Na střední škole a těsně po ní jsem nosívala hodně dlouhé vlasy. Mamka, když jsem byla malá holčička, zastávala názor, že nejpraktičtější jsou vlasy krátké. Proto jsme se sestrou neměly nikdy dlouhé vlasy až do doby, kdy jsme si o délce svých vlasů začaly rozhodovat samy. Na střední škole jsem měla vlasy až po zadek. Jako špinavá blondýnka s přirozeně se mírně vlnícími vlasy jsem sklízela obdiv kluků. Časem mi ale husté, těžké a dlouhé vlasy začaly vadit. Když jsem pak čekala syna, rozhodla jsem se nechat ostříhat na krátko. Při dítěti se mi zdál krátký sestřih jako nejvhodnější.
Na krátké vlasy
jsem si brzy zvykla. Při mé časté jízdě na kole, návštěvách bazénu, posilovny i
sauny byly hodně praktické. Nemusela jsem končívat s plaváním mnohem dřív
než ostatní, abych si včas vysušila a upravila hustou dlouhou hřívu a po mytí
lít na vlasy téměř celý kondicionér, abych vlasy po uschnutí rozčesala. Dlouhé
roky jsem nosila krátký sportovní sestřih a hodně lidí mi řeklo, že i ten mi
sluší. Já ale po letech opět zatoužila mít delší vlasy. Tolikrát jsem si
říkala, že si vlasy nechám opět narůst, ale při letním zvýšení teploty vzduchu
jsem znovu a znovu šla za svou oblíbenou kadeřnicí a nechala se ostříhat na
krátko. A tak jsem slibovala, abych v zápětí své sliby porušila. Při jedné
návštěvě své kadeřnice jsme si povídaly o práci. Já práci hledala a ona si
stěžovala, jak jí práce nevynáší. Jako soukromá kadeřnice pracující na
živnostenský list měla s podnikáním víc problémů, než radosti. „Vždyť já
téměř vše, co vydělám, opět utratím. To máte šampóny, kondicionéry, melírky,
barvy. A musím mít všechny barvy, nevím, kdo ke mně přijde. A vše má svou
trvanlivost, co nespotřebuji, musím vyhodit. Pronájem prostor, elektřina atd.,
to všechno stojí moc. Známá mi říkala, že by mě vzala, prodává pečivo. Asi
místo kadeřnictví budu prodávat chleba,“ řekla jednou. Usmála jsem se
představě, jak má oblíbená kadeřnice, která mi vždy udělala cenu, prodává
chleba. Brzy jsem na rozhovor zapomněla. Vlasy mi povyrostly a já opět pocítila
tu nutkavou potřebu se ostříhat. Nemám ráda období, kdy vlasy nejsou ani
krátké, ani dlouhé. To mi pak mé husté vlasy lítají kolem hlavy a kroutí se na
všechny strany. Když pak odrostou do středně dlouhé délky, problém zmizí. Já to
ale nemohla vydržet. Vypravila jsem se objednat do svého oblíbeného
kadeřnictví. Zastihla jsem pouze kolegyni mé oblíbené kadeřnice. Obě se
střídaly ve směnách, a proto jsem se chtěla objednat ke „své“ kadeřnici. Při
dotazu na paní Jiřinku jsem se dočkala odpovědi, že tam není. „A bude tu příští
týden?“ zeptala jsem se v domnění, že má asi dovolenou. „Ne, ona už tu
nepracuje,“ řekla kolegyně, o které jsem věděla, že nestříhá dle mých
představ. K té se rozhodně neobjednám! A tak jsem přerušila trapné ticho:
„Snad neprodává chleba?“
„Prodává,“ odpověděla kadeřnice.
Tak to je gól! Byla jsem na svou kadeřnici zvyklá. Udělala
mi vždy dobrou cenu, stříhala dle mých představ a často mi doporučila změnu,
která mému účesu prospěla. Tenkrát jsem šla ještě k jiné kadeřnici. Ta mě
ostříhala dle mého názoru hrozně. A hlavně, husté vlasy vyžadují pořádné
prostříhání a tato kadeřnice odvedla takovou práci, že po dvou dnech by nikdo
nepoznal, že jsem u ní vůbec byla. A tak jsem své odhodlání jít se ostříhat
odkládala, odkládala a odkládala. Mezitím mi vlasy rostly a rostly a brzy
přerostly do délky, kdy mi už vlasy
neodstávaly a nevlály. A já dnes mám opět delší vlasy, které jsem si jako změnu
přála.
A možná, že až začnu mít znovu potřebu vlasy ostříhat, má oblíbená paní Jiřinka se vrátí ke svému řemeslu. Vždyť cena chleba a ostatního pečiva letí strmě vzhůru…
V souvislosti s holiči a kadeřníky mám ještě jednu vzpomínku. Syn byl menší a já se rozhodla ho ostříhat. Stříhala jsem ho často strojkem na stříhání vlasů a jeho účes se všem líbil. Dala jsem se do práce, která mi šla od ruky. Syn skuhral jako obvykle. Povídala jsem si s ním. „Už mám půlku hlavy hotovou,“ sdělovala jsem mu průběh stříhání. Najednou ve strojku něco zarachotilo a jeho tiché vrčení utichlo. Syn seděl na židli s půlkou hlavy ostříhanou a půlkou v původním stavu. Já strojek odpojila od elektřiny, vyčistila a opět zapojila a zapnula. Strojek ale odmítal poslušnost. Dělala jsem, co jsem mohla, strojek se ale neumoudřil. Syn byl nadšený. Konečně má pokoj od stříhání. Když se ale podíval do zrcadla, zhrozil se. Půlka hlavy byla úhledně ostříhaná a druhou půlku dál kryly již delší vlasy.
Pohlédla jsem na hodiny. Byl podvečer, naštěstí pracovní den. Oblékla jsem sebe i syna, byl pozdní podzim, tak jsem synovi na hlavu narazila čepici, která zamaskovala problém, a šli jsme k holiči.
Paní holička se ani nedivila. „To nejste první, které se rozbil strojek při stříhání,“ řekla mi a vzala si syna do parády. Jen ostatní klienti se trošku usmívali, když viděli synův vzhled.
Brzy byl syn pěkně ostříhaný a my se mohli vrátit domů. Známý nakonec strojek spravil, já ale pro jistotu koupila ještě jeden do zásoby. Co kdyby se opět rozbil?
Pegonela – čtenářka
ChytráŽena.cz