Předpis

„Přijďte hned ráno, a nezapomeňte s sebou vzít ranní moč,“ sdělila mi sestřička.

Ranní moč. Ono se to řekne „ranní moč“, já ale doma neměl nic, do čeho bych ji dal. Přece nepůjdu k lékaři a neponesu moč v lahvi od Rumu nebo v zavařovačce? Že já nemám doma žádnou malou skleničku, nebo kelímek? Nakonec jsem našel plastový kelímek od krému. Byl malý a na závit. Pořádně jsem ho vymyl, aby v něm nezůstaly zbytky krému. To by se asi v ordinaci divili, když by mi zjistili nejrůznější sajrajty, které do krémů cpou. Ráno jsem kelímek naplnil.

Vydal jsem se na cestu ke středisku. Kelímek jsem opatrně nesl v malé igelitové taštičce. Cestou mě napadlo, že si koupím něco dobrého ke snídani, zrovna otevírali obchod a já musel na středisko na lačno. Přece nepůjdu s kelímkem s močí mezi pečivo? A tak jsem taštičku nechal před pokladnami, kde je místo na odložení tašek, deštníků či reklamních letáků.

V obchodě mě vonící pečivo tak nadchlo, že z obchodu jsem sice odešel s taškou, nikoli však s tou s močí. To jsem ovšem zjistil až v čekárně u lékaře. A tak jsem musel zpět.

Taštička s pokladem, který měl odhalit, co mě trápí, už byla pryč. No, to se neznámý lapka asi bude divit, až kelímek otevře!  Už jsem chtěl odejít z obchodu, když si mě všimla paní prodavačka.

„Nehledáte náhodou toto?“ ptala se. V ruce držela mou taštičku. A tak jsem se s močí opět setkal. Poděkoval jsem a utíkal zpět do čekárny lékaře. Měl jsem tam být do osmi, tak to snad stihnu.

Čekárna se mezitím zaplnila, zbývalo jen jediné místo k sezení. Tak jsem si sedl na židli a čekal. Kelímek jsem vytáhl z taštičky a držel ho pro jistotu v ruce. Po chvilce vstoupila do čekárny babička o hůlce. Stará paní se rozhlédla a chtěla si stoupnout do rohu, ale já ji pustil na svou židli.

„To nemusíte, já postojím,“ řekla.

Ale já nechtěl ustoupit a donutil ji sednout.

Babička se zazubila a řekla mi: „Minule, když mě jeden mladík pustil sednout v autobuse, jsme havarovali. Pánovi, který mě pustil, se nic nestalo, ale já na sedadle se pak týden léčila. Byla jsem samá modřina.“

„Tak tady nehavarujeme,“ uklidnil jsem starou paní.

Stál jsem nad paní, u nástěnky, která nabádala ke zdravé stravě a informovala, jak je prospěšné mít stolici pravidelně každý den, a z nudy jsem si pohrával s kelímkem. Najednou mi kelímek vyjel z rukou. Udělal přemet ve vzduchu, cestou se asi povolilo víčko, a přistál staré paní na hlavě. Jeho obsah už nebyl tam, kde ještě před chviličkou byl, a paní byla celá mokrá. Umíte si představit, jak asi voněla. Strašně jsem se paní omlouval, ale víc jsem nemohl dělat.

Počuranou paní pak vzali do ordinace přednostně. Byla uvnitř poměrně dlouho a asi ji tam malinko umyli, protože když vyšla, byla ještě víc mokrá, než předtím.

„Když na mě počkáte, tak bych vás jako omluvu pozval třeba na kafe, nebo na zákusek,“ řekl jsem paní, když jsme se pak míjeli mezi dveřmi ordinace.

Paní doktorka se následně musela spokojit s močí čerstvou, nikoli tou ranní. Určila mi diagnózu, která nebyla tak hrozná a mohl jsem s ní chodit i do práce, napsala mi recept na léky, a propustila mě opět do čekárny. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že babička tam ještě je. Trpělivě čekala pod nástěnkou, kde jsem předtím stál já, a židle pod ní byla prázdná. Asi už nechtěla riskovat.

„Tak jdeme, mladý muži?“ zazubila se. „Ale nejdřív musím domů, převléct se.“ To jsem chápal. Babička bydlela jen pár metrů od střediska. Čekal jsem trpělivě před domem. Když vyšla, byla z ní zase upravená stará dáma a krásně voněla kolínskou starých dam.

„Kam chcete?“ zeptal jsem se.

„No, na ten zákusek a kávičku,“ řekla, a zavěsila se do mého rámě. Byla tak spontánní, že jsem přestal mít nepříjemný pocit z toho, jak jsem ji poskvrnil, a zamířil do cukrárny. Byla to stará cukrárna, do které mě vodila jako kluka ještě má máma. Nechal jsem paní, ať si vybere. Sáhla po indiánu a k němu si dala kávu se šlehačkou. Já se spokojil s pořádným turkem, ať se ze všeho vzpamatuji.

V cukrárně bylo několik stolečků se židličkami, ty byly ale obsazeny. V rohu bylo u zrcadlové stěny několik vysokých pultíčků s titěrnými vysokými barovými stoličkami. Ty jediné byly volné. Babička byla paní v letech a na sobě měla dlouhou sukni. Neuměl jsem si ji na barové stoličce představit. To asi ani ostatní, a proto mladá dívka s chlapcem ochotně vstali a chtěli nás pustit na židličku.

„Děkuji, kdepak,“ usmála se babička. A pak mi pošeptala ještě do ucha: „Kdybych si tam sedla, tak se určitě minimálně utrhne kus stropu a spadne na mě.“ Chápal jsem ji. Té paní se prostě každý dobrý skutek promění v katastrofu. Čím mě ale překvapila, bylo to, že se mrštně vyšvihla na barovou stoličku u vysokého stolku, zatetelila se, a s chutí se zakousla do indiána. Ta paní byla tak šťastná a vyzařovalo z ní tolik energie. Já ten den už nikam nespěchal, v práci jsem měl volno kvůli vyšetření, a tak jsem měl spoustu času. A paní Eva byla tak energická a plná života, že jsme v cukrárně strávili několik hodin. Sladkého indiánka následoval ještě karamelový větrník, další kávu už paní nechtěla.

Babička mi vyprávěla a vyprávěla příběhy ze svého života, její malá bystrá očka mžourala a vysílala ke mně energické hvězdičky a mně bylo náhle tak dobře, že jsem uvažoval, jestli ten recept od lékařky nakonec nevyhodím. Ta paní léčila svou vnitřní silou a optimismem a náramně mi zpříjemnila den.

Doufám, že paní Eva bude ještě dlouho zdráva a plná života. Protože ona sama by se měla ordinovat jako terapie a měla by být na předpis.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10