Obchody a prodavačky kdysi a dnes

Když chodím v dnešních obchodech, neustále se mi vrací vzpomínky, když já jsem se učila na prodavačku potravinářského zboží. Rozdíly jsou veliké.

V roce 1965, když jsem vstoupila prvně za pult, jsem byla neskutečná ráda, protože ač jsem měla původně jít na jazykovou školu, moje budoucí povolání jsem si vybojovala u rodičů. Spíše jsem bojovala s mým taťkou, který byl zásadně proti. Dneska na stará kolena vím, že měl pravdu, když mi říkal: „Věrko, proč se budeš dřít, když máš na jazykovou školu.“

Ale kdepak, já neslyšela, neviděla, prostě mě povolání prodavačky učarovalo, už co by malou holku. Za mého dětství byly úžasné obchůdky, které voněly vším, co v nich prodávali. Z jedné strany vonělo mýdlo, z druhé strany voněla čokoláda, uprostřed vonělo čerstvé pečivo a chleba. Mléko prodavačka nalévala do bandičky, kterou jsem na něj měla, máslo krájela na váhu z velkého kusu, tvaroh krájela také na váhu z velikých kusů.

Vrátím se k mému vstupu za pult. Bylo to něco úžasného, když jsem se konečně mohla zeptat zákazníka co si přeje, samozřejmě nesměl chybět pozdrav, ne jako dneska, prodavačka stojí a nejen že nepozdraví, ale když se na něco zeptám, odpověď: „Nevím, hledejte,“ a podobně, mě doslova rozčilují ve městě, na rozdíl od vesnických obchůdků malých a soukromých. Dnešní prodavačky ani neví, co prodávají, neumí člověku poradit, což za mé praxe neexistovalo, byla to moje povinnost. Neměly jsme s děvčaty pokladny v každém obchodě, kam nás mistrové různě dávaly, abychom prošly všemi odděleními, počítaly jsme ručně na papír. Nevím, zda by dnešní prodavačky byly schopny takto spočítat nákup, ale asi ne.

Měla jsem štěstí, na Kladně jsem začínala v Gastronomu, který tam již dávno není, v něm byly pokladny v každém oddělení. Nejraději jsem prodávala cukrovinky, ještě dnes cítím jejich vůni. Ale ani prodej masa a uzenin mi nevadil, prostě se mi splnil sen. Když se zmiňuji o uzeninách, marně vzpomínám na chuť párků, salámů a vůbec všech uzenin, vše je jiné, mají jiné normy na výrobu, vše mi chutná stejně. Do všeho dávají náhražky, ale ceny jsou vysoké, to ano. Špekáčky za mého mládí, to bývala pochoutka, dnes se to nedá ani opékat na ohýnku. Ale díky našim vesnickým a ještě poctivým výrobcům máme tady dobré uzeniny. Během svého pracovního procesu jsem prošla nejen obchody, ale ve vyšším věku, díky mé švagrové, jsem změnila podnik Potraviny na Restaurace a bary. V Praze jsem prošla dnes již opět neexistujícími podniky, restaurace s barem Černý pivovar na Karlově náměstí, restaurace s barem Valdek na náměstí Míru. Podstata byla stejná, stále jsem byla ve styku se zákazníky nebo hosty.

Škoda veliká, nebýt mého velice špatného zdravotního stavu, tak ráda bych se zase postavila za pult. Tady na vesnici jsou malé soukromé obchody, které si drží správnou obchodní  morálku o proti gigantickým velkometrážním obchodním střediskům, které jsou mně tak nemilé a neosobní. Budu upřímná, tiše při nákupu závidím a vzpomínám na doby, kdy i já jsem stála za pultem a milovala své původní povolání, ale léta běží a já si užívám důchodu, ovšem ne z radosti, spíše z nutnosti.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10