Povídání, které zachránilo život

Život si zvláštně plyne a my nikdy nevíme, co v něm je a co není důležité. Často i maličkosti mají v našem životě přímo zázračnou moc. Jen někdy máme tu čest se s ní seznámit. Jako v tomto příběhu.

Při náhodném brouzdání po internetu během nemocenské, kdy jsem už opravdu nevěděla, jak se zabavit, jsem narazila na diskuzi o houbaření. Zaujala mě konkrétně zanícená debata o smržích, o kterých jsem tenkrát moc nevěděla. A protože jsem tuto mně dosud málo známou houbu nedávno našla v lese, do diskuze jsem se také zapojila. S jedním z debatujících jsem si nakonec i vyměnila kontakt na Skype, abych mu mohla snímek houby ukázat.

Hned jsem Rosťovi, jak se onen muž jmenoval, zaslala snímek a chvilku jsme si povídali o houbách. Poté jsme nenásilně přešli na vyprávění o nás osobně. Zjistila jsem, že muž je jen o dva roky mladší, než jsem já, a žije v současné době v Irsku.

„Jak ses tam dostal?“ zajímalo mě.

„No, za prací,“ odpověděl Rosťa. „Jsem tady už desátým rokem.“

„Aha.“

A pak mě šokoval, že pochází z nedalekého města.

„To je ale náhoda,“ byl Rosťa potěšený. „Tak si někdy zajdeme na ty houby spolu.“

„Jak, když jsi až v Irsku?“

„Chystám se během šesti měsíců vrátit zpět domů,“ řekl mi pak.

„To už tam nemáš práci?“ ptala jsem se.

„Práce by byla, ale chci se vrátit i kvůli mamce,“ odpověděl.

„Je nemocná?“

„Není. Ale už jí není padesát. Věkově se blíží k sedmdesátce. Oslaví sedmdesát příští rok, tak bych ji tam nerad nechával dál samotnou.“

Dozvěděla jsem se, že Rosťu maminka vychovávala sama od jeho pěti let, kdy je jeho otec opustil.

„A to si nikoho od té doby nenašla?“ zajímalo mě jako rozvedenou ženu, která také dlouho žije sama. Vlastně jsme měli podobný osud, jen mě manžel neopustil, ale přesto jsme se rozvedli.

„Ne. Co si pamatuji, měla pak jen jednu lásku. S tou to ale nevyšlo, tak zůstala už sama. Sama se mnou. Když jsem odcházel, měla necelých šedesát let. To ještě šlo. Čím je ale starší, víc a víc se bojím, že onemocní nebo bude potřebovat mou pomoc, a já tam nebudu.“

S Rosťou jsme si od toho dne povídali každou volnou chvilku. Respektive pokaždé, kdy měl chvíli času on, protože já na dlouhodobé nemocenské měla času habaděj a trávila jsem ho hlavně u počítače.

Zvykla jsem si na pozdní hovory přes počítač a opravdu jsem si vysnila i to společné houbaření. Dá se říct, že jsem svého internetového kamaráda skutečně brala jako kamaráda z dětství nebo někoho, koho dobře znám.

Jak se ale blížil čas Rosťova návratu do vlasti, začal mít pochybnosti.

„Víš, jak jsem ti říkal, že mám slíbeno to místo u nás v České republice?“ řekl jednou. „Tak to nevyšlo.“

Ano, Rosťovi slíbil nějaký kamarád, že mu zařídí místo u nich v podniku. Ale pak mu sdělil, že podnik změnil vedení a situace se tam natolik zhoršila, že sám raději z práce odchází.

„To je mi líto, ale určitě seženeš něco jiného. Jen nevím, jestli ti bude stačit plat. Jako v Irsku to asi nebude,“ řekla jsem po pravdě.

„No právě. Tady mám práci zajištěnou na spoustu let. Zvykl jsem si tu. Máme tu s kluky dobré ubytování, ve třech máme celý dům, o nic se nemusíme starat. A tolik jako tady si v Česku nevydělám.“

„A co maminka?“ ptala jsem se smutně. Vidina, že si s Rosťou zajdu na houby, pomalu mizela v nenávratnu. Ne, že by mi na setkání tolik záleželo, ale za těch pár měsíců, co jsme si pravidelně volali a znali se jen z fotky, jsem si ho už nějak představovala. Byla s ním legrace a já skutečně nikoho na houby nikdy neměla. Vždy jsem musela kamarádky nutit, aby se mnou zašly do lesa. A určité druhy hub neznám dodnes.

„Právě kvůli mamce váhám. Ale co jí budu platný, pokud práci neseženu?“ odpověděl.

„Jako muž bys měl sehnat. Ovšem tam máš své jisté, a zaručeně lepší,“ řekla jsem. Nechtěla jsem mu nic nalhávat. U nás je velká nezaměstnanost a tolik, jako si vydělal v cizině, těžko někde dostane. Sama nebýt srab a nemít jazykové zábrany, asi bych také odešla za prací do ciziny.

„Musím si to pořádně rozmyslet. Už mám na to jen měsíc. Papíry mám rozdělané, tak je musím buď podat, nebo tu zůstat,“ řekl s třesoucím se hlasem. Popřáli jsme si dobrou noc a rozhovor protentokrát skončili dřív, než obvykle.

Já po onom rozhovoru šla se psem a vzpomněla jsem si na svou babičku a na to, jak se jednou musela má maminka rozhodovat. Při nejbližším rozhovoru s Rosťou jsem se rozhodla mu o mé babičce říct.

A tak jsem začala:

„Víš, kdysi, když má babička ještě žila, měla má mamka také na vybranou. Babička tenkrát trpěla rakovinou krve a lékaři nám řekli, že se už nic nedá dělat. Jenže my žili na opačné straně republiky, než děda s babičkou. A tak jsme za babičkou jezdili co možná nejčastěji, ale stále dosti málo. Já se sestrou tehdy chodila do školy, mamka i taťka pracovali, a o víkendu se ta cesta tam a zpět nedala v žádném případě zvládnout. A tak nejen letní prázdniny, jako to bývalo obvyklé, ale i jarní a podzimní jsme věnovali návštěvě mamčiných rodičů. Jinak jsme si jen psali dopisy. Tenkrát totiž nebyly mobily a počítače. Babička byla zesláblá a děda se o ni doma nezvládl postarat, a tak babička byla už skoro měsíc v nemocnici.

Jednoho dne se mamce zdál sen, že její maminka umírá. Sen byl tak živý, že následující den zažádala na vedení podniku o dovolenou.“

„Ne, nemá vás kdo nahradit,“ řekli jí. Maminka tehdy pracovala jako vedoucí v PNS.

„Ale mně umírá máma,“ řekla má maminka.

„Ne. A pokud do práce nepřijdete, tak máte výpověď,“ zněla slova ředitele.

Maminka svou práci milovala. Ale ještě víc milovala svou mámu. A tak následující den skutečně do práce nepřišla a jela za babičkou. Když se maminka za dva dny vrátila, současně s jejím návratem přišel také telegram o tom, že babička zemřela.

„Nemůžu tomu uvěřit. Když jsem tam přišla, mamince bylo lépe. Vstala z postele a chtěla dělat dřepy, že je už zdravá a můžou ji pustit domů,“ utřela si maminka uplakané oči. „Jsem ale ráda, že jsem ji mohla obejmout a být s ní.“

Když maminka následující den přišla do práce vlastně si jen vyřídit volno na pohřeb, vedoucí ještě netušil, co se stalo, a začal hned zhurta.

„Má máma zemřela. Nikdy bych si neodpustila, kdybych se s ní nerozloučila. A teď mě můžete vyhodit,“ řekla tehdy má mamka.

„Samozřejmě, že maminku nevyhodili. Byla dobrou a zodpovědnou vedoucí. Kde by podobnou sehnali? Dělala v tom podniku až do svého důchodu. A já dodnes věřím, že babička čekala právě na ni. Nemohla umřít bez rozloučení. A teď si vem, kdyby mamka tenkrát to ráno místo na vlak šla do práce. Nikdy, skutečně nikdy by si to nepřestala vyčítat. Jela za mámou i za cenu ztráty zaměstnání.“

Domluvila jsem a byl chvíli klid. Pak se Rosťa ozval:

„Ale má mamka je zdravá.“

„Ano, já vím. Já ti jen vyprávěla příběh. Co kdyby?“ řekla jsem. „Rozhodnout se musíš jen ty sám.“

Nechtěla jsem Rosťu do ničeho tlačit. Sama jsem věděla, že v Irsku si zvykl, žil tam vlastně třetinu svého života. A také jsem věděla, že je jednodušší zůstat v rozjetém vlaku, než se vrátit a hledat nový, který bude zaručeně nižší kategorie.  

Den šel za dnem, týden se střídal s týdnem, a já si ani neuvědomila, a přišel čas Rosťova návratu do země. Vlastně jsme poslední dobou spolu nemluvili. Já se po nemocenské vrátila do práce, a tak jsem chodila dřív spát, a Rosťa chodíval na počítač až pozdě v noci, kdy jsem už spala.

Až po nějaké době jsme se opět setkali na Skypu.

„Jak to, že nemáš na Skypu časový posun?“ všimla jsem si hned. Čas vždy u něj ukazoval o hodinu méně, jako v Irsku, a nyní byl shodný s tím mým.

„Nebude to tím, že jsem v Česku?“ smál se.

„Ty ses vrátil?“

„Ano. Přiměla mě k tomu tvá babička,“ řekl.

„A práci máš?“

„Zatím ne,“ přiznal.

„A jé. Asi lituješ?“ řekla jsem provinile. Připadala jsem si jako viník, který ho přiměl k živoření. „Jak jsi tu vlastně dlouho?“

„No, už měsíc. Ale pamatuješ si přeci, cos mi také řekla? Že rozhodnutí musím udělat jen já sám. Pořád to bude jen mé rozhodnutí,“ řekl moudře.

„Měsíc jsi tady, a na mě sis nevzpomněl. A houby už pomalu přestávají růst,“ řekla jsem ukřivděně. Byla to pravda. Končil podzim, k ránu a večer už byly mrazíky. Celý měsíc se daly sbírat houby a já se neměla s kým na ně vypravit. Lidé nosili z lesů plné košíky a já jim jen záviděla. Ale Rosťa se vrátil domů a už neměl čas na internetovou kamarádku.

„Vzpomněl. Vidíš, že ti volám. Ale měl jsem tu spoustu práce. Ten návrat nebyl jednoduchý. Na houby se vypravíme na jaře. A já tě do té doby pozvu třeba na kávu, chceš?“

„Radši bych na houby,“ řekla jsem po pravdě. „Uvidíme. Ty teď hledáš práci, a já jí mám fůru. Tak se někdy domluvíme,“ ukončila jsem náš rozhovor, protože už bylo pozdě.

A zas uplynuly dva měsíce a my se neslyšeli. Já už nebyla na nemocenské a Rosťa nebyl v Irsku, houby už také nerostly, a tak nebyl důvod k rozhovoru.

Až jednou jsme se zase sešli na Skypu. Ihned volal:

„Musíš mi nadiktovat adresu,“ řekl naléhavě.

„Proč? Vždyť tě neznám. Známe se jen ze Skypu. Co když jsi masový vrah?“ řekla jsem svou obvyklou hlášku, s kterou jsem vyrukovala, když někdo vyzvídal mou adresu, telefonní číslo nebo jinou indicii, která měla zůstat tajná.

„Musím ti něco poslat. Pohled, víš,“ řekl nejistě. „A známe se už skoro rok.“

Měl pravdu. Od doby, kdy jsem se zapojila do internetové diskuze o houbách, kvůli jednomu nalezenému smrži uběhl už téměř rok. A tak jsem Rosťovi nadiktovala své úplné jméno i adresu v přesvědčení, že pohled bude stát za to.

Hned následující den mě čekalo překvapení.  Vracela jsem se z práce domů a před svým bytem našla kluka z fotky… Byl to Rosťa!

„Co tu děláš?“ řekla jsem. Objal mě a podal mi obrovský pugét růží se slovy: „Tady je ten pohled.“

„To proč? Nemám narozeniny. Jo, a jsem Pavla,“ podala jsem mu teprve teď ruku. Vždyť to bylo poprvé, co jsme se viděli naživo.

„A já Rosťa. Tu kytku si zasloužíš, a ještě mnohem víc,“ řekl.

Zbytek mi už dovyprávěl uvnitř bytu u kávy:

„Víš dobře, že jsem se z Irska vrátil hlavně kvůli tobě. Přesněji kvůli tomu vyprávění o tvé babičce. Tolik jsem o tom přemýšlel. Práce je v mém životě strašlivě důležitá. Byl jsem rozhodnutý zůstat v Irsku. Aspoň na pět let ještě, říkal jsem si. Ale tolik mě sebral ten příběh s tvou babičkou, že jsem si představil svou mámu… Co když mě bude potřebovat? Vrátil jsem se. Máma byla šťastná. A dnes to je právě měsíc, kdy jsem ráno vstal a zjistil, že s maminkou něco není v pořádku. Zavolal jsem jí záchranku. Byla to mozková příhoda. Jak mi pak řekli záchranáři, jen díky včasné pomoci maminka dnes žije. A je v pořádku. Má sice hůlku, vše ale rozchodila a nemá žádné vážné následky. Kdyby nebylo tvé babičky, jsem v Irsku a s maminkou to špatně dopadlo,“ uzavřel Rosťa.

S Rosťou jsem si nakonec zašla i na ty houby. Vzorně se stará o svou maminku a občas si zavoláme. A já mám krásný pocit, že jsem se s ním podělila o ty soukromé informace, které dokázaly i po letech zachránit něčí život.