Podvodník

Jsem typ člověka, který každému naletí. Nemám odhad na lidi, každý mě opije rohlíkem, jak se říká. Ale člověk, o kterém Vám chci napsat, mi byl nesympatický od samého počátku a tentokrát jsem se nespletla. 

Jen jsem na začátku netušila, co se z něj vyklube. Nastoupil k nám do firmy někdy na podzim jako prodejce. Nestal se naším zaměstnancem, pracoval na živnostenský list. Nikdy jsem ho neviděla přijít do firmy jinak, než s úsměvem (podle mě až příliš hraným, falešným). Vždycky chodil v obleku a kravatě, i když bylo venku skoro 30 stupňů. Choval se ke každému velmi uhlazeně, až nepřirozeně. Ten člověk na mě působil přímo nesympaticky. Vadil mi.

Zatímco každý kromě naší ředitelky si s ním tykal, já jsem s nabídnutím tykání velmi váhala. Držela jsem si od něj odstup. A přesto, když neměl co dělat, postával u mého stolu a vyprávěl mi zážitky ze svého soukromého života. Byl rozvedený, měl syna u manželky v Praze, takže mi líčil srdceryvné příběhy, jak mu syn chybí a jak se na něj těší. Přitom bydlel v jednom městě na Moravě s přítelkyní, o které moc hezky nemluvil. Podle něj to byla žárlivka, která tropí stálé scény. Kromě toho jsem se také dověděla, že ji pořád přitahuje bývalý manžel...

No, co Vám budu povídat. Prostě bylo mi to velmi nepříjemné. Jsem asi hodně konzervativní, ale takové věci se sdělují blízkému příteli a ne účetní ve firmě. Takže jsem se obrnila proti jeho řečem, většinou jsem na to nereagovala nebo jsem snad jen přiblble něco pronesla, ale každopádně jsem se snažila, aby mi to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Moje averze vůči tomu člověku nastala v momentě, kdy jsem z něj musela páčit doklady. Bral si ode mě peníze z pokladny na benzín, ale doklad nikdy nedonesl. Pořád jen sliboval, že ho zapomněl v autě. A tak jeho dluhy vůči mojí kase narůstaly. Ze začátku jsem si myslela, že je prostě jen bordelář na doklady. Po čase, kdy už jsem to nevydržela a žalovala na vyšších místech, něco málo přinesl, dluhy se škrtly, ale začalo to znovu. Když jsem začala nadávat, že ani není zaměstnanec, že neustále utrácí velké částky za benzín, už se to nelíbilo ani kolegům prodejcům, kterým tak zatěžoval náklady. Šéfka si ho pozvala na kobereček, ale vždycky ji nějak ukecal. A tak v mém sešitě vydaných peněz jeho dluhy stále rostly a doklady nikde. Nutno podotknout, že v obchodování se mu příliš nedařilo. Nějaké obchody sice sjednal, ale víc sliboval, než předvedl. Měl k dispozici všechno, co potřeboval, služební auto, zapůjčený notebook a přísun peněz kdykoliv potřeboval.

Když už jsem nevydržela a znovu to všechno předhodila před vedením, tak jsme se domluvili, že už mu nevyplatím žádné peníze, dokud nesrovná dokladově to, co už vyčerpal. Jenže pak přišlo pár okamžiků, které jsem nemohla ovlivnit. Na nejvyšší příkaz jsem mu vydala 3 000 Kč z pokladny, že jede do jednoho hypermarketu zaplatit nájem plochy a vystaví tam naše auto. Týden jsem pátrala po dokladu z onoho hypermarketu. To už mi s tím pomohla i šéfka. Doklad jsme nedostali. Po týdnu se paní účetní z toho hypermarketu ozvala sama. Přiznala se, že za něj zaplatila ten nájem, protože neměl peníze a ještě ho kryla! Chápete to? Cizího člověka! A tím to všechno začalo. Ten dotyčný se od té doby ve firmě neukázal. Sice se ozýval, tvrdil, že má zápal plic a leží doma. Ale pak už jsme neviděli ani peníze, ani jeho, ani naše služební auto, ani notebook. Aby toho nebylo málo, dostal ještě další peníze z pokladny, protože jel pro zákazníky přihlásit čtyři auta na dopravní inspektorát. Nebylo na tom nic divného. Děláme to tak vždycky. Prodejce si vezme peníze, zajde auto přihlásit, a když pak auto předává, tak zákazník peníze zaplatí. Jenže v tomto případě zákazník předal peníze našemu vychytralému obchoďákovi a ty už jsme nikdy neviděli. Takže jeho dluhy u nás narostly. A pak už šel sled událostí velmi rychle. Jednoho dne nám volali z benzinky na dálnici, že auto s naší SPZ odjelo bez zaplacení. To se stalo čtyřikrát po sobě. Pak volal pán z penzionu v našem městě, jestli u nás dotyčný ještě pracuje, že mu dluží za ubytování nemalou částku. Nakonec ještě volal zákazník, který si u nás kupoval auto, kde se náš obchoďák zdržuje, že mu jeho kolega půjčil peníze, protože pan obchoďák mu přišel brečet v Praze, že nemá na cestu domů, že mu ukradli peněženku. Počítám, že chudák pán na peníze čeká dodnes. Podali jsme tedy trestní oznámení, že nám obchoďák ukradl auto a notebook a dluží peníze.

Asi po měsíci se naše auto našlo odstavené někde na parkovišti. Bylo bez značek a náhradních klíčů. Auto tedy máme. Na ostatní věci budeme čekat asi marně. Součinnost s policií totiž vůbec není tak snadná, jak to vidíte ve filmu. To, že najdou někoho podle mobilu, o tom si, prosím, nechte jenom zdát. Možná, kdyby naše policie vlastnila Komisaře Rexe, nebo kdyby jí šéfoval slavný Megret, třeba bychom už chlapa drželi pod krkem. Ale ne! To, že šéfka byla vypovídat snad pětkrát, že si s ní povídal pokaždé jiný člověk, že mu strčila pod nos vytisknuté meily, vypsané SMSky, které dostala, jak sliboval, kdy přijde... to nestačí. Dokonce ho kolegové párkrát potkali, takže opět uvedli policajtům, kde se člověk zdržuje. Ale dozvěděli jsme se, že toto město už nepatří do jejich kompetence, takže tam ho oni nemůžou jet zatknout. Poslední kapka byla, když jsme urgovali platbu faktury za pneumatiky. Asi už tušíte! Paní účetní celá zděšená volala, že těch 6 000 Kč zaplatila našemu panu obchoďákovi, který pneumatiky osobně dovezl. A když jsem se jí zeptala, jestli jí dal doklad o úhradě, že faktura byla vystavena normálně se splatností  a formou úhrady převodem, tak mi řekla, že jí slíbil, že doklad přiveze a že jim nebere telefon. Nechápu to! Vážení, mám pocit, že jsem z jiného světa.

Zadala jsem jméno toho pána do vyhledávače na internetu. A našla jsem ho! Vyměnil spoustu povolání. Zjistila jsem, že pracoval v realitce, dokonce jednu dobu učil na gymnáziu! A taky jsem tam našla inzerát na jedněch hudebních stránkách, že je to podvodník a okradl nějakou kapelu o 11 tis. Kč. No, co z toho. Že je to podvodník, to už víme! Taky jsme se dozvěděli od policajtů, že jeho trestní rejstřík vůbec není  čistý. A taky k nám přišel dopis, že na něj podávají trestní oznámení pro neplacení alimentů na jeho syna. Takový je to tedy člověk. A tak se ptám. Je to vůbec možné? Musím podotknout, že je to docela mladý člověk, ještě mu není ani třicet. Bude ten člověk někdy pracovat? Myslíte, že takový člověk povede někdy normální život?  A já jsem po tomto setkání s podvodníkem ještě nedůvěřivější než před tím. Inu, chybami se člověk učí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10