Pravidelná divoká cesta z práce

Nastoupila jsem do nového zaměstnání. Nenašla jsem ho ve městě, kde bydlím, ale v nedalekém městě vzdáleném od domova cca osmnáct kilometrů. Z mého rodného města, kde žiji, se nás zde sešlo hned několik. A jen jediná kolegyně Zdeňka používala jako přibližovadlo do práce osobní automobil. A tak jsme se s ní domluvily na příspěvku na benzín a začaly jezdit s ní. Ale bylo nás poněkud víc, než kolik pasažérů povolují předpisy.

Nejdříve jsme jezdily tři, poté čtyři, pak pět. Při odpolední směně se nás někdy sešlo i sedm, lačnících po odvozu autem. Stůjte v noci na autobusové zastávce a čekejte na autobus. Jak rtuť teploměru klesala a únava stoupala, chtěl každý jet autem. A Zdeňka si lehce spočítala, že čím víc lidí odveze, tím víc dostane zaplaceno. A proto alespoň při té odpolední směně nás jezdilo šest, někdy i sedm. Přitom dvě kolegyně seděly dalším na klíně. Ty dvě nejely s námi až do našeho města, bydlely v obci, kterou jsme cestou projížděly. A proto nás do cíle dojíždělo jen pět.

„Co, když nás chytnou policajti?“ ptaly jsme se Zdeňky. Ta jen mávla rukou: „Plné auto ženských je jistě ukecá,“ smála se.

Ale… tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Při nedávné cestě domů nás jeden z řidičů upozornil, že autu nesvítí levý reflektor.

„Budeš s tím muset něco udělat,“ poznamenaly jsme.

Neohrožená Zdeňka zareagovala jinak, než jsme čekaly.

„Mám fintu. Když mě chytnou, budu dělat překvapenou, že o tom nevím a muselo se to stát právě před chvilkou,“ překvapila nás. „O víkendu se na to manžel podívá. Ale dnes je pondělí, nebudu se tím zabývat na začátku týdne.“

A tak jsme jezdily s vědomím, že Zdeňka si vše bere na vlastní bedra. Ani dva pasažéři navíc jí nevadili, tak proč by se měla znepokojovat nějakým světlem?

Úterý i středa proběhly bez problémů a my jsme se ve čtvrtek v noci opět naskládaly do auta. Zdeňka za volant, já vedle ní, vzadu Hanka, Jarka, Maruška a na klín Marcela a Lenka. Vesele jsme si vyprávěly o uplynulé šichtě a byly rády, že je další pracovní den za námi.

První vystupovala Lenka, po ní Marcela. Konečně si holky vzadu mohly udělat malinko pohodlí. Ujely jsme jen asi tři kilometry, když Zdeňka vzdychla: „A jé, je to tady.“

Nemusela víc říkat. Blikání majáku mluvilo za vše. Stavěla nás hlídka dopravní policie.

Policista nás upozornil, že auto svítí mlhovkami.

„A dokonce vám jedno světlo nesvítí,“ řekl policista.

Zdeňka vystoupila a dala se do přemlouvání policisty. „Vezu kolegyně z práce, z odpolední šichty, jsme unavené. Vše napravíme. Muselo se to stát právě teď,“ odříkávala a my čtyři kňouraly s ní.

Ovšem tím jsme na sebe strhly pozornost.

„A jste vůbec připoutané?“ zeptal se policista.

„Spolujezdec je,“ odříkával. Pak přešel dozadu. Holky, každá s poctivou ženskou vahou, která si nezadá se známou Věstonickou Venuší, nenápadně přehodily přes zimní bundy a kabáty řemeny od kabelek. Přesto ostřílenému oku zkušeného policisty neušlo, že zadní pasažéři připoutaní nejsou.

„Jak jsme se měly připoutat, když to nejde?“ ptala se Jarka policisty. Na důkaz svých slov se mírně nadzvedla, a jak byla zapasovaná mezi své kolegyně, nadzvedla i je. „Na pásy už nezbylo místo,“ usmála se Hanka. Rozměrově největší Maruška se snažila dělat, že tam ani není. Seděla na zadním sedadle jako vosková figurína.

Zdeňka pak vzadu za vozem u policejního automobilu rozmlouvala s policistou, zatímco my čekaly v autě.

Po dobré čtvrthodině se konečně Zdeňka vrátila za volant a se slovy: „velmi příjemný policista“ pokračovala v cestě.

„Neříkej, žes ho ukecala!“ divily jsme se všechny.

„Jo, ale musím si to dát do pořádku. Prý má zítra opět službu a počká si na nás,“ usmála se Zdeňka.

„Holky, představte si, kdyby nás chytil o něco dřív, když vám seděla na klíně ještě Marcela s Lenkou,“ připomněla jsem nedávnou scénku.

„To jsme měly štěstí,“ pronesla Maruška.

„Holky, já mu to řekla,“ přiznala se Zdeňka.

„Cos mu řekla?“ nechápala Jarka.

„No, řekla jsem mu, že spěcháme ze šichty, a že jsem před chvilkou vyhazovala po cestě dvě kolegyně a světla ještě svítila,“ řekla Zdeňka.

„Tak proto se díval i do kufru?“ Vzpomněla si Hanka na scénku, když po rozhovoru policista nahlédl do kufru a řekl zklamaně: „brambory“. Zdeňka si totiž cestou na směnu kupovala v malém krámku u silnice levné balení brambor.

„Snad si nemyslel, že pašujeme lidi v kufru?“ řehtala se Jarka.

„Asi to bral jako vtip,“ uzavřela Zdeňka. „Koho by napadlo při našich postavičkách, že by nás vlezlo do auta sedm.“

„Já myslím, že ty bys riskla i osm pasažérů a při naší ženské vynalézavosti bychom našly způsob, jak se sem nasoukat,“ řekla jsem.

„Jo, jistě,“ řekla Zdeňka a my se smály celou cestu.

Hlavně ve chvíli, když Jarce zazvonil telefon. Její manžel se po ní už sháněl. A ona mu začala vysvětlovat: „Už jedu, miláčku. Chytili nás policajti, ale už nás zase pustili. Za chvíli jsem u tebe, postav na kafe.“

„Holky, a to ještě nevíte, že ten policista potřebuje místo pro manželku. Tak jsem mu řekla, že firma pořád nabírá nové lidi. Takže možná budeme mít protekci v policistově ženě. No uznejte, přece by nám jako kolegyně také pomohla.“

…Tak si myslím, že se nás v novém zaměstnání sešla pěkná partička.