Netečnost všedního dne

Potřebovala jsem si koupit nové boty, a proto jsem si rezervovala celé odpoledne na nákupy.

Byla jsem unavená z práce, a proto jsem ani nešla domů, abych co nejdřív nakoupila a mohla si pak doma odpočinout. V nákupním centru měli výprodej sportovní obuvi. Já ale potřebovala výjimečně společenské boty. Procházela jsem prodejny, a nemohla si vybrat. Ty, co se mi líbily, byly moc drahé, jiné nesplňovaly mé vizuální nároky. Když jsem konečně našla pár bot za přijatelnou cenu, které se mi líbily, nebylo mé číslo. Z nákupního centra jsem odcházela s taškou zeleniny, pečiva a dalších potravin, nikoli však s novou obuví.

Vyšla jsem na parkoviště před centrem, a ihned jsem si všimla starého pána zmateně chodícího mezi automobily. Někteří řidiči na pána troubili. Ten pak uskočil stranou, ale vzápětí se vrátil opět mezi auta. Nikdo si muže nevšímal. Vypadal, jako by něco hledal. Nedalo mi to, přišla jsem k muži a zeptala se ho, jestli nepotřebuje pomoc.

„Jé, Martinko, to jsem rád, že tě vidím. Víš, chci jít domů a nevím jak.“ Pán se na mě usmíval jako by mě znal. Problém byl v tom, že se nejmenuji Martina a muže jsem neznala.

„Kde bydlíte?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem zjevně dezorientovaného muže nasměrovat k jeho bydlišti.

„Nevím. Kdo jste?“ Muž zapomněl na to, že mě před chvilkou pojmenoval cizím jménem. Najednou mě neznal. Únavou se mi klížily oči. Proč si vždy všímám ostatních jen já? Vyčítala jsem si, že mi ujel autobus a já se dostanu domů pozdě. A ráno brzy abych zase vstávala. Otočila jsem se a šla ke stanovišti autobusů. Ať muži pomůže někdo jiný. Pak mě ale napadlo, jak asi dlouho tam ten pán bloudil? A řidiči? Ti by ho dřív přejeli, než aby mu některý z nich pomohl. Vrátila jsem se k muži. Nebyl to žádný alkoholik, byl to starý pán, ve věku mých rodičů, možná starší. Ten člověk zjevně potřeboval pomoc.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se. Trhl sebou. Jeho tvář se zkřivila.

„Nevím,“ přiznal. Nevěděl vůbec nic. Byl oblečen nalehko, jen v košili a kalhotách z jemné látky. Pak jsem si všimla, že má obuté jen domácí trepky. Jak mu mám ale pomoci?

Jediné, co mě napadlo, je volat pohotovost. Neměla jsem ale telefonní číslo na lékařskou pohotovost. Netroufla jsem si volat záchranku. Ta je pro záchranu života, a muž není v bezprostředním ohrožení života. Zavolala jsem městskou policii.

Přijeli téměř za hodinu. Já tam s tím mužem čekala.

„Už budete doma, pane,“ uklidňovala jsem ho. „A doufám, že já taky,“ uklidňovala jsem samu sebe.

Musela jsem strážníkům nahlásit i své údaje, jako je jméno a adresa. Až pak si muže převzali a já mohla konečně domů.

Domů jsem se vrátila až k večeru, a po sprše jsem okamžitě usnula.

Zhruba za deset dní jsem ze své poštovní schránky vytáhla obálku s nadepsanou adresou. Písmo jsem neznala. Byl to dopis od staré paní, manželky onoho ztraceného muže. Moc mi v něm děkovala, že jsem jí pomohla najít manžela. To byl onen zmatený dědeček. Pán trpěl Alzheimerem a své ženě v nestřeženou chvíli odešel z bytu.

Myslím, že ten den, kdy jsem se vydala koupit si nové boty a vrátila se s prázdnou, jsem našla mnohem víc. Protože jsem jedné staré paní našla jejího milovaného manžela. A nebýt mě, kdo ví, jak by starý pán dopadl?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10