Nová léčba staré nemoci

Již před lety, ve svém prvním zaměstnání, jsem poznala Renatu. S Renatou jsem roky pracovala ve stejné kanceláři. Stala se mou kamarádkou. Nevídaly jsme se jen v práci, ale navštěvovaly jsme se i v soukromí, a dokonce jsme spolu byly jednou i na dovolené. Když jsem otěhotněla a vdala se, zpět do stejného zaměstnání jsem se už nevrátila. Renata mi ale jako kamarádka zůstala. Nikdy nezkazila legraci a oblíbil si ji i můj manžel.

Stárly jsme společně. Zažily jsme toho spolu hodně, dobrého i zlého. Účastnila jsem se pohřbu Renatiny maminky a posléze i otce, svatby jejích dětí a ona mi byla oporou, když já ovdověla a posléze se účastnila promoce i svatby mého syna. Po ty roky žádné narozeniny neproběhly bez Renaty.

Jsou tomu přibližně tři roky, co se Renata změnila. Začala být apatická, nebo naopak náladová a výbušná. Byla často unavená a trápily ji zažívací potíže. Obávala se závažné nemoci v podobě rakoviny. Se smíšenými pocity navštívila lékaře. Dlouho jí nemohli na nic přijít. Renata zatím trpěla neznámou nemocí. Spolu s Renatou trpěla i její rodina. Po čase jí konečně byla stanovena diagnóza. Kamarádka trpěla syndromem vyhoření. Diagnóza byla na světě, Renatě to ale nepomohlo. Byla jí doporučena péče psychologa, kterého ovšem navštívila pouze jednou.

„Proč tam odmítáš chodit?“ ptali jsme se my všichni v jejím okolí. Renata nám ovšem nedokázala odpovědět. Bylo jí to jedno. Byla natolik spavá a unavená, že o léčbu vůbec nestála. Pak se ale její stav změnil. Nestála už o to vyléčit se a pokusila se sáhnout si na život. Její manžel ji ale našel včas a zachránil ji. Dostala se dokonce do rukou psychiatrů. Ani ti ji nedokázali úplně vrátit do života. Po měsíci se sice vrátila opět domů, nadále ale byla apatická a nevěnovala životu tolik pozornosti, jako dříve. Renata v tom období ztratila většinu svých přátel. Já ji přesto dál navštěvovala, spolu s několika věrnými kamarádkami. Ani její muž ji neopustil, na to ji příliš miloval. Její syn za mámou chodil jen sporadicky, ale dcera maminku navštěvovala často. Ani ona jí však neuměla pomoci. Všichni dohromady jsme se o Renatu báli. A pak Renatina dcera otěhotněla. Oznámení o jejím těhotenství Renata přijala jen s lehkým úsměvem. Za devět měsíců se narodila dvě krásná dvojčátka, holčička a chlapeček. Samozřejmě, že svou dceru Renata navštívila už v porodnici. Dokonce se zdálo, že po zhlédnutí dvou malých miminek se její stav zlepšil. Začala si plánovat, jak bude dceři s dětmi pomáhat.

Renatina dcera měla zpočátku obavy nechávat své děti s babičkou samotné. Co kdyby jim v důsledku své nemoci ublížila? Když ale viděla, jak se máma opět vrací do života a jak děti miluje, strach opadl. Renata každým dnem získávala ztracený elán. Změnila dokonce zaměstnání, začala sportovat a každou možnou chvíli tráví s dvojčaty. Je skvělou babičkou. Koupila si kolečkové brusle a na bruslích „venčí“ svá vnoučátka v kočárku. Společně s dcerou je vzala na hory. Koupily si za tím účelem sportovní nosítka pro děti. Renata vypadá mnohem mladší, svěžejší a veselejší, než jsem ji kdy znala. A tak, Renatko, vítej zpět do života!

Nakonec dvě malé děti dokázaly víc, než tým lékařů a psychoterapie.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete