Dovolená nás moc okouzlila.

Když jsme u moře trávili druhý den, dala jsem se do řeči se starší paní z našeho hotelu, která byla také z České republiky. Po pravdě, v hotelu byli především ruští, čeští a němečtí turisté. Samozřejmě, že jsem se jí ptala, odkud přesně přicestovala. Paní byla z Varnsdorfu. Varnsdorf je na druhé straně naší republiky, protože já jsem z Karviné. Přesto naše rodina pochází z Čech a ve Varnsdorfu přímo bydlela má teta.

Zemřela, když jsem byla ještě malá holka, je to už spousta let. Vzpomněla jsem si na to, jak mým rodičům přišel tehdy telegram. Byla u nás právě na návštěvě druhá teta, která bydlí v Praze. Telegram odesílala babička. Mamka i teta si myslely, že se něco stalo dědovi. Nenapadlo je, že telegram oznamuje úmrtí jejich sestry, mé tety. Teta byla tehdy ještě mladá, měla čtyřicet tři let. Byla to vrcholová sportovkyně. Hrála házenou a věnovala se i jiným sportům. Její synové, mí bratranci, už tehdy reprezentovali republiku v zahraničí a strejda, muž mé tety, také závodil a věnoval se i trenérské činnosti.

To léto odjel strejda do Německa se soutěžním družstvem na nějaké soustředění a teta sama s kluky se vypravila do Tater. Věnovali se tam vysokohorské turistice, náročným výšlapům a spali pod stanem. Když si jednou po takové túře ještě zahráli na vrcholu házenou a večer plánovali trasu na druhý den, náramně se bavili. Bratranci později vyprávěli, že jejich máma byla naprosto v pořádku. Byla, ale ráno se už neprobudila. Uprostřed noci se jí náhle zastavilo srdce, přestože byla jako sportovkyně zdravá.

Tehdy to byla obrovská tragédie. Rodinu znalo celé město a ve sportovních kruzích byli známí po celé republice i v zahraničí. Pamatuji si, že při pohřbu se lidé nevlezli do smuteční síně. Dokonce zde byla i čestná stráž, která na počest mé tety vystřelila čestnou salvu. Tak byla ve sportovním světě známá. O skonání mé tety psali i ve sportovních titulech. Ale už je to dávno…

„Jé, z Varnsdorfu pocházela má teta,“ řekla jsem v Turecku té starší paní.

„A jak se jmenovala?“ zeptala se.

Snažila jsem se paní vysvětlit, že tehdy, když se to stalo, byla jsem malá holka a teď mi už táhne na padesátku. Paní přece jenom chtěla jméno znát. Když jsem ho vyslovila, okamžitě zavolala své dvě kamarádky, s kterými u moře byla na dovolené.

„Představte si, toto je Maruščina neteř. Víte, které? Jak zemřela v Tatrách.“

Nejen, že tři paní znaly mou tetu, jedna z nich byla dokonce její dobrá kamarádka. Ani po letech neupadlo jméno mé tety v zapomnění.

Když teta zemřela, krátce po pohřbu se mí bratranci odstěhovali do zahraničí a ve městě zůstal jen strejda. Tím, že to byl muž mé tety, nikoli pokrevní příbuzný, ztratili jsme s ním pomalu kontakt. Vůbec jsem nevěděla, jak žijí mí bratranci a jestli strejda ještě žije. Paní mi povyprávěly, že strejda teprve nedávno skončil s aktivním sportem. A to má kolem sedmdesátky. Tréninky ale stále vede. Bratranci zůstali v zahraničí, mají své rodiny a v Německu se stali celebritami.

Paní mi vyprávěly dávné příběhy, které zažily s mou tetou. Uvědomila jsem si znovu, jak tetu měli všichni rádi. Byla to milá vzpomínka. Někdo zemře a za rok o něm nikdo neví. Má teta zemřela před lety, ale zapomenout na ni se nedá. Žije stále v srdcích těch, co ji měli rádi. I má mamka často říká, jaké to bylo, když žila ještě její sestra. Byla nejmladší, nejaktivnější, nejznámější.

Bylo to zajímavé, přiletět do daleké země, abych se vrátila ke vzpomínkám na mou tetu. Bylo to krásné, slyšet po tolika letech, jak ji měli lidé rádi. A dozvědět se, jak žijí mí příbuzní…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10