Neúspěšná

Když se Monice narodil syn Vojtíšek, partner ji opustil. Vojta se totiž narodil postižený. Měl středně těžkou mozkovou dysfunkci a lékaři vyslovili podezření na autismus. Jeho táta se necítil na to, aby se staral o takto znevýhodněné dítě. Monika se ale svého syna nechtěla vzdát. Představa, že by její syn, krev její krve, vyrůstal někde v ústavu, ji doháněla k šílenství. A tak zůstala s Vojtou sama.

Neměla to lehké. Snažila se, aby se malý chlapec vyvíjel stejně jako ostatní děti. Trávila mnoho času chozením po lékařích, odborných rehabilitacích a následným cvičením s chlapečkem. Dělala vše pro to, aby chlapec své vrstevníky dohnal. Nemohla kvůli tomu ani do práce a musela vyjít se sociálními dávkami a toho, co brala navíc za Vojtovo postižení.

Když už konečně společně překlenuli zlé období, kdy Vojta nedokázal říct, co ho trápí a Monika čekala, jaké postižení se ještě objeví, Vojta nastoupil do školy. Bylo mu už osm let, protože dostal odklad. Nastoupil ale do běžné školy, mezi zdravé děti. Autismus se nakonec nepotvrdil. Vyžadoval ale osobní asistenci, s čímž pomohla škola. Monika se mohla opět vrátit do práce. Lépe řečeno, najít si novou práci, protože z té původní dávno musela odejít. Při hledání zaměstnání, které by mohla vykonávat tak, aby se mohla postarat i o dítě, narazila na jednom výběrovém řízení na mého bratra.

Byla to obrovská náhoda, že bratr se řízení účastnil. Původně tam měl být jeho nadřízený. Ten ale musel náhle odcestovat a vedením výběrového řízení pověřil svou pravou ruku, mého bratra. Odbornými znalostmi i zkušenostmi vyhovovala nejvíc právě Monika. Postoupila proto spolu s dalšími třemi kandidátkami do druhého kola výběrového řízení. To proběhlo za týden.

Vedoucí byl zpět ze služební cesty, a tak druhé kolo vedl sám. Přesto se bratr s Monikou ten den opět setkal. Měl cestu do kanceláře šéfa a Moniku uviděl na chodbě. Bylo už po výběrovém řízení, Monika právě odcházela. Nemohl si nevšimnout, že jeho favoritka pláče. Došlo mu, že nebyla vybraná a teď ji to trápí. Pozdravil a nevěděl, jak se jí má zeptat. Mohl jít dál bez povšimnutí, ale zajímalo ho, proč si šéf vybral někoho jiného. Svěřila se mu, že problém ve znalostech nebyl. Šéfovi vadil totiž její syn!

Bratr se na rodinné poměry nikoho neptal. Ostatně, zakazuje mu to diskriminační zákon. Jeho vedoucí je ovšem nad takové zákony povznesen. Neostýchá se kdykoli zeptat na to, zda je uchazeč osamělý, nebo má rodinu. Tak se také stalo. Monika nechtěla svého syna zapírat. To ji vyřadilo.

„A já pracovat musím,“ fňukla.

Co měl můj bratr dělat? Cítil se provinile, byť za svého vedoucího nemohl. A protože mu Monika byla sympatická, osmělil se ji pozvat na oběd. „Třeba vám spravím náladu. A syna vemte s sebou, prosím,“ dodal.

Po počátečním odmítnutí Monika váhavě souhlasila. Matěj tak poznal malého Vojtu. I přes své postižení, které na první pohled nebylo znát, byl Vojta šikovný chlapec. Už téměř doháněl své vrstevníky. Bylo zřejmé, že z něj nikdy nebude žádný myslitel. Byl ale soběstačný a dobře navazoval vztahy s ostatními. A tak si získal i Matěje. Ještě víc si ho získala Monika, s kterou se dál vídal. 

Dnes Monika, Matěj a Vojta tvoří rodinu. My všichni jsme tak našli příjemného kamaráda. Můj nový synoveček Vojta je už poměrně velký, a tak se jeho rodiče rozhodli mu pořídit sourozence. Tři roky po jejich prvním setkání se narodila Adélka. Naštěstí je zdravá.

Moniku takto poznali i Matějovi spolupracovníci. I šéf zjistil, že Monika zvládá výchovu dětí a práci. A tak pro ni bude ve firmě po mateřské volná pracovní pozice. Třeba za paní, která byla původně vybraná místo Moniky. Svou práci nezvládala, a tak se s ní museli rozloučit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10