Příliš něžný vztah

Od rozvodu jsem měla jen pár krátkých vztahů. Každý většinou skončil nevěrou ze strany partnera, až jsem nakonec pochopila, že získat trvalý a smysluplný vztah po třicítce asi není možné. Doba se mění, a vztahy to, bohužel, odnášejí. Nebyla jsem jediná, která se ten rok rozvedla. Je nás víc. A tak zůstanu sama a přizpůsobím život sama sobě.

Pak jsem poznala Romana. Potkala jsem ho právě na jednom výletu. Od rozvodu jsem nikde nebyla, na dovolené, výletě, nikde. Neuměla jsem si představit, že se seberu a půjdu třeba na výlet. Co tam budu dělat? Budu trpět samomluvou? Nebo s kým si vlastně popovídám? Až jsem se nakonec sebrala, objednala jsem si víkendový pobyt v podhůří nedaleko domova, to abych se mohla, když to nevydržím, zase vrátit domů, a vyjela.

První den byl divný. Už to, že jsem přebírala klíče od jednolůžáku. Věci jsem nechala v zavazadlech, tak mi to tam připadalo stísněné, a vyrazila na procházku. Bylo to ve všem jiné. Když jsem byla s někým na dovolené, obvykle jsme si povídali, říkali si, co musíme další dny navštívit. Teď jsem tu byla sama, společnost mi dělala jen veverka. Pozorovala jsem ji, jak skáče po větvích, až se mi úplně ztratila z obzoru.

Večeře, kterou jsem měla v ceně, byla snad ještě horší. Seděla jsem sama u stolu, než si ke mně přisedl párek milenců. On se nepustil ruky své vyvolené ani ve chvíli, kdy jedl. Pořád se tiskli, letmo hladili, až jsem tak nějak nemohla polknout ani sousto a vše znechuceně vrátila. Je to možné? Taky jsem přece takto sedávala, tiskla se, líbala a byla zamilovaná. A není to zase tak dlouho. Nyní odvracím pohled při sebemenším náznaku lásky.

Přišel až k snídani. Taky byl sám. Sedl si ke stolu jen kousek ode mne. Tiše si mazal rohlík máslem a těkal pohledem po ostatních, až se naše pohledy setkaly. Jen na okamžik jsem zůstala viset na jeho smyslných rtech, než jsem pohledem sklouzla na ubrus na stole. Zdálo se mi, že mě také pozoruje. Ale to se mi určitě jen zdálo! Určitě tu je s partnerkou, která si přispala, a k večeři už půjdou společně.

Den jsem strávila opět mimo hotel. Našla jsem si na internetu, že je nedaleko zajímavá přírodovědná expozice, na kterou jsem se vypravila. Ospalý průvodce mumlal tak, že jsem mu stěží rozuměla každé třetí slovo, a tak jsem se malinko vzdálila od hloučku turistů, abych si nerušeně prohlédla expozici sama. Každý exponát byl opatřen popiskem, a to bylo pro mě srozumitelnější, než odchytávat slova ospalého průvodce. Najednou jsem si ho všimla. Byl tu taky, a zase sám. Muž ze snídaně. Když mě uviděl, pozdravil s kývnutím hlavy. Opětovala jsem pozdrav a malinko se usmála. Zpět do hotelu jsme šli spolu. Jak také jít, když jsme měli společnou cestu? Měla jsem jít za ním, nebo před ním? Abychom nešli mlčky, dali jsme se do hovoru. Roman tu byl skutečně sám. Na rozdíl ode mne neměl prý vztah už dlouho, čemuž jsem, samozřejmě, nevěřila. Nebyl ošklivý. Byl o rok mladší než já, a neměl ani děti. Nikdy nebyl ženatý. Docela se mi ulevilo. Tak to já si alespoň užila pár zpočátku pěkných let v manželství, z kterého mám dvě dnes dospělé děti. Jsem na tom lépe! I když, připouštím, v tu chvíli to bylo jedno, oba jsme byli sami a tak nějak ztraceni.

Zbytek víkendového pobytu jsme strávili spolu, a hned bylo veseleji. Vypravili jsme se ještě do nedalekých jeskyní, kde mi půjčil svou bundu. Připadala jsem si jako s dávným kamarádem. Po návratu domů jsme se začali vídat. Nebydlel daleko. Jak jsem později zjistila, má kolegyně z práce a kamarádka v jedné osobě žila na stejné adrese, dokonce ve vedlejším vchodě. Od té jsem posléze zjistila, že Roman žije skutečně sám a nevídá v jeho přítomnosti ženy. Že by nelhal?

Z občasné návštěvy, kdy jsem se vymlouvala, že jdu za kamarádkou a k Romanovi se vlastně stavím jen cestou, se vyklubal vztah. Vztah, který mi vyhovoval. On měl své bydlení, já své, a navštěvovali jsme se nejdřív každý druhý víkend, a pak už úplně každý. Vždy jsme měli co podnikat. I v intimní oblasti nám to klapalo. Roman nebyl dravý jako jiní muži. Konečně jsem našla ideál! Byl něžný a mazlivý, často se naše intimní chvilky udály i bez sexu. Prostě jsme se hladili, povídali si a přinášelo nám to krásné pocity jako při milování. To osamělé ženské naprosto stačí.

Čtyři roky jsem byla s Romanem. Strávili jsme spolu víkend, nastal pracovní týden, kdy jsme se neviděli, a tak jsme se na společnou sobotu a neděli opět těšili.

„Ty s ním pořád jsi?“ zeptala se jednou kolegyně. Nechápala jsem, že se tváří tak překvapeně. Copak mi neříkala, že žije sám a s jinými ženami se nevídá? Nepil alkohol, řádně pracoval, neměl dluhy a docela jsme si rozuměli. Proč nemám mít taky právo na štěstí? Víc jsme ale o našem vztahu nediskutovaly. Asi jsme měly.

Po čtyřech letech mi občas Roman vyčetl, že nemá čas na kamaráda. Vídal se s ním často, jezdíval k němu na chatu, a teď je každý víkend se mnou. Rozhodla jsem se mu setkání s kamarádem umožnit. Chlapi přece potřebují kamarády stejně, jako my ženy kamarádky. Já měla kamarádky všude kolem. Od rozvodu jsem se s nimi moc nestýkala. Nastal čas, abych je vyhledala. A tak jsme se s Romanem začali vídat zhruba každý druhý víkend. Po čtyřech letech jsem mu důvěřovala.

Jenže dávné kamarádky už na mne neměly čas. Jedna se dokonce odstěhovala. A tak jsem opět začala každý druhý víkend sedávat sama doma. Připadala jsem si jako stařena, když jsem v papučích seděla ve volném dni u televize. Zase jsem byla protivná. Má kolegyně v práci si toho nemohla nevšimnout.

„Ty už nejsi s Romanem?“ zeptala se.

„Jsem. Proč bych nebyla?“

Tehdy mi poprvé říkala, že se vypráví, že je na kluky.

„Na kluky? Co to je za hloupost? Vždyť jsme spolu už čtyři roky!“ Byla jsem naštvaná. Je v rozvodovém řízení, a tak závidí ostatním. My s Romanem si přece rozumíme.

Byla to ještě pravda? Každý druhý víkend, jak jsme se domluvili, jsem byla s Romanem. Poslední víkendy to ale tak nebylo. Romanův kamarád potřeboval očesat jablka, pak zase porýt zahradu, a tak poslední čtyři víkendy byl u něj na chatě. Sice jsem jeho kamaráda Petra už taky poznala, když mě jednou vzal Roman s sebou, ale na chatě jako ze středověku se mi nelíbilo, a tak Roman jezdil sám. Ten poslední víkend bych asi jela i tam, jen abych nebyla sama, ale Roman mě už nezval.

„To musíš být pořád s Petrem? Nevšiml sis ani mého nového účesu,“ vyčetla jsem Romanovi naposledy. Ne, nevšiml, a asi mu uniklo taky, že jsme se naposledy milovali před měsícem! A to ještě, jak bylo zvykem, bylo jen mazlení. Začal mi chybět chlap, opravdový. Když jsme se následující víkend, kdy jsme měli být spolu, pohádali a Roman naštvaně odešel, začala jsem pomalu přemýšlet, že Romana opustím. Mám být ale zase sama? Nebo mám hledat mezi nevěrníky? Není nakonec lepší se občas vidět s Romanem, ač to už není ono?

Z rozmýšlení mě vytrhla Romanova zpráva, která mi přišla na mobil den po hádce. Psal mi, že se se mnou rozchází, protože kvůli mně nemá čas na přítele. Napsal „na přítele“, ne na kamaráda! Že by má kolegyně měla nakonec pravdu? Navštívila jsem ji hned v sobotu. Namlouvala jsem si, že jdu jen za ní, na návštěvu, ale čekala jsem, jestli neuvidím Romana. Neviděla jsem. Prý teď jezdí na chatu každou chvíli, dokonce si vzal i dovolenou, aby tam mohl být.

Víc už jsem radši nepátrala. Co by mi přinesl důkaz toho, v co se domnívám? S odstupem času si říkám, že sledovat v papučích televizi není zas tak špatné. Zvykla jsem si…asi.