Když měl syn
pět let, vydali jsme se sami, jen s naším psem, na dovolenou do jednoho
útulného penzionu v horách. Od úmrtí manžela jsme nikde na noc nebyli.
Troufla jsem si s malým Lukášem pouze na jednodenní výlety někam do
civilizace, jako je např. zoo, aquacentrum atd. A protože miluji hory a chtěla
jsem této vášni naučit i syna, jednoho dne, kdy jsem byla obzvlášť odvážná,
jsem vyrazila. Objednala jsem si penzion, který jsem finančně zvládla. Mí
rodiče nás transportovali svým autem až do penzionu, kde nás zanechali napospas
osudu.
Rychle jsme si zvykli na penzion i jeho rekreanty. Syn zde měl pár podobně starých dětiček, s kterými si mohl hrát. Našemu tehdy ještě štěněti Alfovi se zde také líbilo. Nejraději měl společenskou místnost, kde se scházeli rekreanti na televizi. Věděl, že si každý nese k filmu nebo ke zprávám i něco dobrého na zub. No, a co je dobré pro lidi, to musí být dobré i pro štěňátko. Jeho bříško se plnilo slanými chipsy, tyčinkami a dalšími dle veterinářů pro psa nevhodnými potravinami. Ale Alf si nestěžoval. Když nebylo vyzbytí, slupl i kus jablíčka.
Ač byl penzionek postavený v krásné přírodě, obklopený lesy a horami, jeho obyvatelé jaksi nebyli turisticky zdatní. Lépe řečeno, možná i byli, ale nikdo z nich nechtěl opustit luxus, který jim penzion skýtal. Ale já sem přijela právě kvůli horám. A tak jsem se jednoho krásného rána rozhodla, že svého malého syna zasvětím do krásy turistiky. „Pojď, vezmeme si hrníčky a půjdeme na borůvky. Můžeme cestou sbírat i maliny a jahůdky. Večer ti je dám s cukrem, uvidíš, jak ti budou chutnat,“ snažila jsem se nalákat svého potomka. Ten se vyzbrojil svým malým batůžkem, já si vzala batoh pořádný, do kterého jsem nabalila jídlo a pití na celý den. Přidala jsem i větší dózu na borůvky. A vyrazili jsme.
Putovali jsme lesem a paběrkovali borůvky, když jsme narazili uprostřed lesa na obsypané borůvčí. To byly žně! Syn jásal a trhal modré plody víc do pusy, než do hrníčku. Byl modrý od ucha k uchu, když nás vyrušil vysoký pištivý zvuk. Po chvilce jsem tomu zvuku porozuměla. Nějaká naštvaná babice nás vyhazovala z tohoto kouta lesa, že prý je to její soukromý pozemek. Možná soukromý, ale nijak neoznačený. Vědoma si toho, že lesní plody se mohou trhat i na soukromém neoploceném pozemku, dala jsem se na vyjednávání. Syn ale začal plakat. Bál se babky s holí, která by „své“ borůvky nesnědla ani za deset let, tolik jich tam bylo. Vědoma si ale toho, že moudřejší ustoupí, dali jsme se na ústup. Alf mi usnul v náručí, toho se křik netýkal. „Pojď, najdeme si lepší místečko. Uvidíš, že budeme mít borůvek nakonec moc,“ uklidňovala jsem Lukáše. Po asi kilometrové ústupové akci, to už jsme měli obsypané borůvčí dávno za zády, si syn vzpomněl, že nemá batůžek. „Kdes ho nechal?“ ptala jsem se. „Tam u borůvek,“ prozradil, vrátit se tam ale se mnou nechtěl. „Zůstaneš tu a ani se nehneš?“, ptala jsem se. „Zůstanu,“ kýval hlavičkou na znamení souhlasu. A tak jsem syna i s Alfem zanechala na lesní pěšině, v místě, které nelze přehlédnout, a utíkala jsem zpět. Když budu rychlá, podaří se mi během pěti minut být zpátky. Zlá babice byla dávno pryč a já jsem usilovně hledala zapomenutý batůžek. Už jsem si myslela, že ho nenajdu, když jsem ho objevila uprostřed jednoho borůvkového keře. S nadšením jsem ho popadla a pelášila jsem pryč.
Když jsem doběhla na lesní pěšinu, syna jsem tam nenašla. Uprostřed pěšiny spalo jen naše štěně. „Lukáši!!!“, dala jsem se do vyděšeného volání. To probudilo Alfa. „Alfe, hledej,“ poručila jsem pejskovi. Ten ale stáhl ocásek a smutně se na mě díval. Hystericky jsem běhala po lese a volala svého syna. Přitom jsem si představovala scénáře jako z hororu. Syn nebyl k nalezení. Potkala jsem jen rodinku houbařů. „Neviděli jste tady malého kluka?“, ptala jsem se a popisovala jsem jim svého syna. „A nevrátil se zpět na hotel?“, ptala se jedna z žen. „To je docela dobře možné,“ přidal se k ní pán. A tak jsme si vyměnili čísla telefonu s tím, že oni budou hledat a já se vrátím k penzionu zkontrolovat, zda tam Lukáš není. Cesta byla dlouhá asi pět kilometrů. Moc jsem nevěřila, že by ten můj špunt vůbec trefil. To se mi potvrdilo, když jsem dorazila k opuštěnému penzionu. Nikdo před ním nestál. A tak jsem spěchala zpět. Už z dálky jsem slyšela houbaře, kteří hledali Lukáše. A nejen oni. Každý, kterého mezitím potkali, volal na celý les synovo jméno. Ale pátrací akce nevedla k žádnému výsledku. Znovu jsem se vydala k penzionu. Ale ani tentokrát jsem syna nenašla. Z restaurace uvnitř vycházel nějaký pán. „Koho hledáte?“ „Syna. Má pět let,“ řekla jsem. „Aha, tak to bude asi on. Nějaký sedí u výčepu a všem povídá, že má maminku na borůvkách,“ řekl a usmál se, protože i já měla modrá ústa. Vletěla jsem do restaurace. Na barové židli seděl Lukáš a baštil párek v rohlíku. Přitom hlasitě něco vyprávěl ostatním a ti se smáli. „Co tu děláš?“, objala jsem ho. „Ty jsi nešla a já měl hlad. Na, mami, kousni si,“ podal mi svůj rohlík, v kterém už párek chyběl. A já nevěděla, jestli se mám smát, nebo se zlobit.
ChytráŽena.cz