Od jara do zimy

Když jsem kdysi poznala Luboše, byl mi velmi sympatický. Mladý, pracující, milý a dvorný Luboš si brzy získal mé srdce a začali jsme se vídávat už ne jen jako kamarádi. Náš vztah přešel k partnerství. Luboš žil na vesnici v domečku se svým otcem. Byl to dvougenerační dům, kdy tatínek žil v přízemí a Luboš měl několik pokojů v prvním patře.

S Lubošem jsme chodívali na přehradu, na zábavy a většinu času jsme trávili venku. Občas jsem Lubošovi pomohla s něčím na jeho zahradě, do domu jsem ale téměř nechodila. To chodíval spíše Luboš k nám. Má maminka mu uvařila kávu a většinou se v tichosti vytratila, abychom měli soukromí.

Po několika měsících schůzek a společného trávení volného času mě Luboš požádal, jestli bych nechtěla na zkoušku žít v jejich domě. Bylo samozřejmé, že jestli si jednou přivede nevěstu, bude ona žít u nich, protože Luboš a jeho táta měli hospodářství a velký dům. Moc jsem neváhala. Už jsme se znali dostatečně a neviděla jsem důvod, proč to nezkusit. Rozhodně se mi to zdálo lepší, než se vzít a pak zjistit, že nám to neklape.

Jen mě udivovalo, že Luboš vždy říkal, že mu vztah vydrží od jara do podzimu, ale v zimě od něj partnerka vždy uteče. Byla to náhoda? Bylo to právě na konci podzimu, když jsem se k Lubošovi stěhovala.

Ochotně mi pomáhal s věcmi, které jsem si brala s sebou. Při vstupu do domu mě praštil do nosu silný zápach. V domě jsem byla jen v létě, a to na chvilku, a pokud jsem si vybavovala, necítila jsem nic. Teď to bylo jiné. Zvedl se mi žaludek, ale nic jsem neříkala. Luboš měl vrchní byt přiměřeně zařízený. Ihned jsem si uložila věci a začala v bytě kralovat.

O prvním víkendu jsem otevřela dokořán všechna okna a chtěla pořádně uklidit.

„To bys neměla, je topná sezona. Za chvíli na nás přiletí táta, že nemáme větrat,“ upozornil mě Luboš.

Jak řekl, tak se skutečně stalo. Za chvilku klepal budoucí tchán na dveře. Jestli prý nevíme, že se topí a nemůže se větrat, protože pouštíme teplo z domu.

„Jen na chvilku. Jen než se tu vyvětrá, aby tu byl lepší vzduch,“ smlouvala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Luboš raději všechna okna zavřel.

Musela jsem s pravdou ven.

„Ty necítíš, jak to tu smrdí?“

„Já vím, táta bere na zimu kočky do domu,“ odpověděl Luboš.

„Všechny?“

Lubošův otec měl zahradu plnou koček a kocourů. Co já si všimla, bylo jich tam nejméně patnáct. Přes jaro, léto a podzim kočky běhaly po zahradě. Pokud je ale všechny na zimu stěhuje do domu, nedivím se tomu zápachu.

Nakoupila jsem v drogerii všemožné difuzéry, osvěžovače vzduchu, pohlcovače pachu. Připadala jsem si při placení, jako bych kupovala nemovitost. Rozložila jsem je všude v bytě.

Vyhlédla jsem si dokonce, kdy Lubošův otec odchází z domu, a kdykoli jsem byla doma a nebyla v práci, naplno jsem větrala. Přesto to bylo marné. Hrozný zápach z koček byl všudypřítomný. Kočky jsem cítila dokonce i v práci. Všechno oblečení jsem měla nasáklé nepříjemným odérem. Začala jsem se bát, že budu nepříjemně páchnout i svým kolegyním v práci, zákazníkům v obchodě, rodičům, když je přijedu navštívit či kamarádkám. Stále jsem prala, a přesto jsem se nemohla zápachu zbavit.

Negativní čichové vjemy měly špatný vliv na můj vztah s Lubošem.

„Ty necítíš, jak to tu smrdí?“ ptala jsem se jednou večer, když se Luboš dožadoval něžností.

„Ale jo, taky mi to vadí. Ale s tátou nehnu.“

 

Jednoho dne jsem si chtěla s otcem svého partnera promluvit.

Napekla jsme buchty a zaklepala na dveře jeho bytu. Přijal mě s nadšením. Pohostila jsem ho buchtami. Vyzval mě, abych se posadila. Ukázal přitom na upatlané křesílko. Na druhém křesle se rozvalovaly dvě kočky. Třetí právě konala potřebu v rohu místnosti. Zvedl se mi žaludek. Zůstala jsem stát a pozorovala domácnost.

„Nechcete tu uklidit?“ nabídla jsem se.

„Vždyť je tu uklizeno.“ Stařík rozmáchl rukama. Byla tam učiněná spoušť.

„Já že ty kočky tady dělají nepořádek. Nechcete je mít venku?“

„Jsou tam od jara do konce podzimu. Na zimu by jim byla zima a mně smutno,“ odvětil.

Přesto jsem o víkendu posbírala různé dezinfekční prostředky, prášky, pěny, saponáty a znovu zaklepala u staříka.

„Jdu vám trošku uklidit,“ usmála jsem se. Poodstoupil a pustil mě dovnitř. Okna mi opět nedovolil otevřít. V gumových rukavicích jsem se snažila domácnost zbavit špíny a smradu. Všude byly stopy koček a jejich vyměšování. Bylo mi špatně. Když jsem trošku vyčistila jeden pokoj, děda odmítl, abych pokračovala, s tím, že kočky to hned zase všechno označkují.

„A to vám nevadí?“ ptala jsem se.

„Ne, na vesnici zápach patří,“ řekl děda klidně.

Pochopila jsem, že s Lubošovým otcem nehnu. Liboval si v nepořádku a zápachu a Lubošovi to také nevadilo, nebo vadilo a podřídil se. Já ale chci, aby můj domov voněl. A když ne přímo voněl, alespoň aby nepáchl. Když jsem mu navrhla, že bychom si mohli pořídit společné bydlení jinde, vždyť jsme oba pracovali, odmítl. Přece nenechá otce samotného v baráku? Já ale s kočkami nemohla žít v čpícím domě. Nemohla bych si nikoho pozvat ani na návštěvu.

Nakonec nás kočky rozdělily.

A Luboš dodnes možná přemýšlí, proč mu vztahy vydrží vždy jen od jara do zimy…