Obyčejný příběh o bonbónu

Pořádně jsem se oblékla a šla se svým psem nakoupit. V našem supermarketu jsem mezi regály narazila na známou tvář. Správně ji zařadit mi trvalo pouhou milisekundu. Ač nemám paměť na tváře, tato paní se z mých vzpomínek nevytratila. Byla to má bývalá zákaznice.

„Dobrý den,“ usmála jsem se trpce. Ano, vzpomněla jsem si přitom na své pekařství. Co jsem odešla, chátralo a lidé do něj moc nechodili. Majitel ho držel svépomocí, dotoval ho ze zisku z ostatních prodejen. Když jsem se ale chtěla do pekařství vrátit, řekl mi, že by mě rád vzal, ale má plno. Tím „plno“ mínil mou známou, kterou jsem za sebe do krámku dosadila, a alkoholičku, která chodila do prodejny na záskoky.

„Dobrý den,“ usmívala se starší paní. Nosívala mi do krámku mentolové bonbóny. „To jsem ale ráda, že vás vidím. Moc nám chybíte.“

Tím „nám“ myslela všechny mé milé zákazníky. Za ten rok, co jsem v pekařství pracovala, jsem se setkávala jen se samými hodnými lidmi. I ty navenek protivné jsem dokázala „překabátit“ na příjemné lidi. To proto, že jsem svou práci milovala a své zákazníky taky.

„Ani nevíte, jak mi je po vás smutno. Ten krámek už není, co býval. Vy jste mu vtiskla duši,“ _povídala paní. „A víte, že tam už nechodím? Chodím jinam, ale na to, jak to vypadalo, když jste tam prodávala vy, nikdy nezapomenu.“

„Já vím, taky se mi stýská. Nemám teď žádnou práci mimo občasné brigády. A syn studuje, každá koruna se hodí. Chybíte mi,“ usmála jsem se na paní.

Byla to pravda. Na své zákazníky myslím často.

„Ale majitel se sám potrestal, že vás nevzal zpátky. Nemá tam žádné lidi. Pokaždé, když jdu kolem prodejny, je prázdná,“ usmála se paní.

„Já vím.“ Ano, věděla jsem to. Prodejně jsem se sice vyhýbala, jak jsem mohla, ale občas jsem přece jen nakoukla přes výlohu na vyskládané bedny, na kterých byl zavěšen dodací list s tržbou. Ta nebyla proti mé ani poloviční. Věděla jsem, že alkoholička na zástupy tráví celé hodiny mimo prodejnu v nedaleké pivnici a i známá, která do prodejny nastoupila po mně, bere práci jen jako nutné zlo. Nikdo se mým zákazníkům, mezi kterými byli převážně důchodci, už nevěnuje ani zdaleka tolik, jako jsem to dělala já. A lidé to vycítili.

„Lidi vás tam měli rádi. Že to víte?“ pohladila mě stará paní po ruce.

„Vím,“ usmála jsem se a spiklenecky mrkla na paní. Setkání s ní mi spravilo náladu.

A pak mi ta paní vtiskla do ruky známý mentolový bonbón s důvěrně známými slovy: „Tady máte jeden pro zdraví.“ Chtěla jsem jí bonbón vrátit. Ale to by brala jako odmítnutí našeho přátelského vztahu. A tak jsem poděkovala, popřála jí hodně štěstí a zdraví, a rozloučily jsme se.

Zaplatila jsem nákup a vyšla opět ven, kde na mě čekal Ben. Hmátla jsem do kapsy po bonbónu. Už jsem ho chtěla rozbalit a dát si ho do úst. Jak jsem ale ten bonbón, který se prodává v kdejakém obchodě, viděla, do očí mi stouply slzy. Byly to vzpomínky na rok života, na všechny ty lidičky, kteří u mě nakupovali. Vybavila jsem si hubatou paní, která se vlivem mého chování stala chápající a docela prima ženskou, hodného pana Josefa, který mi kdykoli pomohl spravit skříňku, poličku nebo něco jiného, co se mi na prodejně právě rozbilo výměnou za to, že mu schovám pečivo ve slevě z předchozího dne. A těch dětí, které se u mě vystřídaly! Chodily na žvýkačky, bonbóny, ale i pro koblížky.

Sevřela jsem bonbón v ruce, a zase jsem ho schovala do kapsy. Ten bonbón nesním! To jsem si umínila. Byl úplně obyčejný, ale zcela zvláštní. Byl darován z čisté lidské lásky. Schovala jsem si ho a nosím ho v kapse „pro štěstí“. A třeba mi skutečně jednou přinese opět štěstí, práci a spokojený život…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10