O tom, jak jsme díky Natálce začali jíst zdravě(ji)

Jednou mě má mladší kamarádka požádala, jestli bych jí nemohla pohlídat její pětiletou holčičku Natálku. Syna už mám velkého, a tak jsem možnost strávit večer i noc s malou holčičkou uvítala. Kamarádka byla i s manželem pozvána na nějakou společenskou akci, z které se měli vrátit až v nočních hodinách. Připadalo jim rozumné malou dcerku na akci nebrat.

S Natálkou jsme se znaly celý její život. Měla mě ráda, a tak jsem se nebála, že by u mě plakala nebo byla se mnou nerada. Nikdy jsem ji ovšem nehlídala tak dlouho. Nakoupila jsem lízátka, bonbóny a další sladkosti, které děti milují.

Když mi kamarádka svou dcerku předávala, upozornila mě, že Natálka jí zdravě. Přikývla jsem, pusa mámě a tátovi na rozloučenou, dveře se zabouchly a byly jsme doma samy. Natálka dle slov své mámy už doma obědvala. Zbývalo jí dát jen svačinku a večeři před spaním. Jako svačinku malá odmítala bonbóny, čokoládky i další sladkosti. Přiznala se, že je nejí.

„A co děláš se sladkostmi, které ti nosím?“ napadlo mě, protože při návštěvě u kamarádky jsem ji vždy obdarovala něčím podobným. Dítě mi přiznalo, že jí maminka říká, že za dárek se má vždy poděkovat, ale nezdravé věci stejně nejí. „Vezmu je dětem do školky,“ přiznala Natálka a já byla ráda, že sladké nekončí v popelnici.

Nezbylo, než malou návštěvnici zahrnout banány a mandarinkami, které jsem doma naštěstí měla. Kupodivu byla ráda. Horší to ale bylo s večeří.

V ledničce se na mě smály dva větrníky se šlehačkou, které jsem pro sebe a pro návštěvu koupila v cukrárně. V blahé naději, že se snad Natálka nechá zlákat načechranou čepicí šlehačky usazené na vrstvě slaďoučkého krému, jsem je vytáhla.

„To není zdravé!“ vykřiklo děcko.

Opotila jsem se. Vytáhla jsem párky.

„To taky ne!“

„Ty jsou ale dietní, a bez éček. A hele, tady je napsáno, že jsou pro děti.“ Ukázala jsem na nápis „dětské párky“. Dítě se nedalo ošálit. Ani obrázek usměvavé holčičky s růžovými líčky ji nepřesvědčil, že by párky mohla, alespoň jednou, pro změnu, z nedostatku dalších možností, pozřít. Natálka obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavičkou.

V lednici trůnil také bůček, mňam. Ten jsem se jí netroufla nabízet vůbec. Jogurty, mé oblíbené, zhodnotila Natálka jako ty s vysokým obsahem cukru.

„Ty nejíš jogurty? To děláš ale špatně. Jogurty jsou zdravé, bez nich ti budou padat zoubky a budou se ti lámat kosti,“ poučila jsem dítě.

„Jím jogurty. Ty bílé.“

„Ty ti chutnají?“

„Zvykneš si.“ Dítě, které se na mě usmívalo, mě poučovalo dál: „Maminka mi do jogurtů dává semínka.“

„Semínka čeho?“ Zajímalo mě to, protože jsem na chvilku pomyslela na semínka konopí nebo maková semínka. Po nich by dítě bylo klidné, nevzpouzelo by se a možná bych do něj dostala i čokoládu.

„Ty neznáš semínka? Slunečnice, nebo chia. Někdy i oříšky.“ Natálka se olíznula.

„Oříšky já mám,“ vytáhla jsem šťastně oříšky…v čokoládě.

„Nezdravé,“ řekla už jen Natálka. Už se neobtěžovala vysvětlováním. Slovíčko „nezdravé“ potom opakovala, když postupně spatřila tlačenku, salám, koblihy, tučné sýry, sladký tvaroh a neobstála ani pizza. Vždy mám doma pizzu alespoň v mrazáku. Můj syn je na ní přímo závislý. I v období, kdy trpěl nechutenstvím, pizza zabrala a spolehlivě ho odporu k jídlu zbavila. Někdy mám pocit, že pizza je pro syna stejně důležitá, jako kyslík a sluneční svit. Nemít dlouhodobě pizzu, můj syn by jistě zemřel, nebo by se dostal alespoň do kómatu. Nikoli však Natálka.

A pak mě osvítil velkolepý nápad. V zadní části ledničky, tam, kde se u nás obvykle dostávají méně oblíbené potraviny, jsem vylovila sýr cottage. Ten je přece čerstvý, jak hlásá nápis na kelímku, a nízkotučný.

Natálce se rozzářil obličejíček.

„To můžu,“ řekla a olízla své rtíky.

„Na co ti ho ale namažu?“ Doma jsem měla pečiva dost. Rohlíky, housky a dokonce i veku. Natálka ovšem bílé pečivo také nejedla. Polystyrén, jak nazývám to, čím se cpou vyzábliny, nejíme zase my, a tak ho doma ani nemáme. Na návštěvu obchodu už bylo pozdě. Najednou jsem si vzpomněla na zdravý recept, který mi jednou vnutila má kamarádka. Jsou to bulky z celozrnné mouky, do kterých se přidává právě cottage sýr. Tehdy jsem si kvůli nim dokonce koupila celozrnnou mouku. Nikdy jsem je ale nepekla a recept včetně mouky upadly v zapomnění. Když jsem lísteček s receptem konečně našla, navrhla jsem Natálce, že si zdravé bulky upečeme. Souhlasila. Bedlivě sledovala, co do těsta dávám. Nevěřila jsem, že to bude k jídlu. Mimo mouky a zmíněného sýra v tom byla trocha soli, lžička medu, vajíčko…a víc už nic. Jak to asi bude chutnat? Sázela jsem na plech malinké úhledné bochánky.

Když se bulky upekly, krásně to vonělo. Jenže…už jsme neměly ten sýr. Ten byl v bulkách.

„Já to sním jen tak,“ navrhla Natálka. Vzpomněla jsem si na ředkvičky. Mám doma svazek vždy, snesu ředkvičky klidně i k bůčku. Natálka radostně kývala hlavičkou.

„Ty to jíš? Nepálí tě to?“

„Žetkvičky jsou moc zdravé,“ řekla nadšeně Natálka, které občas dělalo problém písmenko „ř“. Hlavně, že věděla, kolik má co éček, cukrů a přidaných barviv.

Ten večer jsem jedla bulky s ředkvičkami i já, a později i syn. Moc nám to chutnalo. Od návštěvy malé Natálky peču bulky pravidelně vždy, když si chceme na něčem zdravém pochutnat. A protože jsem se jako hlídací teta osvědčila, Natálka mi byla svěřena častěji. Díky ní jsem začala dělat i vynikající celerovou pomazánku a další zdravé dobroty.