Noc na hradě

Jako mladinká studentka jsem jedny prázdniny vykonávala brigádu jako průvodkyně na hradě, který se nad naším městem vypínal.

Musela jsem se naučit nekonečné množství informací z historie a vývoje hradu, života šlechty a nespočet šlechtických rodů, které hrad v průběhu let obývali, navštěvovali ho a byli s ním i jinak spjati.

Bavilo mě to pramálo, ale byly za to peníze, které jsem jako mladá potřebovala na parádu a jiné radosti. V neposlední řadě jsem se musela naučit také historický vývoj a přehled všech válek a bojů, které v té době o hrad vzplály. Zkrátka a dobře, byla jsem doslova chodící encyklopedií.

Několikrát jsem si hrad prošla s panem Procházkou, který mě dostal na starost a seznámil mě s jeho interiérem. Po týdnu jsem znala doslova původ každého hrníčku, gobelínu i dalšího Práce na hradě mě ale bavila. Každodenní setkávání se s turisty, mezi nimiž byli lidé různých věkových kategorií, mě naplňovalo. A tak jsem jednou těšila malého uplakánka, kterého můj výklad samozřejmě nezaujal, jindy hledala hůl zapomnětlivému turistovi či brýle nějaké té důchodkyni. Důchodci byli s přehledem nejmilejší, až na pár kyselejších kousků, které jistě něco trápilo, a na svůj život už dávno rezignovali.

Byly zde ale babičky, které mi s úsměvem nabízely jablíčka a další laskominy s odůvodněním, že jsem samá ruka a samá noha. Inu, babičky. Byly stejné, jako má vlastní babička, která měla utkvělou představu, že za těch pár dní, které u ní každoročně o prázdninách strávím, mě musí vykrmit jako zabijačkového pašíka. Pánové se zase velmi často zajímali o zbraně a se zaujetím si prohlíželi kuřácké salonky a hladomornu.

I můj tehdejší přítel byl o prázdninách při studiu na brigádě. Ten byl ale v zahraničí. Blížil se termín jeho příjezdu domů a já měla právě prohlídky až do večera. Mrzelo mě, že s ním nemohu být hned v den jeho příjezdu domů. Přítel mě ale překvapil.

Při jedné z prohlídek uprostřed dne se objevil mezi návštěvníky, s sebou pugét kytek, s úsměvem na tváři. Nejradši bych ho celého postiskala, musela jsem ale zachovat dekorum. Kupodivu, právě tato prohlídka byla nejtěžší. Přítel si mě náležitě vychutnal. Během prohlídky se ptal na nejrůznější detaily, zajímali ho autoři obrazů i knih i výsledky válek, které v té době zuřily. Já ale byla připravená. Vysloužila jsem si od návštěvníků na konci okázalý potlesk, ke kterému se můj přítel rád přidal.

Zajímalo mě ale, jak stráví přítel zbytek dne, když na mou prohlídku přijel tak brzy a já měla před sebou ještě řadu hradních koleček s novými a novými návštěvníky hradu. Přece nepřijel, jen aby mě vyzkoušel z historie hradu? To Tomáš samozřejmě neměl v úmyslu. Chtěl se mnou strávit večer, a pokud možno noc. Rodiče o jeho příjezdu domů ani nevěděli. Domnívali se, že přijede domů až následující den. Měl své věci v úschovně na nádraží a myslel si, že si večer najdeme někde ubytování na jednu noc, kterou strávíme spolu. Dobře věděl, že při dlouhých směnách jsem zůstávala spát u své tety, protože od ní jsem to měla na hrad blíž. Mí rodiče tak byli klidní a věřili, že jsem v bezpečí. Tetě stačilo jen zavolat z kanceláře, ať mě nečeká. Měla Tomáše, ostatně stejně jako mí rodiče, velmi ráda.

Proto jsem mezi dvěma prohlídkami zavolala tetě a zároveň jsem se snažila telefonicky pro nás dva zarezervovat někde pokojík na přespání. Bohužel, bezvýsledně. Jeden z místních hotelů byl v tu dobu v karanténě a druhý beznadějně plný až po střechu. Luxusní penzion v centru města byl tak drahý, že bych musela mimo svou budoucí práci průvodcovat do konce svého života.

V hlavě mi pomalu uzrával plán. Zatímco se Tomáš vydal do města, aby sehnal něco dobrého k snědku, já dokončila prohlídky a těšila se na večer.

Poslední prohlídka byla za mnou a Tomáš se objevil u hradní pokladny. Přinesl mou oblíbenou čokoládu, grilované kuře, nezdravý, ale v té době námi tolik oblíbený kolový nápoj v PET lahvi a tajemství, které mi přivezl ze zahraničí. Byla jím neobyčejně krásná figurka rytíře na koni. To prý abych si vzpomněla, kde jsem v létě brigádničila.

„Ale ubytování na noc nemáme,“ sdělila jsem Tomášovi.

„Nemáš stan?“ zeptal se a zdálo se mi, že to myslí vážně.

„Nemám. Ale mám něco lepšího. “ V očích se mu zalesklo v očekávání.

„Co takhle hradní ložnice? “

„To myslíš vážně?“

„Co by ne?“

Byla jsem posledním člověkem, který hrad ten den opouštěl. Všichni zaměstnanci už byli doma. Měla jsem za úkol celý hrad uzamknout, zabezpečit a jít domů, vlastně k tetě.

„Když se brzy ráno ztratíme, nikdo to ani nepozná.“

Následující den jsem měla volno. První, kdo na hrad přicházel, byl pan kastelán. Následující den bylo ale pondělí, a to se na hradě neprovázelo a hrad zůstal zavřený.

„První, kdo sem přijde, bude kastelán, nebo já, a to až v úterý,“ usmála jsme se na svého milého.

Byla to nejromantičtější noc mého života. Květiny stály v historické váze ze sedmnáctého století na stolečku vykládaném slonovinou z minulého století, který přivezl jako dar své milé hrabě z Valdštejnu ze své cesty do ciziny a tiše je strážil rytíř ve stříbrném brnění na koni. My dva po dlouhé době ulehli spolu do postele s nebesy, kterou umně vyřezali šikovné ruce neznámého řezbáře v osmnáctém století.

A přestože jsem se coby perličku ve svém průvodcovském povídání učila o hradním strašidle, které noc co noc na hradě straší, nás dva nikdo nevystrašil a spali jsme jako dva andílci, kteří byli vymalovaní na obraze zavěšeném v komnatě.

Nikdy jsem už tak krásnou noc nepoznala. A to i přesto, že se nám po čase narodili dva skuteční andílci, se kterými občas šili všichni čerti.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete