Pomsta byla sladká

Stalo se to už hodně dávno. Tenkrát jsem byla mladinká a čerstvě zamilovaná. Vilém byl středoškolák a už pracoval, já si ještě dělala vysokou školu. Byl to můj druhý přítel v životě a já bych tehdy dala ruku do ohně za to, že spolu zůstaneme napořád. Tolik jsme si rozuměli. Vilém byl navíc velice šikovný a snaživý. Mimo svou práci ve fabrice se také zajímal o počítačově řízené, tzv. CNC stroje, které byly v tu dobu v plenkách. Jezdil na nejrůznější školení, aby se zdokonaloval.

My jsme si ale i tak našli čas na to, abychom si užili jeden druhého.

„Nikdy tě neopustím.“, to bylo naše heslo. Heslo při setkávání, heslo při loučení. Stav zamilovanosti nemusím nikomu popisovat.

Když Vilém jezdíval na nejrůznější školení za poznáním, já na něj trpělivě čekala. Bylo to jednou na týden, jindy jen na pár dní. Vrátil se, a nikdy nezapomněl přivézt nějaký dárek. Většinou jsem ale jezdívala s ním. Ve škole jsem si to vždy nějak zařídila. Ubytováni jsme byli v hotelích a poznali jsme tak hodně naši republiku a ještě víc svět. Byla jsem na Viléma hrdá.

Do konce školy mi zbývalo něco málo přes rok, když mi Vilém řekl, že má jedinečnou příležitost zdokonalit se ve svém obrovském koníčku, CNC strojích, v Německu.

„Jeď tam, je to obrovská šance!“ sdílela jsem jeho nadšení. Věděla jsem, že by byl nešťastný, kdyby se nemohl věnovat tomuto oboru. „A na jak dlouho to máš? Budeš pryč víc než týden?“

Týden byla totiž doba, kterou jsem ještě zvládala. Jednou byl Vilém mimo tři týdny, a to jsem byla hodně nesvá. Stýskalo se mi po něm a bála jsem se, že se třeba už nevrátí.

„To jsem ti chtěl právě říct. Má to jeden háček. Abych tam mohl, musím tam být celý rok.“

„Rok? A co tvá práce? Co já?“ ptala jsem se a úsměv na mé tváři se změnil v podivnou grimasu.

„V práci mi umožní roční přerušení. A možná se tam ani nevrátím, když budu dokonalý v tom, za čím jdu. Možná pak začnu jinde za mnohem lepší peníze,“ usmál se. „No a ty? Tebe miluji ze všech lidí nejvíce a doufám, že půjdeš se mnou. Školení je spojeno s prací. Budu mít výdělek, a bude slušný. Ten rok se o nás postarám. Uživím nás oba. Viď, že mi nedáš košem?“

Ihned jsem si vzpomněla na školu. Tři roky jsem dřela a do vysněného titulu mi zbývalo tak málo. Věděla jsem, že pokud odejdu, už se na školu nevrátím. Už tak jsem na ni nešla hned po střední, dala jsem si dva roky oddych. Během těch dvou let jsem pracovala, a pak se mi naskytla možnost lepší práce, pokud budu mít výšku. Rozhodla jsem se dodělat si ji. Už kvůli tomu výdělku, který mě pak čekal. Ale Viléma jsem milovala.

„Můžu jít s tebou, i když se mi do Německa nechce. Ale až za rok, až dodělám vysokou.“

„Za rok už bude pozdě. Musím se rozhodnout do týdne, pak mám další týden na odjezd. Pak tu možnost ztratím a zahrabu se navždy v továrně za pár drobných,“ řekl.

„To znamená, že za dva týdny, pokud tam pojedeš, tě už neuvidím? A pak že tě uvidím až za rok?“ málem jsem neudržela pláč.

„Pokud ovšem nepojedeš se mnou, což ti nabízím.“

„Ale já ztratím školu, když pojedu!“

Asi tři dny jsme se radili, jak se má Vilém rozhodnout. Čekávala jsem na něj často, ale rok byla tak dlouhá doba. Já nemínila odejít ze školy a Vilém nechtěl přijít o školení a nové možnosti. Oba bychom byli nešťastní, pokud bychom vyhověli tomu druhému. Nakonec jsme se rozhodli, že Vilém pojede a já na něj počkám.

„A nebudeš si chtít najít někoho jiného?“ ptal se Vilém vyplašeně.

„Vilémku, mám přece školu. Nemám čas se s někým jiným seznamovat. A už vůbec ne zájem, když tě tolik miluji. Dokázala jsem mnohokrát na tebe čekat. Když to spojím dohromady, tak se to celkově tomu roku blíží. Jen teď to bude v kuse.“

„Možná budu mít možnost během toho roku párkrát přijet domů,“ usmál se Vilém. Byli jsme rozhodnutí.

Oběma nám bylo smutno, když jsme se loučili. Slíbili jsme si, že si budeme psát. Tenkrát jsme ještě neměli počítače, Skype a další vymoženosti, ale daly se dopisy posílat poštou. S tímto slibem a mnoha polibky na rozloučenou Vilém odjel.

Nechtěli jsme zahltit jeden druhého příliš častou korespondencí, a proto jsme si psali každý týden. Později se mezery mezi jednotlivými dopisy trochu zvětšily, pořád jsme si ale psali pravidelně.

Vilém se měl dobře. Bydlel na ubytovně pro pracující a práce ho moc bavila. Poslal mi spoustu pohledů a po dvou měsících přijel na pět dní domů. No, domů. Já si zajistila volno a odjeli jsme na takovou mini dovolenou. Jeden se nemohl nabažit toho druhého. Byly to líbánky bez svatby, narozeniny bez svíček a bez toho, aby se jeden z nás v tyto dny narodil, Vánoce bez prosince a nevýslovné štěstí. Cítili jsme se jako v ráji. A Vilém musel opět odjet do Německa. Opět jsem čekala.

Pak už Vilém volno nedostal. Měl hodně práce, ta byla ale velmi dobře zaplacená a Viléma těšila. Stýskalo se mi, ale čas jeho návratu se každičkým dnem přibližoval.

Začali jsme si psát o tom, co bude pak. Vilém by mohl zůstat pracovat v Německu, pokud bych chtěla. Pokud ne, zůstal by u nás, protože lidí s jeho znalostmi si už tehdy vážili i u nás. Já budu mít po vysoké škole a mohla bych odejít i do Německa. Vysokou školu uplatním i tam. A tak jsme se domluvili, že to na chvilku zkusíme tam. Bytů i domů k pronájmu tam bylo dost a s Vilémovým platem a mou výpomocí by pro nás nebyl problém si nějaký pronajmout. Těšila jsem se na budoucnost.

Do Vilémova návratu zbýval měsíc. Já měla právě zkouškové období, když přišel dopis.

Nedočkavě jsem ho otevřela. Zarazil mě už úvod. Místo obvyklého miláčka, štěstíčka a dalších krásných slovíček mi napsal jen ahoj a mé jméno. V následujících řádcích jsem si mohla přečíst, že se v Německu zamiloval a hodlá tam zůstat, se mnou ale už budoucnost neplánuje.

Měsíc jsem se utápěla v slzách. Celý svět se mi rozbil na kousky. Vysokou školu jsem udělala s odřenýma ušima, protože jsem prožívala slzavé období a na nic než na utrpěnou ztrátu jsem se moc nedokázala soustředit.

A pak mi kamarádka řekla: „Přestaň už kvůli němu smutnit. Tolikrát jsi na něj čekala jako věrný pejsek, a on si našel jinou. Nezaslouží si tě.“

Měla asi pravdu. Když si našel jinou při mně, může si ji najít, i když je teď s nějakou Němkou. Kamarádce se tehdy narodilo první dítě, chlapeček Davídek. Bylo to zlaté miminko. Měla jsem doma nejednu fotku s tímto růžovým uzlíčkem. Při jejich prohlížení ve mně uzrál ďábelský plán.

Vybrala jsem několik fotek s Davídkem v náručí, v postýlce a podobně. A napsala jsem kratičký dopis:

„Milý Viléme,

nezlobím se na tebe. Taky jsem na tebe nevydržela celou dobu čekat a být ti věrná. Krátce po tvém odjezdu do Německa jsem začala nezávazný vztah s jedním milým klukem. Pak jsem ale zjistila, že jsem těhotná. Stalo se to krátce po tvé návštěvě, a tak jsem si říkala, že si rozmyslím, s kým zůstanu. Nevěděla jsem totiž jistě, který z vás je otcem. Můj malý syn je ale zdravý a tolik podobný manželovi, proto jsem si jistá, že nejsi jeho otcem ty. Vzali jsme se hned, jak jsem se vrátila z porodnice. To bylo právě v době, kdy jsi mi psal, že jsi taky potkal lásku. Tak je vše v pořádku. Posílám ti naše fotky. P.“

K dopisu jsem přiložila fotky s Davídkem. Na jedné jsem dokonce byla i s kamarádčiným manželem.

Dopis jsem poslala, zrada ale ještě nějaký čas bolela. Viléma určitě můj dopis rozhodil, a z toho jsem měla škodolibou radost. Co vím, tak v Německu nezůstal a vrátil se domů. Bez Němky. Je to už ale hodně dávno a já se po čase dočkala skutečně krásného a zdravého syna. A na Viléma jsem zapomněla…