O pomeranči, přátelství a bílých perlách

Můj syn už po řadu let píše pohádky pro děti i dospělé. Rozhodla jsem se Vám jednu poslat, abyste třeba v diskuzi vyjádřili, jak se pohádka Vašim dětem či známým líbila.

O pomeranči, přátelství a bílých perlách

V jeden jediný den a ve stejný čas přišli na svět dva chlapci, aby spolu vyrůstali na úpatí Nangá a Annapúrny. Domy jejich vznešených rodičů byly vždy plné modliteb z roztočených mlýnků, ve větru šerp a šál, jak byl obyčej. Lobsang si uvědomil, že žije s Úterkem jeden život tehdy, když si hráli blízko domu a chválili si svoje roucha ze žluti a červeni drahých látek. Bylo tomu tak, žili jeden život, to proto, že Lobsang řekl, jak mnoho se mu líbí Úterýho šat a on v něm. A Úterek na to odpověděl, že hezčího mníška ještě neviděl a Lobsangovi se uklonil.  

Tak žili spolu a rostli v kráse mrazivých větrů, Nangá jakoby dohlížel na jejich hry. V posvátné úctě mnohokrát mluvívali, Lobsang a Úterý, k horám a svěřovali se jim, jak mnoho se mají rádi. Lobsang častokrát Úterka hladil po oholené hlavě, vlastně vždy, když mu udělal radost, a to bylo často. On mu zas oplácel tím, že se hezky probíral jeho dlouhými prsty.       

Úterý jednou od rodičů dostal velký dar – kupci přivezli z dalekého kraje za velkými řekami pomeranče. Byly to oranžové, drobnými hrbolky obklopené koule, co chutnaly zcela výjimečně, takovou chuť vlastně nikdo ani pořádně neznal. Uterý vyběhl s pomerančem za dům a spěchal po dlouhé stezce kolem stáda jaků k domu Lobsangově, kde už mu přítel zdáli mával na pozdrav.  A podivil se velice velmi, když mu Úterý podal pomeranč a řekl: „Je pro tebe, je tvůj!“ tehdy se v jeho hlavě malého mníška rozezněla všechna „Mani padme húm“, všechna byla - a pro něj byla - a jakoby se najednou sešla v souzvuku nebývalé síly. To si uvědomil, že Úterýho má víc než jen rád. Oloupali skvostnou slupku a rozdělili si srpečky pomeranče, aby měli oba stejně. Jedli a dívali se na sebe hnědýma očima a tak vlastně jimi dlouho rozjímali a rozmlouvali spolu beze slov. Lobsang náhle pocítil, jak krásné by bylo protáhnout tuto rozmluvu do nekonečna a ztratit se v ní skrze jeden krásný a dlouhý sen, ale tak to být nemohlo, protože každý spali v jiném domě a do společného snu se chodí ruku v ruce. Palčivě Lobsang cítil, že těžko kdy budou vedle sebe spát  hladce dýchat, jak je tomu tehdy, když přichází sen.

Proto se rozhodl jít ke guruovi o radu, aby mu sdělil svou touhu po společném snění. Guru ho pohladil a řekl, že je jen jedna cesta jak být spolu a vejít do snu. Nabídl mu, že jej změní v bůžka, jehož mocí a zvláštností bude schopnost proměňovat se v hada a prolézat jakoukoliv skulinou. Radostně odcházel Lobsang: „Jsem bůžek, jsem bůžek!“ volal - a když padla noc, změnil se v dlouhého a krásného černého hada, prolezl kamenitou stezkou k Úterýho domu, pak po stěnách domu až k oknu, kde přítel spal. Spouštěl se pomalu k němu a cítil v sobě velkou sílu darovat život jejich snu. Svinoval se pomalu k Úterýho lůžku, aby se jej mohl dotknout. Ale tehdy se, v tom tříštivém okamžiku, kdy síla rodí sílu, Úterý probudil, uzřel černého hada a zděsil se. Strachem se přitiskl ke stěně, sáhl po zahrocené tyči, kterou zapíral okno, rozmáchl se a ťal. Ťal prudce a rozhodně, se silou vskutku nebývalou. Přeťal černého hada, však teprve pak začal křičet hrůzou, když tělo hadí se přemenilo na Lobsangovo přeťaté napříč vejpůl. Ještě postřehl záblesk v jeho odcházejícím pohledu. Sesunul se k zemi, zdrcený bolestí a žalem nad svým nejmilejším přítelem. Lobsangovo tělo odnesli potom k Nangá a na jedné jeho plošině jej rozzobali divocí orli.

Když Úterý sestupoval z hor, poznal, že nic už nebude tak, jako dřív, žalem probolený usedavě plakal a choulil se na lůžku, kde zabil. Nejedl, nespal, bděl a trápil se, ubýval, skomíral a zase se probolíval vším, čím byl. Guru se o tom dozvěděl, zvážněl, srovnal si, proč vlastně Lobsangovi dal tu moc, která ho připravila o přítele. Přišel k jeho lůžku, spojil nad umírajícím dlaně a do nich plakal perly. Až jich naplakal plničko plno, že koulely už se kolem, svedl je do misky na campu, vedle maly, kterou se Úterý tolikrát denně modlíval. Odešel guru. Mníšek Úterý zůstal, bral perlu po perle, vkládal je do úst a tak jedl, co se jíst nedá a brzo tak umřel. A když odcházel do země tisíců buddhů, věděl, že tam se s Lobsangem napořád setká, že se budou dívat, jak rodiče obou pláčí, jak dravci trhají jeho neživé tělo. Proto před posledním vzdychem zašeptal jeho jméno. Ve velikém klidu vzal přítele kol ramen a poprvé jej políbil. Z jeho úst padaly perly, neživé a krásné, jako tenkrát, když byli chlapci na úpatí Nangá a hrávali si, živě švitoříce v sladkém dni velkého mrazivého větru, který vál z hor.

Tuto pohádku věnuji Filipovi, jenž je mi drahý a připisuji ji Úterý Lobsangu Rampovi, který mi byl přítelem na himálajské stezce. Dnes, 29. května 2005 v hodinu, kdy na okamžik přestal ubíhat čas.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10