V neskutečném vedru posledních dní jsme se s kamarádem rozhodli jít si zaplavat. Ráda chodím plavat na krásné jezero za městem.
Ten den jsme měli oba po noční směně, a tak mi nabídl, že pro mě přijede autem až večer. Přes den bylo lepší zůstat doma ve stínu.
Večer, kdy u vody nebylo tolik lidí, se parádně plavalo. Můj pes jistil vše ze břehu. Nepatří mezi psy milující plavání, a tak se ochladí jen na mělčině a jde vše sledovat z pevniny, kde má větší jistotu i přehled.
Když chodím plavat, věším si své svršky na větev, aby na ně někdo nešlápl, nebo aby po nich neběhal můj pes. Stejně tak činím i s brýlemi. Nosím silnější brýle na dálku a být bez nich by byla tragédie.
Plavání bylo
úžasné. Líbilo se mi o to víc, že se po chvilce zvedl silný vítr, který byl po
parném dni velmi příjemný. A tak jsme plavali až do tmy. Vítr se opíral do
větví okolních keřů a já po vystoupení z vody zjistila, že šaty dosud visí
na keři, ale brýle, které tam visely také, jsou pryč. Vítr je shodil někam na
zem. Dali jsme se oba do hledání. Bez brýlí se ale brýle špatně hledají,
zvláště když už byla tma a pod keři byl hustý porost kopřiv. A tak hledal
hlavně kamarád a já se smála. Zprvu jsem se smála, ale pak jsem začala být
vážná. To když brýle nebyly stále k nalezení. Použili jsme i baterky v mobilním
telefonu. Pomalu jsem si říkala, jestli brýle neodnesl můj pes. Jednu chvíli
totiž něco křupalo v houští, kam zaběhl.
„Byly na keři, tak musí být někde pod ním,“ mudrovala jsem.
„A musíš je mít? Máš jediné?“ ptal se kamarád. V žádném případě jsem nehodlala drahé a téměř nové brýle u jezera nechat.
„Víš, ony mají nevýhodu, že jsou totiž tmavé. Ve tmě se tmavé brýle špatně hledají,“ doplnil kamarád.
To mě nenapadlo, že když jsem si šla brýle vybírat, měla jsem myslet na to, jak se v noci budou hledat. Protože jsme prolezli úzký proužek bez kopřiv, museli jsme prohledat i hustý porost žahavých rostlinek. Jak to ale udělat?
„Hlavně na ně nešlápni!“ upozorňovala jsem kamaráda. A tak jsme se zuli, abychom cítili, když bychom měli na něco šlápnout. Jak ale vejít bosýma nohama do žahavých potvor? V tu ránu jsem ocenila to, že jsem vlastníkem psa, vytáhla jsem igelitové sáčky, a ty jsme si navlékli na nohy. Bylo to celkem komické, nebýt těch ztracených brýlí. Potřebovali jsme ale prostor i prohmatat. A tak jsme si sáčky navlékli i na ruce. Tak trochu jsme připomínali adepty branného cvičení ze školních let. Jistě si každý vzpomene, jak pobíhal venku v pláštěnce se sáčky na končetinách. My ovšem na sobě měli místo pláštěnek plavky a v rukách nám svítily mobily. Pozorovat nás někdo tu noc, asi by nás zavřeli do příslušného ústavu. V noci u jezera ale nikdo nebyl, jen my dva a pes.
„To jsem netušil, že budu mít ještě jednu noční,“ mudroval kamarád, ale dál hledal, protože si byl jist, že já jako slepoň své brýle neuvidím. Když už byl od místa, kde brýle zmizely, snad sto metrů, rozhodla jsem se kleknout na kolena, abych byla zemi blíž, a hledat dál. To jsem si ale musela omotat igelitovými sáčky i kolena.
„Jsi divná,“ řekl kamarád. Připadala jsem si méně divná, než on, který si myslel, že vítr odnese brýle kilometry daleko. A hned jsem se o svém názoru přesvědčila. Najednou jsem je ve svitu baterky zahlédla. Ležely mezi kopřivami, na místě, které jsme mnohokrát prolezli. A byly celé. Ovšem my i přes ochranu igelitových sáčků byli docela slušně požahaní.
Nakonec to bylo velmi příjemné koupání. Kamarád mě zavezl domů, ale spát se nám ještě nechtělo. A tak jsme se ještě prošli na nejvyšší kopec za městem. Zářivě svítily hvězdy a bylo to tak krásné. Můj pes byl šťastný. Normálně tak dlouhou noční procházku nikdy neabsolvuje.
Nakonec jsem byla velmi ráda, že se ten den brýle na těch několik chvil ztratily.
ChytráŽena.cz
Proč vám natékají v létě nohy?
Jeřabiny - nejoblíbenější recepty
Borůvky - víte o nich všechno?
Hrajte s námi SUDOKU online !













