Osudový okamžik

Budu vám vyprávět příběh, který znám už od malička, i když jen z vyprávění. Velice mě zasáhl a rozhodl vlastně i o mém bytí či nebytí. Také jsem díky němu došla k přesvědčení, že každý z nás má svůj osud předem daný. Jistě, mnohokrát v životě máme možnost volby, takže určitým způsobem ho můžeme ovlivňovat, ale zásadně změnit NE.

Psal se rok 1964. Moje maminka s tatínkem prožívali šťastný život dvou milujících se bytostí. Tatínek byl ještě na vojně, když začali plánovat svatbu. Jediné, co jim stálo v cestě ke štěstí, bylo, že neměli kde bydlet. Proto začal tatínek všemožně shánět práci s možností přidělení bytu. Až se jednoho dne dozvěděl o práci v dole, v Karviné, kde by byl k mání i byt. A bylo rozhodnuto. V dubnu přišel z vojny, v srpnu byla svatba a v září se rodiče stěhovali do Karviné, kde se tatínek stal horníkem. Maminka byla zdravotní sestra, takže také našla práci bez problémů - v nemocnici. Pomalu si zařizovali své hnízdečko lásky, nacházeli nové kamarády a prožívali své téměř nejšťastnější období. Píšu téměř, protože to největší štěstí přišlo, když maminka v listopadu zjistila, že budou mít miminko. To bylo radosti! Jak plynul čas a mamince rostlo bříško, těšili se den za dnem víc a víc, až bude drobeček na světě a budou opravdová rodina. Maličké se mělo narodit v červenci 1965.

A najednou to bylo tu. Svatá Anna, chladno zrána, 26. červenec 1965. Maminka ráno dostala nějaké bolesti, a protože byla prvorodička a začala mít o děťátko strach, odvezl jí tatínek raději do porodnice. Miminku se ale zatím na svět nechtělo, takže maminku poslali na pokoj, že má ještě dost času. Tatínek odjel zpátky domů a rozhodl se, že půjde tedy ještě do práce na odpolední směnu. Na další den si pak vezme volno a bude čekat. Dorazil do práce, na šatně se navzájem pozdravil s kluky z ranní směny, domluvil si s kamarádem volno na další den, pak se převlékl a celá parta zamířila k šachtě.

Netušil, že mezitím se miminko rozhodlo, že vlastně už na svět chce.
A právě když se chystali sjet do „ďury“, k výtahu přiběhl udýchaný kamarád, se kterým si před chvílí domlouval volno a křičel: „Pepo, ani tam nelez, už je to tady! Teď volali z porodnice, už máš kluka!“ Všichni mu gratulovali a poplácávali ho po zádech, štěstím se rozbrečel. Když mu dal kamarád nabídku, že to za něj vezme hned, ať může běžet za maminou, vděčně ji přijal: “Díky Milane, máš to u mě a zítra samozřejmě flašku k tomu!“ Objali se a už tatínek pádil opilý štěstím do porodnice. V hlavě mu znělo jediné: „Já mám syna, mám syna!“

Když za sklem uviděl svého syna poprvé, pocítil, že to je asi nejšťastnější chvíle jeho života a pyšně a s láskou si ten zázrak prohlížel. V té době ještě návštěvy v porodnici nebyly možné, dokonce i maminky musely mít roušku na ústech, když kojily své miminko. Takže si jen přes sklo s maminkou očima sdělili své vzájemné pocity štěstí a lásky, poslali si vzdušný polibek a tatínek musel zas jít. Po cestě už plánoval, jak sežene všechny kamarády, aby mohli malého synka náležitě zapít. Kousek od domu, když míjel svou oblíbenou hospůdku „U slunka“, se rozhodl, že se tam hned zastaví, jestli tam nějaké kamarády nepotká. Kamarádů horníků tam bylo opravdu požehnaně, ale když vstoupil dovnitř, celá hospoda zmlkla. Bylo najednou takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Nechápavě hleděl z jednoho na druhého, až si Vojta, který byl nejblíž, odkašlal a povídá: „Pepíku, ty ještě nic nevíš, že?“ a po krátké odmlce tiše dodal: „Kluky to před dvěma hodinama zavalilo, zůstali tam – všichni“.

Těžko říct, jaké pocity tatínek v té chvíli prožíval, to ví jen on sám. Já jen vím, že se z toho nemohl dlouho vzpamatovat. Není divu, v jediný den zažil svou největší radost a zároveň svůj nejhlubší smutek. Samozřejmě, že byl zoufalý, vždyť všichni jeho kamarádi přišli o život. A on tam měl být s nimi. Také mu zároveň došlo, jaké měl štěstí a že mu jeho syn svým narozením vlastně zachránil život. Byl to osud? Kdyby se bratr narodil třeba o deset minut později, tatínek už by dole fáral…..a všechno by bylo úplně jinak. V bráškově i maminčině životě. A moje osoba by se na tomto světě o tři roky později nevyskytla vůbec.

A to by mě teda docela štvalo, protože jsem tu fakt ráda!

Roryska - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete