Obyčejný nákup granulí

V našem hypermarketu je opět akce na granule pro pejsky. Kupuji svému Benovi vždy kvalitní, dražší značku, kterou prokládám levnějšími akčními granulemi. Nyní nastal čas, kdy je na granule akce a Benovi právě dochází ta dražší značka. A protože ve svých deseti letech a šesti měsících je už typický chlap – zajímá se hlavně, kde by si lehl a kde by co dobrého snědl, případně o to, kdo by ho podrbal, vypravila jsem se na granule v akci. Ovšem byla to akce na 10 kg + 2 kg zdarma! Poté, co mi ukradli kolo, kterým jsem objemnější náklad dopravovala domů, jsem nevěděla, jak oněch dvanáct kilo psího pokladu vůbec přitáhnu.

Vzpomněla jsem si na mou mamku. Před rokem, nebo možná je to už víc, mi dala vysloužilou tašku na kolečkách, která se jí už nehodila. Dostala od Ježíška novou.

„Co s tím budu dělat?“ divila jsem se. „Nejsem tak stará, abych nedonesla domů nákup z obchodu.“

„Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit,“ řekla má maminka moudře.

Taška odpočívala ve skříni u vysavače, žehlicího prkna a dalších předmětů určených pro úklid a domácnost. Vytáhla jsem ji na světlo boží a zvědavě si ji prohlédla. Při troše šikovnosti se do ní pytel s granulemi jistě vejde. A tak jsem se večer, pod rouškou tmy, vydala do obchodu. Tašku jsem nevezla, nýbrž nesla v podpaží, abych nevypadala moc staře.

Granule jsem našla rychle. Ovšem…byl tu háček. Po deklarovaných 10 kg + 2 kg zdarma nebylo ani slechu, ani vidu. V regálu byla narovnána spousta desetikilových balení této psí pochoutky.

Poučená tím, že „líná huba – holé neštěstí“ jsem vyhledala prodavačku, která mi s kyselým obličejem sdělila: „Jen toto přišlo.“

„Ale tady máte uvedeno něco jiného!“ Mávala jsem paní prodavačce letákem před obličejem.

„Berte, nebo nechte být,“ odsekla prodavačka neochotně.

„Chci, co je uvedeno, nebo si vezmu, co tu máte, ale chci slevu,“ trvala jsem na svých právech.

Prodavačka se asi špatně vyspala, nebo možná je tak kyselá a neochotná vždy. Já ale měla s sebou onu babičkovskou tašku, za kterou jsem se styděla, a to mi dodávalo odvahu. Navíc mi tašku odmítli přijmout na informacích do úschovny a já ji musela vláčet s sebou a táhnout za nákupním vozíkem. Přece jsem se sem nevlekla s tímto zavazadlem jen tak?

„Je to klamání zákazníka!“ poučila jsem prodavačku.

A tak paní, které asi nebyla práce milá, liknavě vytočila číslo služebního telefonu a poprosila o zjištění ceny podle čárového kódu.

„Tak to je o padesát korun levnější,“ sdělila lakonicky.

„A, vida. V tom případě si balík jistě vezmu,“ zaradovala jsem se. Ke mně se přidala další zákaznice, která zaslechla náš rozhovor. V tu chvíli jsem na samém dně, pod všemi kuřecími granulemi, které jsem nechtěla, objevila dva pytle granulí hovězích.

„Chci ty!“, bylo rozhodnuto. A tak jsem slušně zašla opět za paní prodavačkou se svou prosbou, aby mi granule zpřístupnila. Co to má za logiku, složit dva pytle jedněch granulí a pak je zaházet přibližně dvaceti pytli granulí jiného druhu?

„Si je vemte,“ odsekla prodavačka.

„A jak asi, když je na nich tuna těch kuřecích?“ zeptala jsem se.

„Jako by to čoklovi nebylo jedno,“ sykla.

„Ne, není. A není to jedno ani jeho páníčkovi. Pokud tu máte oba druhy, proč si nevybrat?“ zeptala jsem se. „Až dostanete chuť na rýži, dejte si brambory. Žaludku to je jedno,“ poučila jsem prodavačku. Ne, že bych byla hádavý typ, ale neochota oné prodavačky mě skutečně naštvala.

„Tche, to určitě, budu se s tím tahat!“ sykla prodavačka – jedule, a byla pryč.

„Já bych taky ty hovězí,“ přidala se paní. „Berete oba pytle?“

„Kdepak. Můj pejsek má deset kilo, tak mu bude bohatě stačit jeden pytel,“ oznámila jsem. „Ale jak se k němu dostat?“ Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že budu vyžadovat vydání zboží po personálu obchodu znovu, a půjdu třeba za vedoucím. Nepřišla jsem přece dělat práci za prodavačku? Ona je od toho placená. A pokud to nedokáže, může ona požádat o pomoc některého z mužských kolegů. Pak jsem se ale nechtěla zbytečně přít, Ben čekal před obchodem, vyhrnula jsem rukávy a společně s paní jsme odnosily všechna ta balení kuřecích granulí bokem. Pořádně zpocené jsme hleděly na odkryté balíky. Málo, co to byly hovězí granule, na jejich obalu jsme skutečně nalezly onu upoutávku: „10 kg + 2 kg zdarma“. Naložila jsem granule do vozíku, nakoupila ještě pár maličkostí a jela k pokladně smířená s tím, že granule budou stát o těch padesát korun víc.

Jaké bylo mé překvapení, když na kase vyjel účet o padesát korun nižší! Čárový kód byl totiž shodný s menším balením.

A pytle s granulemi, které jsme za paní prodavačku přenesly do uličky, jsme tam také nechaly. Přece nebudeme v době, kdy si většina zaměstnanců váží svého místa, vykonávat práci za neochotnou prodavačku?

Cesta do obchodu se mi vyplatila, a když jsem konečně balík nasoukala do babičkovské tašky na kolečkách, náležitě jsem ocenila i tuto vymoženost.

A od této chvíle pryč s předsudky! Jakmile jdu na velký a opravdu těžký nákup, taška od maminky se mi vždy hodí…