Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 23.04. 2024
Dnes má svátek Vojtěch
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Příběhy z ušáku - Jak jsem tlačila až vytlačila

23. 01. 2013 | Vaše příběhy
Ne, nelekejte se. Tento příběh pojednává o docela namáhavé činnosti, se kterou se každý den potýká nespočet žen, tet a babiček. Ale ani mužský rod není ušetřen. Máme první větší sněhovou nadílku, úklidová četa tohoto nadělení asi ještě ráno v 6.33 tvrdě spí.
Jen u obchodů večerek je snížek nameten ke krajnici, kde tvoří jednu velkou velehoru. Záměrně se zmiňuji o velehoře, neb cos pojízdného s pluhem po komunikaci přejelo a navršilo na krajnice vše, co se vešlo, seškrábalo z cest bílých pro auta. Ano, už poznáváme, kudy vede silnice, vozovka. Co se týče cest pro chodce, inu, tu si musíme nejdříve najít. Jasně je vidět, kdo je domorodec či návštěvník. Domorodec se brodí v lajně sic trochu klikaté, ale jde jistě, netápe jak návštěvník. Jedno mají společné, slovní zásobu, i tady je slyšet jasný zvučný hlas, který občas vychází až od bránice.

To je pak rezonance, pro hudební uši značně libá. Rozeznáváme tenor, soprán, bas i alt. Někdy by potřeboval trochu doladit, jindy upravit melodičnost či najít to správné slovo, na které musí být brán důraz. Ale ani frázování nezadrhává. Sic človíček nehudební, tak ten nerozeznává, dělá pomlky, kde chce, zdůrazňuje slova, která mají být v nižší tónině, aby celek pak tvořil zvučnou krásnou melodii. Kdepak, to neumí a musíme mu  prominout.Tu osůbka hudební, aniž by si uvědomila, dělá radost všem kolemjdoucím, vše jí ladí. Tak plyne cesta stále dál a dál. Já jedu busem pro malou Adélku. Mám ji dnes hlídat.
jak jsem tlačilaPo přebrodění a usazení v dopravním prostředku pomalu vyklepávám své botky samochodky od původně bílé studené hmoty, co se začíná roztavovat v mé kožené vysoké botce. Naštěstí bydlím u hlavní komunikace, tak tolik jsem si snad nenabrala. Mylná to představa. Při dojížďce k cíli se přímo děsím. Kde je chodník? Kde je ten pomyslný schod ze silnice na cestu pro chodce? Nikde, vše jedna obr hromada sněhu. Nabírám tedy další dávku těchto nezvaných návštěvníků v mém obutí. Jo, jo, vločky. Čvachtám si vesele při zvuku nelibém, nevhodném mému duchu. Co nadělám. Naštěstí nikde nikdo. O cestáře ani očkem nezavadím, nevidím je, prostě  N E J S O U !!!!  Už jsem dočvachtala před paneláček. Jsem šťastná, konečně cíl, ale kde jsou schody? Tady přece někde musí být, vím, že tu jsou, dokonce i stupák pro kočárky tu byl! Nic nevidím, jen bílá kalamita. Na druhé straně jsou podezřelé hrbolky skoro stejně velké, kdepak, Krušné hory to rozhodně nejsou, ty máme výš a hlavně nejsou pravidelné! Po bedlivém prozkoumání vidím blešku, človíčka, jak hraboší v této kupě a hle, vyhrabává cos zeleného. Jak se mazlí s lopatkou a dává pozor, aby nic nepoškrábal. Ano, je to autíčko. Ne zapadanej trávníček, jak jsem se původně domnívala. Taky kdo by VYHRABÁVAL trávu. To mokro v botkách dělá své. Konečně jsem tam. Ještě že jezdí výtah. Asi bych nedofuněla. Odkládám vše mokré, čvachtající. Oblékám princeznu. Beru malou, kočárek a jedem. Vlastně ještě nočníček, ten vážně doma nemám. Jen nevím, zda mám psát už či si povzdechnout a toužit po této nádobě. Leč v dobách mého mládí byla rozhodně hezčejší, malovaná, já měla macešky, sestra růžičky a babička pomněnky. Byl celý plechový, fortelný. Ten babičky zase porcelánovej. Inu, co naděláme, děti často prý poničí tuto hmotu. Tak proto.

Když jsem se poprala s bezpečnostním pásem ve sporťáku, vážně něco takového jsem ještě nespatřila, chudák dítě tam bylo jak přepásaná jitrnice, směle se mohlo jít vstříc vidině rozsvícených vánočních stromečků, neb právě byl čas světel, ač už bylo 7.15. Jen se dostat na zastávku byl boj nerovný! Všude haldy sněhu, někde břečky, ale ani jeden vstup na přechod, ač vím, že tam je! Protlačit tuto kalamitu bylo prostě nemožné, mé síly, ač na začátku jasně dávají signál, holka, na toto nemáš, tak kam se cpeš! Mám vidinu docela jasnou, vím, kam chci. V lednici je šunčička od kosti, měkoučký chlebíček se právě rozmrazuje, citrónek čeká, až ho má ručka nakrojí a do čajíčku postupně vymačká! No není jasný cíl cesty? Proto se peru, co síly stačí, nacpat se do autobusu. Leč človíček míní, příroda mění. Je jasné, že tato zastávka moji znavenou, funící boubelatost nepřijme! Jak bych asi zdolala tu největší horu světa? Proto smutně tlačím svůj osud dál. Tedy kříž. Nevím, kdo vymyslel lopatu, ale asi nějaký pidižlík, neb kdos se o tento nástroj opřel a projel značnou část cesty tímto způsobem. Dvě mé botky toho mají tak akorát, jsem človíček sic boubelatý, ale trpasličí. Vidím dlouhány, jak jim cesta nestačí, tu si libuji a děkuji za svoji výšku. Inu, mám já to štěstí v neštěstí. Bohužel rozpětí koleček je doopravdy jiné, naštěstí mám jen tři. Tak tlačím ze všech sil. Jsem ráda, že už vidím další zastávku, doopravdy mám jazyk až na zemi, jak říkávala babička. Bohužel i zde je velehora a ani živáček, proto smutně odjíždím dál. Jen vidina obsahu bílé chladicí skříňky, co čeká doma, mě dokáže vzchopit, nabrat nových sil a jít dál. Co Vám budu povídat, další zastávka byla stejná, ale mou sílu už nic nenahodilo, tu jsem si vzpomněla na boj s dráčkem mráčkem a už jsem byla tam, spolknul nás autobus. Jen najít patřičný výstup s nemožností praní se s kalamitou dalo zabrat. Ale našel se takový, sic o tři zastávky dříve. Raději vystupuji, co kdyby. Přece už máme střed města, to by mělo být vše v rovině. Jo, jo, zase sen. Rovina byla, ale na zastávce, neb masa lidí vše zarovnala! Tož jsem tlačila dál. Nejdříve z kopce s brzdící patou, pak do kopce sic mírného, ale pro človíčka vysíleného zhola nemožné. Jen rozzářené oči Adélky ze světýlek dodávaly poslední zbytky sil. Ovšem i zde si zahrál lidský faktor, neb udělal cvak a veškerá výzdoba rázem zhasla. Zůstala jsem trčet na náměstí, ale s malou nadějí, že vše zdolám. Ovšem dětská očka Vás nenechají pohasnout, našla několik jeřábů, dokonce točících, pracujících.Tak tlačím svůj osud dál. Za normálních podmínek bych byla do patnácti minut doma, ale teď? Vidím to na hodinu dřiny. Tož co nadělám, přece nezůstaneme někde na cestě, když cíl je jen kousek od mého funícího těla. Protlačím se touto cestou a bojuji dál. Pan školník je človíček asi velice veselé létory, neb vzal lopatu a udělal cestu, jasně uvažuji, zda to nebyl přece jen ten šikula ze začátku cesty, kdy též jeden použil tento nástroj a o zmíněný předmět se opřel. Měl takovou radost, že nám udělal krásnou cestu, jen nechápal, že já nějak pajdám, ujíždím, zatáčím jinam. Ano, přesně do velehor. Jen kroutil hlavou a nepochopil. Inu, ženská, co bych chtěl! Tak jsem se protlačila až k obchodu, kde byla krásná rovina. Tady si odpočinu, dveře se rozevřely a sluply naši maličkost. Jak krásná to byla cesta mezi regály. Inu, koupila jsem jen chleba a šunčičku pro malou. Důvod nebyl nákup, ale odpočinek! Tak vyrážíme dál. Ještě několikrát zdolávám zmíněné kopce, ale po spatření domečku, kde je má cílová stanice, človíčka popadne další dávka sil, že ani neví, kdy se konečně dostal k brance a otevírá. Jsme doma!!!! Malá kouká a hledá výtah. Nechápe, že žádný není a musí do druhého patra za pomocí nožiček. Ale dětská mysl se hned se vším srovná, tož ťapká vesele vzhůru. Ne, nebojte se, měla cíl. Pohádky. Doma odkládáme vše, co je jen trochu mokré, sušíme. Po spatření své osůbky v zrcadle lituji, že jsem ho ráno vyleštila. Teď tam vidím jednu zmoklou slípku. Nevadí, použiji další vymoženost lidstva, fén. Konečně usedáme u pohádky, čajíček byl uvařen, chlebíček obložen. Pojídáme.

Jen já uvažuji, je normální, aby maminky své kočárky musely tlačit takovou kalamitou? Myslím si, že není. Proč auta mají protaženou vozovku, když mají větší sílu. Proč nemohou mít i chodci ráno průtah chodníku? Copak je rozdíl v obou případech? Já vím, auto má delší brzdnou dráhu, je nebezpečnější, ale chodec je přece také účastník a velice důležitý článek provozu. K čemu by bylo navážet zboží, kdyby nepřišel chodec. A co zastávky MHD? Kdo asi využívá jejich služeb, automobilista či pěšák? Tady zdravý rozum nestačí! Nebo se pletu? Co myslíte? Tak a to je konec článečku - Jak jsem tlačila až vytlačila 
                   
Váš Kašpárek - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Příběhy z ušáku - Jak jsem tlačila až vytlačila:

Příběhy z ušáku - Jak jsem tlačila až vytlačila
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
někdy má člověk co dělat sám se sebou, aby se někam po svých dostal, natož s kočárkem. "Nejlepší" je když musíte jít, tam kde ani není chodník a uhýbat autům do sněhu a nejlépe ještě rozmočeného.
Obrázek uživatelky
profil
děvčátka za krásná milá písmenka,fakt to byla fuška.Kdybych mohla psát hned,tak by článeček asi nebyl publikovatelný Smajlík Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
píšeš moc zábavněSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
konečně jsem měla čas číst, já to tušila, že bude psát, jak tlačíš, je to super napsaný, odpusť, ale já jsem si přestavila, jak zdoláváš kočárek a snížek a smála jsem se nahlas, hihihi.SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
....moc hezky napsané,a v některých momentech jsem viděla sama sebe,před 2 roky
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles