Nina

Sňatek s Ninou byl tím nejlepším činem, který jsem mohl vykonat. Naše manželství bylo od samého začátku šťastné, spokojené a naplněné vzájemným pochopením. Žili jsme v třípokojovém bytě, který jsme si zařídili dle našich přání. Naši dva synové byli zdraví, šťastní a bezstarostní kluci. Dalo by se říct, že jsem si nemohl vybavit něco, co by mi chybělo. Oba jsme měli práci, byli jsme zdraví a volné chvíle jsme trávili rodinným životem. Každý rok jsme si zajeli na dovolenou. Myslím, že i naši známí, sousedé a další rodinní příslušníci nás považovali za ukázkovou rodinu. Věřil jsem, že to tak zůstane i po zbytek života.

 

Poprvé jsem si toho, že něco není v pořádku, všiml ve chvíli, kdy Nina stála v kuchyni a pěchovala do igelitových tašek zbytky pečiva.

„Co to děláš?“

„Musíme nakrmit koloušky,“ odpověděla a dál plnila tašky.

Chodili jsme do lesa často, ale nikdy jsme lesní zvěř nekrmili. Nyní Nina cpala do tašek jak pečivo, tak konzervy a další obsah naší spíže. Něco nebylo v pořádku. Přišel jsem k ní a pohladil ji po rameni.

Nina se posadila, chvilku zírala do dálky, a poté sebou cukla. Podívala se na tašky a začala jejich obsah opět rovnat do polic ve spíži.

„Ty nic nevíš? Cpala jsi do tašek pečivo,“ řekl jsem jí.

Odmítavě zavrtěla hlavou. Pokud to měl být žert, nevydařil se.

Na drobnou epizodku jsem pomalu zapomínal, když jednoho večera Nina opět poplašeně běhala po bytě.

„Co děláš, Nini?“

 Nini jsem říkal své ženě, kdykoli jí nebylo dobře, potřebovala pohladit, potěšit. Usmála se.

„Musím najít aktovku.“

„Aktovku? Na co?“

Naši kluci chodili tenkrát do druhé a třetí třídy, do školy nosili moderní batohy. V ten večer už spali ve svém pokojíku.

„Musím tam. Píšeme test.“

Nechápal jsem. Jako by se občas vrátila do dětství. Začal jsem mít obavy o její zdraví. Ninu také často bolívala hlava.

Při jedné návštěvě tchyně jsem se jí nenápadně zeptal, co to mělo znamenat. Nina tehdy myla nádobí v kuchyni své matky a my jsme byli v obýváku sami.

„No, Nina jako dítě chodívala s mým manželem často krmit srnky. Vyprávěla mi i o daňcích a malých srnčatech. Asi je přepracovaná a vrátily se jí vzpomínky,“ rozhodila tchyně rukama.

Nechtěl jsem občasné výpadky své manželky nechat jen tak. Někdy se celý měsíc nic nedělo, jindy mluvila zmateně každý den. Bál jsem se, jestli to nemůže být příznakem blížící se mrtvice, nebo třeba epilepsie. Nejde náhodou o duševní poruchu? Nina byla vysokoškolsky vzdělaná a v práci uznávaná jako odbornice. Víc a víc se ale i v práci dopouštěla malých chyb. Dokonce i naši synové mi vyprávěli příhodu ze supermarketu, kdy si jejich maminka chtěla koupit panenku pro děti. Vyprávěla jim, že ji prostě chce a musí mít.

Hledal jsem pomoc nejdříve na internetu, a poté jsem Ninku přemluvil, aby se mnou navštívila lékaře.

Bohužel, vyšetření potvrdilo, že Nině roste v hlavě nádor. Byl zhoubný, navíc neoperatibilní, takřka v posledním stadiu.

 

Jedenáct měsíců Nina bojovala. Léčila se nejdříve doma, hodně odpočívala. Musela skončit v práci ze zdravotních důvodů. Zpočátku ji navštěvovaly hodně kolegyně a kamarádky. Když měla ještě dostatek sil, divila se, že nesmí zpět do práce.

„Vždyť je mi už dobře,“ říkávala.

Později už měla silné bolesti. Byla slabá a já se staral o ni i o kluky. Cizí lidi přestala poznávat. Vybavovala si jen mě a své syny, občas svou maminku. V práci mi vycházeli maximálně vstříc, a co jsem mohl vykonat z domu, to mi zaměstnavatel dovolil a nemusel jsem do práce osobně docházet. Poslední měsíc byl nejhorší. Bylo nutné, aby u Niny někdo byl dvacet čtyři hodin denně. Nějak bychom to s její maminkou udělali, Nina ale potřebovala pravidelné infuze tlumící silné bolesti. A tak jsme s její maminkou vybrali hospic, který byl v sousedním městě.

Bylo to šílené vysvětlit dvěma ještě malým klukům, že už svou mámu neuvidí. A že to je napořád. Večer před jejím skonem nám řádové sestry dovolily, aby na malý okamžik mohli i kluci vidět svou mámu. Nechal jsem to na nich, jestli si chtějí maminku pamatovat v plné síle, nebo se s ní rozloučit. Po malém zaváhání přistoupili k lůžku a chytili svou mámu za ruce. Jakub i Tomášek ji naposledy políbili. Brečel jsem já, Tomášek i starší Kuba. Zdálo se, že pláče i Ninka. V očích měla zvláštní klid, jen se jí leskly. Ona už věděla…

 

Letos o Dušičkách to byly dva roky, co odešla. Dva roky, co se s kluky peru dál sám. Ninina maminka stále žije, i když už má silnou cukrovku a potřebuje pomoc alespoň s nákupem.

Jsme na to ale tři, tři chlapi, kteří mají každý dvě zdravé ruce.

Když byl své babičce naposledy nakoupit sám Kuba, starší syn, přinesl si zpět domů starou černobílou fotografii. Byla na ní malá holčička uprostřed malých srnčátek. Dávala jim starý chleba a z jejích očí šlo vyčíst, jak je neskonale šťastná.

„Musíme nakrmit koloušky,“ vzpomněl jsem si na první větu, která mě navedla, že se něco děje.

 

Na Ninu nikdy nezapomenu. Vidím ji každý den ve svých synech. Taky jsou soucitní a mají rádi zvířata. Vím tak, že něco z Niny žije dál. Žije v našich milovaných dětech.