Povídám, povídám pohádku

Povídám, povídám pohádku. Takový pohádkový začátek jsem v dětství nerada slýchávala, stejně tak i můj bratr. Naše obvyklá reakce byla: „Tuhle ne, maminko!“. Přestože jsme pohádky oba dva milovali a maminka nám je často vyprávěla nebo četla, tak přesně tuhle jsme nesnášeli.

Proč jsme ji nesnášeli, pochopíte, jakmile ji doslova odvyprávím. Tak tedy: „Povídám, povídám pohádku o červeném koťátku. Povídám, povídám druhou, jak voda tekla struhou. Povídám, povídám třetí, jak na peci spaly děti. A až se vyspaly, krajíček chleba dostaly.“ Maminka ji vždy nasadila, když se jí nechtělo povídat, neměla čas, nebo byla obyčejně unavená. My jsme ovšem trvali na plnohodnotné pohádce, nechtěli jsme se s bratrem nechat šidit.

Říká se, že je nesmírně důležité dětem vyprávět pohádky a číst jim. Pohádkami se učí, trénují paměť, získávají nové zkušenosti a má to na ně velmi pozitivní vliv. Často se stává, že si děti pamatují naprosto slovo od slova čtenou pohádku včetně místa, kde se obrací list v knize.

Jak už jsem se zmínila, maminka nám vyprávěla a četla pohádky často. Až už jsme byli skoro dospělí, přiznala se k tomu, co nám nechtěně kvůli pohádkám vyvedla.

Poprvé když nám četla nějakou novou pohádku, kde vystupovala princezna, přeřekla se a princeznu pojmenovala jinak, než bylo v knížce. Pohádku dočetla s novým jménem. A už ji prostě začala číst s přejmenovanou princeznou. Jenže pak nás hlídala babička a my jsme chtěli, aby přečetla právě tuto pohádku. Babička prostě četla, co viděla. Neustále jsme trvali u princezny na jiném jméně a babičku jsme stále dokola opravovali. Nechápala, co se děje a proč se nám to nelíbí. O tomto neslavném čtení poreferovala mamince. Ta ovšem nechtěla přiznat, že se jednou spletla a od té doby se drží omylu. Maminka se před svojí matkou, naší babičkou, zatvářila nechápavě a řekla, že absolutně netuší, proč trváme na jiném jméně.

Mě osobně velmi zasáhla pohádka O Červené Karkulce. Do duše se mi v dětství zaryl konec této pohádky, ovšem takový netradiční a vůbec jsem nechápala proč. V žádném ukončení Karkulky jsem to takto neslyšela, neviděla, ani nečetla. Když se setkám s Červenou Karkulkou, vždy mám pocit, že musí skončit následovně. Myslivec rozpáral vlkovi břicho, zachránil Karkulku i babičku. Pak do vlka zašil staré rezavé konzervy a vlk se šel napít vody, protože měl po konzervách žízeň a spadl do studny, kde se utopil. Pořád cítím, že každý jiný konec je špatný, s napětím očekávám, kdy se konečně objeví ty staré rezavé konzervy. Je to neuvěřitelné, jak mě taková hloupost poznamenala.

Až po letech jsem se dozvěděla, jak to vzniklo. Představte si, že jsem tuto verzi slyšela jen jednou jedinkrát v útlém dětství a už nikdy víc a přesto na mě udělala nesmazatelný dojem.

Zase až po letech při vzpomínání jsem se dozvěděla, jak to bylo. Maminka byla jeden večer velmi unavená, tatínek byl v práci, a my jsme samozřejmě trvali na pohádce. Maminka začala vyprávět Červenou Karkulku. Najela na „autopilota“ a vyprávěla ji automaticky, tak jak byla zvyklá. Ovšem po pár větách usnula, ale pud sebezáchovy jí nedovolil přestat mluvit. Kdyby přestala mluvit, tak bychom ji samozřejmě probudili. Velmi úspěšně vyprávěla pohádku ze spaní. A z tohoto spánku se jí nějakým záhadným způsobem místo kamení objevily staré rezavé konzervy. Probudila se až ve chvíli, kdy je zrovna myslivec zašíval vlkovi do břicha.

Vůbec si nepamatovala, co se odehrálo mezi tím, když šla Karkulka za babičkou a zašíváním vlkova břicha. Od této události si dávala na Červenou Karkulku obzvláště pozor a už jsme se nikdy nedobrali ke stejnému konci. Kdo ví, co se mohlo dít před starými rezavými konzervami? Těžko říct, já ani brácha si to už nepamatujeme. Já od té doby ovšem přesně vím, co se má vlastně provádět se starými rezavými konzervami. Ovšem vlků je mi z tohoto důvodu líto.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10