Nezvaný host v zakoupeném rodinném domečku

Není to tak dávno, sotva půl roku, co jsme se odstěhovali do rodinného domku, který si zakoupila dcera po své svatbě se svým manželem. Dlouhých 27 let jsme bydleli ve městě v paneláku. Zde jsme bydlení získali od zaměstnavatele manžela, v takzvaném podnikovém bytě. Dlouhé roky jsme takto bydleli jako nájemci.

Potom přišla sametová revoluce a přišlo na to, že státní i podnikové byty se začaly postupně prodávat do soukromých rukou stávajících nájemníkům. Měli jsme štěstí, že jsme byli mezi těmi, kteří si byt za poměrně nízkou cenu mohli také koupit, byt na úvěr, který je už dávno splacený. Vždy jsme si s manželem mysleli, že tu budeme žít do konce svého života, nebo do doby, než nás situace donutí jít ve stáří do Domova důchodců.

Ale jak už to v životě chodí, tak člověk míní a Bůh mění, a mnohdy zásadním způsobem. Jednoho dne dcera za námi přišla s návrhem, abychom šli bydlet za nimi, že domek je velký a místa dost. Než však domek koupili, tak jsme byli u jeho prohlídky všichni, protože jsme věděli o tom, že za nějaký čas po jejich nastěhování bychom se mohli odstěhovat také. Ale předcházela tomu rozsáhlá rekonstrukce přízemí, kde bychom mohli bydlet. Do patra jsme nechtěli, jednak kvůli přibývajícím rokům, a pak také proto, že jsou tam větší pokoje, což budou mladí potřebovat, zvláště pak když už před jejich svatbou bylo dítě.

nezvaný host Jistě tu nemusím dlouze psát, že jsme hodně přemýšleli, zda do toho máme jít či nikoliv. Ale nemysleli jsme jen na sebe, ale také na ně. Museli si vzít hypotéku, a měli by co dělat, aby vše sami utáhli, zvláště když je dcera na mateřské. A domek potřebuje velké úpravy a není to otázka krátkodobá, ale je to běh na dlouhou trat. A tak jsme se rozhodli, že půjdeme za nimi. Teď, dokud můžeme, tak jsme si s manželem řekli, že budeme pomáhat, jak budeme moci. A chceme pomoci také i druhé dceři. Prostě chceme být spravedliví k oběma dcerám s přihlédnutím k situaci, která je a bude. Mladší dcera slíbila, že až nebudeme moci my, že nám vše vrátí a ve stáří se o nás postará, že je přece vystudovaná zdravotní sestřička.

Moc dobře jsme věděli, jak se na vesnici žije, oba s manželem z vesnice pocházíme. Na vesnici si pomalu všichni vidí až do talíře, daleko více patří k vesnickému životu také zvířectvo a s ním spojené starosti i radosti, daleko intenzivněji se řeší sousedské vztahy.

I když jsme tu tak krátkou dobu, tak před asi 3 měsíci jsem tu prožila první zážitek, který hned tak nezapomenu. Byl to zážitek s malou myškou, která se k nám dostala zřejmě ze zahrady, když jsme za sebou nezavřeli dveře. Jednou, když tak sedím v obýváku u počítače, jsem najednou ucítila, že mě někdo tahá za nohavici u kalhot. V první moment jsem myslela, že je to jeden z mých pejsků. Ale to jsem se hodně mýlila, ona se po těch kalhotách škrábala myška. Krve by se ve mně nedořezal, v ten okamžik se mně zvedl tlak a div divoucí, že z toho nebyl i infarkt myokardu. Zaječela jsem snad jako lev, až se i manžel lekl, co blázním. Když jsem mu řekla, že v obýváku máme nezvaného hosta v podobě šedé myši, tak nechtěl věřit. Až přeběhla od televize ke dveřím od ložnice, tak uvěřil. Byla sice hodně malá, ale drzá jak štěnice. Ona si totiž dovolila na mě hledět i za zády na sedačce. Tak moc byla oražená. Jakmile mě zatahala za kalhoty, hned jsem si dávala nohy na desku, která je pod konferenčním stolkem. Ale když už byla na sedačce, už jsem měla dost. A to vedle mě seděl můj pes Chip a nijak nereagoval, jen stále čichal. Vrtalo mně hlavou, co cítí, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem jej pak v tichosti sledovala, hlavu jako ostříž, kde se to šedé stvoření objeví, tak jsem se psovi nestačila divit. Ten z toho snad měl radost, že tu máme jiné zvířátko, zvířátko, které by v paneláku nikdy neviděl a jen ji sledoval, jak okolo sedačky běhá.

A tak na druhý den nastala akce. Nakoupily se pastičky, a začala honba za myší. Trvalo 3 dny, než jsme ji do té pasti dostali. A musím přiznat, že jsme jí podstrojovali chtíc, aby byla lapena co nejdříve. Dostala od salámu a špeku až po tvrdý chléb a dětský piškotek. Nakonec ten piškotek byl ta nejlepší léčka a myška se chytila. Když jsem ji v pastičce ukázala dceři, div že nebrečela. Podle ní jsme spáchali zločin na maličkém zvířátku. Ona je totiž velká milovnice zvířátek. Co na tom, že i těch škodných. Nevěděla jsem, jestli se jejímu postoji mám smát, nebo si myslet, že snad není normální. Do budoucna snad už takového nezvaného hosta tu mít nebudeme. Tato dcera totiž přinesla domů opuštěné koťátko, o kterém už jsem jeden článek napsala, a tak snad se ujme své práce, která je pro kočku jak stvořená a bude chytat myšky přímo při činu. Teď jsou zalezení, ale určitě letošní zimu myši přežijí v hojném počtu a ten pověstný bál, kdy kocour není doma, u nás platit nebude. Kocour doma je, i když je to kočička a myší bál se snad konat nebude.

Jinak už se těšíme na jaro, až budeme moci na zahrádku a sledovat dovádějící pejsky, které tu máme. Jsou tu zatím v počtu 4 kusů a na jaře snad budou ještě i štěňátka od mé fenečky.

Anicka59 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete