Nezvaný host

Před lety jsem pracovala  v jedné továrně, kde jsme se museli převlékat z civilu do pracovních oděvů. Šatny byly rozděleny na pánské a dámské, všichni měli přidělenu svou skříňku. Ty byly malé a stály v dlouhé řadě za sebou. Od té doby, co na dílnách řádil zlodějíček, jsme si skříňky zamykali a nenechávali jsme v nich žádné cennosti ani peníze.

Děti jsem tehdy měla malé a často nemocné. Jednou se stalo, že mi volali ze
školky do práce, abych si pro malou přišla, že má horečku a je jí moc
špatně. S propustkou od mistrové jsem spěchala do šatny, abych se honem
převlékla a běžela s malou dcerkou k lékaři. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem
v tom spěchu zapomněla skříňku zamknout. To jsem zjistila, až když jsem
nesla do práce potvrzený paragraf od lékaře. Bohužel, malá musela zůstat se mnou  doma nejméně 14 dní. Nedalo se nic dělat.

Ke konci té doby, kdy jsme marodily, jsem pak náhodou potkala jednu ze svých kolegyň v místní sámošce. Krátce jsme se zastavily, abychom probraly, co je nového v práci. Už jsem se těšila, doma to byl stále stejný kolotoč, péče o domácnost o děti, vaření, úklid, však to každá máma dobře zná. A holky z
práce mi moc chyběly. Oznámila jsem tedy kolegyni, že už brzy přijdu. Jaké
překvapení mě ale čeká v práci, to by nikoho z nás asi ani ve snu nenapadlo!
Ráno jsem byla v šatně mezi prvními, odemykala jsem skříňku, abych se
převlékla. Pohled, který se mi ale vzápětí naskytl, byl tak překvapivý a šokující, v první chvíli jsem myslela, že se mi to jen zdá!

Na horní poličce seděl velký tlustý  potkan a zíral svýma korálkově černýma očima přímo na mě!
Těžko říct, kdo z nás byl v tu chvíli vyděšený a polekaný víc. Obávám se, že
ten potkan, či co to bylo, bylo to opravdu velké zvířátko, žádná šedivá malá
myška!

Jedeš, potvoro! Zařvala jsem a popadla první věc, jež stála poblíž -
smeták, který tam zapomněla uklízečka. Potkan ale nemínil jen tak
ztratit tak výhodné místo a odmítal mou skříňku dobrovolně opustit, i když
jsem se vyzbrojila lopatkou a bušila na skříňku. Musela jsem zavolat na
pomoc ostatní, aby mi pomohli nezvaného hosta vypudit. Po úspěšné operaci jsem už chápala, proč. Zřejmě nepozorovaně  vnikl do skříňky v době, kdy jsem ji ve spěchu špatně dovřela a pak jsem ho tam nechtěně zamkla. Ve svém nedobrovolném vězení zřejmě trpěl hladem. Všechno, co bylo ve skříňce, jsem musela vyhodit. Rozkousal  na cucky  nejen můj pracovní oděv, zapomenutou svačinu a rukavice, ale  pochutnal si dokonce i na mých toaletních potřebách, a ani boty na přezutí mu neunikly. Jediné, co
zůstalo nedotčené, byl můj starý otlučený hrneček, ze kterého jsem pila o
přestávkách kávu. Do toho jsem ale kafe už nikdy neuvařila, skříňku jsem vydezinfikovala a všechno vyhodila.

Horší bylo, že jsem musela vyfasovat nové pracovní pomůcky. Našemu skladníkovi a referentce, kteří tehdy měli výdej a spotřebu pracovních ochranných prostředků na starosti, jsem vskutku udělala těžkou hlavu. Museli důvod předčasného výdeje vykázat a patřičně zdůvodnit! Od té doby se opravdu nikomu z naší dílny nestalo, že by si někdo zapomněl zamknout skříňku. A to nejen kvůli zlodějíčkovi, kterého se nikdy vypátrat nepodařilo.