Odhalená ďáblice

„A opravdu si budeme moct na zahradě postavit stan a spát v něm?“

„Když nebude pršet, postavíme ho.“

„Pod stanem se dá spát i v dešti!“

„No to už by stejně nebyl táborák. Buřty se dají ale opékat u krbu a postelí je v domě dost pro všechny…“

„Postele máme i v pasťáku,“ povykovali kluci netrpělivě na tramvajové refýži.

„No tak se tím pasťákem tak nechlubte,“ uklidňovala je dobrodušně vyhlížející žena, která si po dvaceti letech klidného manželství a vyslání dvou dětí na pomaturitní studium ve Spojených státech zamanula, že se konečně uplatní jako promovaná pedagožka. V dětském domově působila teprve několik měsíců a pořád ještě byla plná ideálů. S překypujícím elánem a manželovým souhlasem se rozhodla brát na víkend vždycky pár děcek domů.

„Holky říkaly, že máte na zahradě i bazén,“ vyzvídal jeden ježatý mládenec.

„Bazén máme,“ přikývla vychovatelka. „Můžete si v něm zaplavat.“

„Jenže v neděli večer se vracíme do pasťáku,“ smutně poznamenal ostříhaný kluk s odstávajícíma ušima.

„Ne navždycky, a neříkej pořád pasťák. Jednou se přece osamostatníte. Bude moc dobré, když si už předem zvyknete  žít v menší domácnosti…“

„A co tomu říká váš starej… jako manžel?“ vyzvídal zas ten ježatec. „Moc velkou radost z nás asi mít nebude…“

„Náhodou je to hodný člověk,“ zastávala se muže vychovatelka. „Dnes nám pomůže se stanem i s táborákem. I když jinak je doma velmi málo…“

„Nezahejbá vám?“ vyzvídá kluk s pihovatým nosem.

„Ty máš nápady,“ pohoršila se vychovatelka.

„Drž hubu!“ okřikl ho ježatec.

„Tak promiňte," rozpačitě se omlouvá pihovatý obličejík. „Mně je jenom divný, že když je někdo furt pryč z domu, že ten čas tráví jen v práci… to by mě nebavilo…“

„Na tom by mohlo něco bejt…“ zauvažoval ježatý vůdce party. „Našeho tátu taky odvedla z rodiny taková voprsklá čůza…“

Vlastně by na tom opravdu mohlo něco být, blesklo vychovatelce hlavou. Taky už ji to napadlo.

Ale dnes byl muž perfektní, sám řekl, že s pěti kluky z pasťáku to sama nezvládne. Holky jsou přece jen něco jiného…

Nabídl se dokonce, že nakoupí chlebíčky a dorty, učňovské špekáčky už jsou v lednici od včera…

„To je naše tramvaj, nastupujem!“ zavelela. „A jedeme na konečnou, ne aby mi někdo vyskočil dřiv!“

Kluci se nacpali do vozu. Chovali ne nezvykle slušně. Strašně se na víkend v rodinné vile těšili. Nechtěli si to s vychovatelkou rozházet.

Ježatec Pepík se postavil vedle ní a rozšafně se vyptával:

„Paní Nováková, a nebojíte se, že vám někdo z nás něco votočí?... No, víte přece, co je většina kluků z děcáku zač…“

Podívala se na něj mírnýma očima.

„Co by z toho měl? Už by k nám pak  nejezdil…“

„To je fakt,“ uznal chlapec. „Heleďte, buďte zticha, jo?“ napomenul čtyři ostatní, kteří začali halekat. Poslechli ho.

Před Novákovic vilou zůstali kluci obdivně stát. Teda – takový má ta Nováková barák, a dělá vychovatelku v pasťáku!

Ale to už po zahradní cestě přicházel pan ředitel Novák a vítal je: „Tak pojďte, hoši! Mám radost, že poznávám ty chlapy, co se pořád točí kolem mé paní!“ žertoval a vedl je do haly. Na dlouhém stole už bylo připraveno báječné pohoštění. Kluci se netajili nadšením.

„Nejdřív umýt ruce!“ velela paní Nováková. Zatímco se hrnuli do koupelny, obdařila manžela vděčným pohledem. Ten se rozpačitě usmál: „Chtěl jsem ti udělat radost, Miládko!“

Ale radost se paní Novákové vzápětí zkazila. Někdo otočil klíčem v zámku domovních  dveří, zcela samozřejmě vešel – vlastně vešla – a byla to manželova sekretářka, odbarvená blondýnka s drzou vizáží. Nedbale pozdravila a poznamenala k užaslé paní Novákové: „To jste nevěděla, že mám vlastní klíč?“

Polekaná manželka se tázavě obrátila k pánu domu. Ten se tvářil vyděšeně a bezradně. Mlčel. Tak v rozpacích svého rázného životního druha Milada nikdy neviděla.

Ale z dětského domova byla zvyklá řešit naprosto nečekané situace. A taky se ovládat za každou cenu. Proto se nuceně usmála a řekla:

„Manžel vás bezpochyby požádal, abyste nám pomohla s naší velkou sešlostí. To jste hodná, že jste přišla!“

„Vy tu chystáte nějakej večírek?“ rozhlédla se kolem sebe sekretářka Jiřinka. „Žes´ mi nic neřek?“ obrátila se káravě na šéfa.

„Nevěděl jsem, že by tě zajímaly děti z domova.“

„No, ty mě zrovna nezajímají. Chtěla jsem si popovídat s Miladou, aby už jednou bylo jasno.“

Řekla to dost agresivně. Milada byla neobvyklostí situace zaskočena natolik, že jen zírala.

Do místnosti vrazil Pepík a v úžasu zůstal stát na prahu. Docela otevřel pusu. „Jiřina!“ vydechl zlobně. „Co ty tu děláš.“

Sekretářka zrudla. „Co je ti po tom, ty spratku?“

„Paní Nováková, já vám musím něco říct! A to hned!“ varovně zvolal kluk.

„Vy se znáte?“ zeptala se užasle vychovatelka.

„Aby ne!“ pohrdlivě sykl Pepík. „Kvůli týhle ženský utekla naše máma z domova, teď je v blázinci a já v pasťáku! Prosím vás, vyhoďte ji!“

„Počkej, zadrž,“ usměrňovala ho paní Nováková. „Tu dámu sis spletl! Vždyť je to sekretářka mého manžela!“

„Tak ty teď děláš bobečka panu řediteli!“ nenávistně řekl Pepík. „Proto můj táta tolik chlastá!“

„Já tě neznám," najednou chladně řekla Jiřina. „Teď se mi omluvíš, a hned!“

Pepík se začal hystericky smát. Plácal se hlučně do kalhot na stehnech a křičel: „To snad ani není pravda! To snad není pravda! To se mi snad jenom zdá!“

Seběhli se ostatní hoši a ptali se, co se děje.

„Ale nic,“ zvážněl Pepík. „Tomu byste nerozuměli.“

„Já myslím,“ povídá pobledlý pan Novák, ,,abychom zasedli za stůl a dali se do těch chlebíčků a dortů." Aby dal ostatním příklad, sám se posadil. I když mu vůbec nebylo do jídla. Jiřina hbitě jako lasice usedla na místo paní domu po jeho pravici. Pepík začal divoce kroutit hlavou a vztekal se: „Ta drzost! Vona je pořád stejně drzá!“

„Tak dost!“ řekla důrazně paní Nováková. „Usaďte se, kluci, a vy, slečno Jiřinko, mi prosím pojďte pomoci do kuchyně s nápoji!“ Pepíku, otevři jim zatím ty plechovky s Colou!“

Jiřka se ležérně zvedla – s poznámkou, že si s Miladou v kuchyni aspoň v klidu promluví.

Odešly do kuchyně. Zatímco se menší kluci cpali dobrotami, Pepík si přesedl k panu řediteli a důrazně ho přesvědčoval, aby Jiřinu okamžitě poslal pryč. Vznášel pro to pádné argumenty. 

Obě ženy se octly v kuchyni. Jiřina pokračovala ve své taktice šokování odpůrkyně. Předváděla užaslé Miladě, jak báječně se orientuje v její kuchyni. Až nad tím  nešťastné paní domu zůstával rozum stát. Zahanbeně si pomyslela, jaká že je to ona hospodyně, když nikdy nezaregistrovala ve své domácnosti stopy po cizí ženě. Otřásla se odporem. 

Jiřina začala sama: „Myslím, že žádost o rozvod byste měla podat vy, bylo by to pro vás lepší.“

„Proč bych to dělala?“ divila se Milada. „Nikdy o tom mezi námi s mužem nepadlo slovo… ostatně nemám důvod se rozvádět,“ dodala umíněně.

„A to, že skoro rok spím s vaším mužem, a to ve vaší posteli, to vám  nevadí?“ vytáhla Jiřka trumf.

„Kdyby to byla pravda, tak to by mi vadilo,“ připustila rozčileně Milada. „Ale to vám nevěřím, protože bych poznala, že postele jsou ustlané jinak.“

„A když vám to Brundibár potvrdí, rozvedete se?“ Milada se posadila na židli, roztřásly se jí ruce. Svou přezdívku Brundibár jí Petr prozrazovat neměl, to teda ne.

Sebrala myšlenky, pak povídá: „Muž nikdy nebude chtít náš rozvod. Já ho znám skoro celý život. Vím, že má smysl pro čest. Na jeho přání jsem zůstala s dětmi doma. Budu mít jen velmi malou penzi. Jak bych utáhla domácnost bez jeho pomoci?“

„No, garsonku bychom vám sehnali, tu byste přece utáhla, ne?“ zeptala se ironicky Jiřina. „Vy jste se zbláznila!“ vykřikla Milada pobouřeně. „Tohle je vila po mých rodičích! Já se tu narodila a vyrostla! S něčím takovým by Petr nikdy nesouhlasil! … Poslyšte,“ napadlo ji najednou, „nejste vy náhodou pod drogami nebo opilá?“

Vzchopila se, vyběhla k manželovi do haly a šeptla mu naléhavě: „Prosím tě, slečnu Jiřinu je třeba dopravit domů – nebo k lékaři. Mluví nesmysly. A dětem by to tady úplně zkazila.“

„Tak jo,“ zvedl se zkroušeně Petr. Šel za Jiřinou do kuchyně. Za chvíli tam vypukla hádka. Jiřka začala hystericky ječet.

„Přesně tak bylo u nás,“ ponuře prohlásil Pepík. „Jenže já byl tenkrát ještě malej a nemoh´ jsem našim pomoct. Ale teď vás z toho, paní Nováková, dostanu… Kluci, jdem na tu hysterku!“

Hoši jako jeden muž vyskočili od stolu a utíkali do kuchyně.

„Bafneme ji za ruce a za nohy a vyneseme ji ven!“ rozléhal se domem Pepíkův mutující hlas.

„Nebude třeba, chlapci," uklidňoval klukovskou hordu pan Novák. Pevně popadl Jiřinu a vedl ji přes práh do haly a odtud ven z domu. „Odvezu ji domů,“  oznámil pokorně choti. „Já jedu pro jistotu s váma,“ hrnul se za nimi Pepík k autu. Za nic na světě by se nedal přesvědčit, aby zůstal s ostatními. Převzal iniciativu. „Vy budete řídit,“ poručil řediteli, „a já už na ni dám pozor. Jak bude dělat potíže, dostane po hubě.“

Pan Novák kupodivu souhlasil.

S Pepíkem se vrátili domů nečekaně brzy. Kluci měli umyté nádobí, a ředitel s Pepou a s ostatními teď postavili stan a připravili dříví na táborák.

Pan Novák ho mlčky podpálil a pak rozdal klukům zašpičatělé klacky a naříznuté špekáčky.

Oheň příjemně praskal, také Milada si opékala buřta, zdánlivě soustředěna jen na tuhle činnost. Emoce opadaly, začala zase chladně uvažovat. Teď bude nejlepší o tom incidentu vůbec nemluvit. Konečně – existují určité jistoty, které má v sobě, ty jsou taky ve vztahu mezi ní a Petrem – těch se zatím bude držet – a dál se uvidí.

Podívala se na manžela. Setmělo se, ale měla dojem, že se v jeho očích třpytí slzy. Považovala to za dobré znamení.

Zvedla se a zašla do domu pro kytaru. „Chce někdo zahrát?“ zeptala se.

„Vy hrajete nejlíp, paní Nováková,“ řekli kluci.

Nejdřív se jí trochu třásly ruce i hlas, ale pak pevně udeřila do strun. Začala zpívat zálesácké písničky, které už znala v mládí, ale kluci je uměli a přidali se k ní. Mladistvé hlasy jí dodaly sílu. Rozezpívala se silně a hlasitě, prsty energicky rozehrávaly akordy. Uklidnila se. Jakmile vládla svými prsty a hlasem, nabyla vlády sama nad sebou.

Pepík seděl vedle pana ředitele a mluvil k němu jako rovný s rovným. „Dyť jsem vám to už říkal,“ povídá rozšafně. „U nás už plánovala, jak se vyměněj podlahy a okna a tenhle nábytek že se vystěhuje a koupí nový… a tak podobně."  Pan Novák se na něj se zájmem zahleděl.

„Že vám taky říkala takový věci? To jsem si moh´ myslet! Jen se přiznejte a ulevte si! Já vám povím: Nezůstávejte s ní ani u vás v práci! Moji mámu dostala do blázince. Vám by se to kliďánko mohlo stát taky! Nebo by se z vás moh´ stát ožrala jako z mýho táty… ale nebojte se! Vás já v tomhle nenechám… mám s ní nevyrovnaný účty! Ten děcák je taky její práce!“

Vychovatelčin manžel ho zadumaně poslouchal a pokyvoval hlavou.

„Máš pravdu, chlapče,“ řekl nakonec přiškrceným hlasem. „A co bys tomu řek´,“ navrhl, „přestěhovat se z děcáku k nám? Naše děti teď budou dlouho pryč, potřebujeme se ženou, aby tu byl někdo s námi a pomáhal nám… Za tvou matkou zajdeme co  nejdřív…

Myslím, že Milada tě má ráda, a já tě, kluku, začínám mít taky rád. Asi tušíš, cos pro mě udělal…“

Podal mu ruku a Pepík mu s ní potřásl jako dospělý chlap.