Odhodlaný čin neobyčejného psa

Roky byl německý ovčák. A tento příběh je o tom, proč používám slovo „byl“, a ne „je“. Je to už víc než dvacet let, co můj bratr přišel v dešti a něco skrýval v ušmudlaném kabátě. V novém kabátě! Lilo jako z konve a bratr si vzal poprvé nový kabát, který ještě předešlého dne vybírali se švagrovou.

„Ty snad nemáš rozum, takhle se zašpinit!“ zlobila se švagrová.

Kuk! Něco se pohnulo, a zpod kabátu vykoukla dvě ustrašená očka. Očka hned zmizela.

„Ten kabát na mě mrkl!“ vypískla švagrová.

„Co by mrkal? Mám v něm štěně!“ řekl můj brácha. Zapomněl jsem uvést, že bratr i švagrová vždy byli veselá kopa. „Vy dva jste se hledali, až jste se našli,“ říkával jim každý, kdo je znal.

„Jsi blázen? Nosit štěně v novém kabátě?“ řekla švagrová.

„Musel jsem. Zmoklo by a má zlomenou tlapku,“ vysvětlil jí můj bratr, její manžel.

Štěně bylo týrané a bratr ho zabavil několika výrostkům. No, zabavil. Musel ho vykoupit.

„Tolik peněz pro psa, kterého dáme do útulku,“ nebyla spokojená švagrová.

„Jak, dáme do útulku?“ divil se můj bratr.

„Snad si ho nechceš nechat?“ ptala se švagrová.

„Jasně, že si ho necháme,“ řekl bratr a vylovil štěně zpod kabátu.

Švagrová o psovi nechtěla ani slyšet.

„Buď já, nebo pes. Anebo půjdeš z domu i se psem,“ pohrozila nakonec.

Brácha měl jasno. Vytáhl spacák a malý stan ze skříně.

„Proč to taháš?“ ptala se švagrová.

„Jdu bydlet na dvorek, pod ořešák. A Roky jde se mnou!“ zdůraznil jméno psa. To proto, že švagrová vždy říkala, že kdo dá zvířeti jméno, musí si ho už nechat. Švagrová svého muže milovala, a tak doma zůstal nejen její choť, ale i štěně. Bratr psa vypiplal, a ten se ho držel jako klíště. Sedávali spolu pod velikým ořechem na dvorku a bratr si se psem povídal jako s dítětem.

„Tak se na to podívej, Roky, včera bylo škaredě, a dnes je tak krásně.“ To například sděloval bratr zvířeti. Ten seděl, pokyvoval hlavou, jako by mu rozuměl. Rokyho jsme si oblíbili všichni. Byl to chytrý pes.

Když můj bratr prodělal třetí infarkt, musel odjet do lázní.

„Tak, Roky, musíš tady vydržet s mámou. Bude to chvilku trvat. Ale přijedu zpátky a budeme zase spolu,“ vysvětloval pár dní před odjezdem psovi.

„Tou mámou myslíš jako mě?“ čílila se na oko švagrová.

„A jsi snad táta?“ smál se bráška.

Na nádraží doprovázela bratra nejen švagrová, ale také Roky. Smutně se loučil se svým pánem.

Bratr se rozloučil se ženou i psem, sebral kufr, nastoupil do vlaku, a odjel.

„Tak pojď, synu, za měsíc se nám táta zase vrátí,“ podrbala švagrová psa za uchem.

Z lázní se nám bráška už nevrátil. V polovině pobytu ho postihl další infarkt cestou na oběd, který už nepřežil.

„Řekl nám, ať jdeme napřed, a sesunul se k zemi,“ řekli nám jeho kamarádi. „Netrpěl.“

Přišel jsem o jediného bratra! O nejlepšího člověka na světě! O mé druhé já! Bylo to strašné. Pro mě, pro švagrovou, pro synovce i další příbuzné. Byla to hrozná rána. Dodnes, a to je už deset let, mě to bolí. Rozloučili jsme se s mým bratrem a smiřovali jsme se, že život jde nějak dál.

Roky přestal žrát. Jako by věděl, že jeho pán už nikdy nepřijede. Začal utíkat na nádraží. Stával na nástupišti a hleděl na přijíždějící vlaky. Hledal mezi cestujícími svého pána. Švagrová, nebo mí synovci, ho tam denně museli vyzvedávat. A i když se snažili Rokyho uvazovat, jemu se vždy podařilo utéct. Měl už deset let. A tak starý pes, fixovaný na svého zachránce, se nedokázal s jeho ztrátou smířit.

„Budeme ho snad muset uspat,“ trápila se švagrová. Roky hubl, sotva chodil. Ale na nádraží se vždy dostal. Už si na něj stěžovalo i vedení nádraží. Ale protože mého bratra také znali a věděli, že Roky hledá pána, nějak to nakonec tolerovali.

Ten den pršelo stejně, jako tenkrát, když můj bratr přinesl Rokyho coby štěně domů. Švagrová šla na dvorek a zjistila, že Roky tam zase není. Věděla, že pro něj má jít na nádraží. Sotva si oblékla kabát, už na ni klepala policie. Roky skočil pod vlak!

„To nemohla být náhoda,“ tvrdil výpravčí. „Ten pes si vyhlédl, až pojede vlak, a schválně pod něj skočil.“

Ano, to nemohla být náhoda. To, že pes zemře žalem po úmrtí svého pána, je známé. Ale Roky spáchal po úmrtí mého bratra sebevraždu. Tak byli ti dva spolu spjatí.

Nebylo jak Rokyho pohřbít, protože po srážce s vlakem to už nebylo možné. Ale přece jenom nikdo nemohl na Rokyho zapomenout. A tak, na jeho památku, se švagrová brzy vypravila za kameníkem. Nechala do kamene vytesat vedle podobizny mého bratra také miniaturní Rokyho hlavu. Ten pes si to zasloužil.

Nikdo z naší rodiny nikdy nezapomene na tento čin. Zůstane v našich srdcích stejně, jako každičký den s mým milovaným bratrem. Ti dva patřili k sobě a Roky zemřel jen měsíc po svém milovaném pánovi. Čest jejich památce.