klíče? Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že se jedná o policisty. Byli dva a tvářili se vážně. Stalo se snad manželovi něco vážného, neřkuli tragického? Mimoděk jsem pocítila, jak se mi podlomila kolena. Bylo to tak. Manžela cestou domů někdo přepadl, ležel teď v nemocnici. Jeho zranění nebyla naštěstí tak zlá. Byl jen samá modřina, chyběl mu jeden zub a měl nalomený nos. Celý jeho obličej vypadal jako obří červený kopačák.

„Hlídej děti, i sebe,“ zašeptal odevzdaně, když jsem ho navštívila v nemocnici. Nic, mimo mobilního telefonu, se mu při přepadení neztratilo.  On totiž nic cenného u sebe neměl.

Copak se může stát, že zloděj, který někoho přepadne, si pak počká na zbytek rodiny? Proč? To zajímalo i policii, která celé přepadení vyšetřovala. A tak manžel musel s pravdou ven. Nejednalo se totiž o náhodné přepadení. Ti, kteří mého manžela takto zmlátili, ho totiž dobře znali, i můj muž znal je. Přesto chvilku zapíral. Musel potom s pravdou ven. Před časem přišel o práci. Našel si sice nové zaměstnání, to ale nebylo tak dobře placené. Naše rodina byla ale zvyklá na své standardy. Proto si můj muž půjčil peníze od „kamarádů“. Když ale peníze nedokázal včas splatit, dali mu za vyučenou. Teď tu ležel v nemocnici, celý krvavý, bolavý a nešťastný.

Manžel se nechtěl přiznat, zvlášť když jsme měli právě před dovolenou. „Chtěl jsem ti to říct po návratu z dovolené,“ tvrdil.

Byla jsem zpočátku na manžela hodně nazlobená. Když jsem ale viděla, jak ho ti dva údajní kamarádi zřídili kvůli pár tisícům, nakonec jsem mu odpustila. Zahraniční dovolenou jsme zrušili, manžel stejně nebyl schopný se jí zúčastnit, z vrácených peněz jsme dluh uhradili. A na výlupky, kteří řešili dluh po svém, si posvítila policie.

Ještě chvíli jsme měli strach chodit ven, zvláště večer. Nikdo se nám ale, naštěstí, nemstil. A tak jsme na konci roku zajeli v zimě alespoň na hory. Na dovolenou v zahraničí jsme si sice dva roky počkali, pak jsme si ji ale jaksepatří vychutnali.

Dnes má manžel opět dobře placené zaměstnání. Bere dokonce víc než předtím. Jeden slib mi ale musel dát, a to, že mi už nikdy nic důležitého nezatají. Brali jsme se přece před lety dva, a tak bychom měli vědět o všem, co druhého trápí a s čím si neví rady. Přece jenom máme děti, které také mohl ohrozit.

Manžel si vzal toto ponaučení k srdci, a naše manželství nám klape dál. Naštěstí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10