8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 04.05. 2024
Dnes má svátek Květoslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Oddělené ložnice netrápí mě velice

26. 03. 2021 | Vaše příběhy

Představa oddělených ložnic ve mně vždy vzbuzovala nepříjemný pocit a vyvolávala téměř osypky. Na co mám žít s mužem, když budeme spát každý jinde a nebudu se mít ke komu přitulit?

Se svým mužem, který zemřel ještě mladý, jsme se právě na společné noci těšili. Byl to důvěrný a velmi milý pocit uléhat s milovaným člověkem do společného lože a ráno se po jeho boku opět probouzet. Po úmrtí mého manžela, a bylo to velmi těžké období, jsem si po nějakém čase pořídila pejska, mopslíka Bertíka. Děti už byly téměř dospělé a samostatné a brzy vylétly z rodinného hnízda. Jediný, kdo mi zbyl, byl právě Bertík. Byli jsme záchranou jeden pro druhého. Já ho zachránila před utracením, protože jeho pán zemřel a nikdo z rodiny se malého frkajícího nemotorného pejska nechtěl ujmout, on mě před samotou.


Po čase jsem si našla přítele. Michal mi po všech stránkách vyhovoval. I on se potýkal se ztrátou milovaného člověka. Jeho žena zemřela na stejnou nemoc, jako můj muž, dokonce ve stejném roce, jen o pár měsíců dřív. Dokázali jsme jeden druhého chápat, věděli jsme, co prožívá ten druhý a k ničemu jsme jeden druhého nenutili. Zpočátku jsme vůbec neřešili, jaký náš vztah bude. Užívali jsme si společných vycházek, výletů, večeří a později i doteků a po dlouhé době také horečných polibků. Začínala jsem mít Michala ráda a on mi můj cit vracel. Později jsme strávili společnou dovolenou a po návratu domů jsme oba zjistili, že nám ten druhý začíná chybět. Zpočátku jsem si to vyčítala. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych mimo svého manžela mohla milovat i jiného muže. Když ale mé děti Michala poznaly a skvěle si s ním rozuměly, uvědomila jsem si, že nemůžu žít až do konce svého života zcela osaměle jako jeptiška. Jsem ještě mladá a potřebuji někoho, s kým strávím zbytek svého života. Samozřejmě, budu tu vždy pro své děti. Ty ale měly své rodiny, své starosti a své priority. Bertík, všechna čest tomu čtyřnohému funícímu tvorečkovi, jiného člověka zcela nenahradí.

Stejně uvažoval i Michal, který po čase začal přemýšlet o sestěhování. „Já mám velký byt, ty máš velký byt, a oba v tom svém království žijeme sami. Není to škoda?“ řekl.

 Samozřejmě, že to škoda byla. Michal bydlel na druhém konci města a pracoval ve čtvrti, ve které jsem bydlela já. Stavoval se ke mně vždy z práce, občas ale musel nejdříve domů vyřídit neodkladné, a poté se ke mně opět přes celé město vracel. Ztráceli jsme tak drahocenné minuty, hodiny a ve svém součtu i dny a týdny. Nikdo z nás pořádně nevěděl, kde má jakou věc, protože jsme občas přespali jeden u druhého a měli část věcí doma a část u svého protějšku. I Bertík měl u Michala své mističky a granule s pytlíkem psích piškotů. Byla sice pravda, že Michalovi Bertík v noci vadil.

Jeho funění, chrochtání a noční capkání, když se šel do kuchyně napít, ho budilo ze spaní. Michal byl zvyklý mít v noci absolutní tmu a ticho, a když ho něco probudilo, už nedokázal znovu zaspat. Se svou ženou neměli děti, a tak zchoulostivěl. Pro těch pár nocí, co jsme trávili spolu, přítomnost Bertíka nějak překousl. Přes den se z Michala a psa stávali dobří kamarádi. Michal ho rád venčil, hrál si s ním a pokoušel se ho převychovat. Nějak si totiž umanul, že z malého mopslíka vychová absolutně poslušného a pokud možno cvičeného mazlíčka. Bertík měl ale svou hlavu. Klacek ho zajímal jen dotud, dokud ho měl Michal v rukou. Jakmile mu ho ale hodil s úmyslem naučit ho aportovat, přestal ho zcela zajímat.

 Časem Michal od úmyslu vycvičit nevycvičitelného mazlíka upustil. Nutkání žít spolu ho ale neopustilo. „Jak bychom to asi udělali, s Bertíkem?“ zeptala jsem se Michala.   

„No vidíš, to mě nenapadlo.“ 

 Nakonec jsem se nepřestěhovala já k Michalovi, jak to on navrhoval, ale Michal ke mně. Už proto, že z mého bytu to měl do práce necelých deset minut pohodlné chůze, zatímco ze svého bytu musel jezdit autobusem přes celé město. Já to měla do práce z obou adres zhruba stejně daleko.

Bertík byl ale zvyklý u nás doma a také děti, když jednou za čas přijely, měli doma stále svůj dětský pokoj na přespání.

My dva spali v ložnici. Společně s námi ovšem, tak, jak byl zvyklý, spal v posteli také Bertík. To Michalovi vadilo nejvíce. Bertík byl už starší pejsek, měl potřebu několikrát za noc seskočit a jít se do kuchyně napít. Když se vrátil zpět k posteli, nedokázal sám na postel vyskočit. Pokud Michala nevzbudilo Bertíkovo ťapkání a to, jak funěl při chůzi námahou, zcela jistě ho probudilo Bertíkovo kňourání, jak se dožadoval toho, abych ho vysadila zpět do peřin.

Už dávno jsme si s Michalem vyjasnili, že Bertík byl zvyklý spát v posteli už od svého původního pobytu u prvního pána a veškeré snahy ho naučit spát v psím pelíšku, nebo třeba na gauči v obýváku, selhaly. Mně osobně, dokud jsem nepoznala Michala, Bertík v posteli nevadil. Vím, mnozí na to mají jiný názor. Ani Michalovi by pes v posteli tolik nevadil, pokud by nevydával tolik typické zvuky a netrajdal celou noc, jak se sám Michal vyjádřil.

Dokud jsme spolu nežili, Michal pár bezesných nocí přežil a dospal se v ostatních dnech. Nyní jsme ale bydleli spolu. „Zvykneš si, uvidíš,“ domlouvala jsem svému příteli. „Přece se nerozejdeme kvůli malému, letitému a zcela neškodnému přítulnému pejskovi?,“ blesklo mi hlavou.

 Michal si nezvykl. Ale ani rozchod se nekonal. Jednoho dne si Michal přestěhoval deku i polštář do dětského pokoje. Okna dětského pokoje směřují na sever a v pokojíčku je stále chladno, zatímco okna ložnice míří na jih a v ložnici je i v zimě příjemné teploučko. Já miluji teplo, Michal dává přednost nižší teplotě na spaní. Vyhovuje nám to oběma. Bertík si vesele chrochtá v peřinách a misky jsem mu pro jistotu přestěhovala do ložnice. Neruší tak nocležníka svým capkáním. Pochvalujeme si to oba.

A když chceme být spolu, Michal mě navštíví v ložnici. Bertík pochopil i toto, a v těchto okamžicích se laskavě vzdálí. Pouštíme mu pohádky v obýváku, aby nebyl ošizen. O víkendech, když máme oba s Michalem volno, Bertík sleduje často pohádky i celé dopoledne.

 Tak vida, přece jenom se ten můj malý obranář něco naučil… :-)

čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Oddělené ložnice netrápí mě velice:

Oddělené ložnice netrápí mě velice
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
oddělené lože máme od doby ,co děti odešli z domova ,manžel se přestěhoval do děcáku,bylo to proto že já v ložnici netopím a ráda větrám a manžel má rád teplo
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles