Práce a rohlíková

Mám časově náročné zaměstnání. Tak náročné, že v práci často strávím nejen celý týden v kuse, ale i něco navíc. Pracuji v nepřetržitém provozu, včetně svátků a nocí. A zase nejsem tak stará, abych žila jen prací a neměla žádné koníčky. A tak, kdykoli to jde, snažím se osedlat své jednostopé vozidlo – kolo, a vyrazit na projížďku, obout turistickou obuv a vyjít si nějaký ten kopec, obléct plavky a věci do sauny, zaplavat si, zrelaxovat apod. Jenže to jde velmi těžce a rozhodně méně často, než bych chtěla. A tak něco musí ustoupit jinému.

Když jsem konečně měla po deseti dnech práce volné tři dny, chtěla jsem je pořádně využít. Jeden den kolo a další jsem si udělala opět vyjížďku, kterou vystřídala návštěva bazénu a sauny s kamarádkami. Potom se ale musím odbýt jinde, v něčem, co je sice důležité, dá se to ale nahradit. A tak, když už mám čas na koníčky, snídám, obědvám a večeřím třeba rohlíky. Prostě není čas uvařit si.

Po takto náročných dnech jsem šla opět do práce na dvanáctihodinovou směnu, a v tašce jsem si nesla jen jogurt, papriku, rohlík se šunkou a pár jahod v přesvědčení, že mi to musí stačit. Ale po pár hodinách práce jsem dostala hlad. A co normální hlad? Byl to takový ten pořádný, vlčí hlad, až se mi podlamovala kolena.

V neblahé obavě, že bych mohla také zkolabovat, jsem se rozhodla vyhledat si donášku jídla přímo do zaměstnání. Tyto služby takřka nevyužívám. Občas, když se stane, že mám připraveno málo jídla do práce, si zajdu předem do pizzerie a donesu si do zaměstnání krabici s pizzou. Jenže nyní jsem měla potřebu najíst se pořádného jídla s polévkou.

A tak jsem se dala do hledání na internetu. Většina podniků dnes ovšem toto přenechává uceleným rozvážkovým službám, které dováží jídla z více provozoven. Já se pomalu v nabídkách ztrácela. Vzpomněla jsem si, že jeden náš bývalý klient si často objednával jídlo z místní restaurace. Tu nejvíce chválil. A tak jsem vyhledala číslo přímo na onen podnik. Nechtěla jsem se nikde registrovat a dlouze zkoumat podmínky služeb.

Dovolala jsem se do restaurace a vybrala si jedno z menu. Na opačném konci mi ale řekli, že se mám obrátit právě na ony služby. A tak jsem nerada přiznala, že jsem to právě chtěla obejít a objednat si jídlo přímo u nich jako u restaurace, která jídlo vaří. Když se muž na opačném konci dozvěděl, odkud volám, a vzpomněl si na dávného klienta, přece jen se nade mnou ustrnul a slíbil, že mi jídlo přiveze.

„A můžu zaplatit kartou, že?“ dotázala jsem se ještě. Platím většinou jen kartou, samotné peníze využívám velmi málo, i když peněženku nosím i do práce. Muž mi ale řekl, že musím platit hotově. Nebyl by to problém, kdybych předchozí den nešla právě na ten bazén a neplatila bych přímo hotovými penězi. A tak jsem, čistě pro jistotu, vytáhla peněženku a zeptala se, kolik to bude dělat i s dovozem. Pán mi odpověděl a já si byla jistá, že tolik u sebe mám.

„Moment, já ale včera někde byla a platila jsem hotově,“ vzpomněla jsem si a dala se do přepočítávání. Až jsem se styděla, že v dnešní době jako pracující nemám pomalu ani na jídlo.

„Chybí mi pět korun,“ přiznala jsem nakonec. Byla mi hanba. Místo abych měla na jídlo a na spropitné, chyběla mi pouhá pětikačka. Vědět to, tak dál hladovím.

„Dobře, tak mi dáte to, co máte, a někdy mi to doplatíte,“ řekl sympatický hlas.

A tak mi na domluvenou hodinu přivezl jídlo sám pan majitel. Se studem jsem přijala balíček a omlouvala se.„Však mi to dáte jindy,“ ujišťoval mě pán. Nakonec jsem jídlo, ač bylo dobré, stěží snědla. Tak jsem se cítila provinile a jako nějaký…žebrák.

Od této události si pečlivě kontroluji stav peněz v peněžence. Ze studu jsem si z dané restaurace už nikdy žádné jídlo neobjednala. Jen jsem tam poslala stovku na účet za dluh, který jsem zanechala, aby mě netížilo svědomí.

A tak buď vařím, když je čas, nebo se ve volnu věnuji zálibám a jím zase…rohlíky.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete