Šla jsem se svým dědečkem k pedikérce. Od doby, kdy zemřela babička, jsem ho takto doprovázela… k pedikérce, k holiči, k lékaři a na další pochůzky. Dědovi babička hodně chyběla. Byl ještě zachovalý a v dobré kondici, mohl si ještě najít novou partnerku, ale zatím svůj život nechtěl měnit. Když jsem mohla, dělala jsem mu doprovod a občas zašla na nákup.  Byl to můj děda a já ho vždy měla ráda.

„Cestou zpět se stavíme na zmrzlinu,“ sliboval mi děda stejně, jako když jsem byla malá, a šibalsky na mě mrkl. Vzpomněla jsem si na to, jak mě a mou sestru coby caparta takto vytáhl do ulic města. Povídali jsme si, skákali po zámkové dlažbě náměstíčka a já se sestrou jsme začaly zpívat různé písničky. Děda, protože jsme obě zpívaly falešně, přidal do kroku a táhl nás ke stánku se zmrzlinou, jen aby nám zacpal pusy a bylo konečně ticho. Bylo to krásné období plné bezstarostnosti a dětských her.

Nyní jsem kráčela vedle pána už mírně v letech, já, zaměstnaná a dobře postavená žena.

„Co kdyby sis, dědo, pořídil pejska?“ Napadlo mě to už dávno. Děda byl poslední dobou smutnější, než jak jsem ho znala, a psy měl vždy rád. Smutek se dal očekávat, s mou babičkou byli spolu od mládí a měli spokojené manželství. Babička navíc zemřela poměrně rychle. Sotva jí diagnostikovali zákeřnou nemoc, bylo to v létě, jako nyní, a na Vánoce tu už nebyla.

„Aspoň se netrápí,“ uklidňovali jsme dědu. Dědu, kterému se zhroutil svět a odmítá od té doby Vánoce slavit. 

„Blázníš? Copak nevíš, kolik mi je let? Co kdyby se se mnou něco stalo? To bych psovi neudělal.“

To byla pravda. Na psa by děda zůstal po většinu času sám, protože my všichni okolo jsme byli zaměstnaní a měli spoustu jiných povinností. Něco stát se ale může i mladému člověku…

Když se děda usadil u pedikérky a ta se mu začala věnovat, navrhla jsem mu, že se zajdu podívat do nedalekého obchodu. Nedávno jsem tam viděla kabelku ve slevě, neměla jsem čas, a teď jsem si chtěla kabelku lépe prohlédnout a možná koupit. „Jen běž, děvenko. Tady jsem v bezpečí.“ Děda chodil na pedikéru rád. Nyní zde byla nová slečna. Paní Zdenička, na kterou byl zvyklý a ke které léta chodil, nastoupila do důchodu.

V obchodě jsem se malinko zdržela. Už jsem se chystala kabelku si koupit, když jsem si všimla nebývalého ruchu naproti. Tam, kde byla provozovna pedikérství, stála najednou sanitka a pohybovalo se tam víc lidí, než je obvyklé. Kabelku jsem nechala na pultu a v neblahém tušení utíkala za dědou.  To už děda seděl na pojízdné židli.

„Co se stalo?“

Později mi bylo vysvětleno, že nová pedikérka dědu ošklivě pořezala. Krvácení nedokázala sama zastavit, navíc se jí z pohledu na krev neudělalo dobře, a tak místo další pomoci odešla dozadu na jednu cigaretu. Hned po mně do provozovny přiběhla paní majitelka. Začala se zajímat o stav mého dědy stejně jako já. Záchranáři nás uklidnili, že děda bude brzy v pořádku. Jen se mu prudce snížil tlak, zkolaboval, a dané místo bude vhodné zašít. Takto dědu transportovali do sanitky.

Neuniklo mi, že paní majitelka si ihned začala vyřizovat účty s vinicí. Obviňovala ji z toho, že opakovaně v zaměstnání užívá alkohol, je laxní ke klientům a ublížila dědovi. Když děda odjížděl do nemocnice, zaslechla jsem, jak dává mladé slečně bez známek soudnosti i jakéhokoli soucitu okamžitou výpověď.

Dědu zašili a hned pustili domů. Jak mi bylo řečeno, majitelka pedikérství volala do nemocnice a zajímalo ji, jak se dědovi daří. A tak, když jsem se asi za dva dny opět vydala pro kabelku, jsem ji navštívila. Byla to hodná milá paní zhruba ve věku mého dědy. Když jsem přišla do její provozovny, hned mě poznala. Nakonec jsme si sedly i na kávu do nedaleké kavárny.

„Myslíte, že bych mohla vašeho dědečka navštívit a ještě jednou se mu omluvit?“ ptala se paní Vlasta.

„To by dědovi určitě udělalo radost,“ přikývla jsem. Můj děda byl společenský člověk. Miloval lidi, rád s nimi povídal a trávil s nimi čas. A tak jsem na návštěvu za ním přivedla i paní Vlastu. Ta dědovi nabídla kdykoli své pedikérské služby zdarma a přinesla mu obří bonboniéru. Tu jsme snědli ve třech.

Děda si s paní Vlastičkou moc rozuměl. Nakonec se z nich stali velcí přátelé. Jak se ukázalo, Vlastička měla malého pejska, kterého si i děda oblíbil. No, a nyní spolu venčí čtyřnohého miláčka a tráví podzim života ve dvou, vlastně ve třech. A já jsem ráda, že se ti dva vlivem nešťastné události setkali, seznámili a našli jeden druhého.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10