Proměna v démona

Se sestrou jsme měly nádherné dětství. Naši rodiče patřili k zámožné rodině. V socialismu, kde nebylo téměř nic, jsme my jako děti měly naprosto vše, co se dalo sehnat, protože náš tatínek pracoval ve velmi fyzicky náročném zaměstnání, které bylo také náležitě ohodnoceno. 

Proto naše rodina měla auto, chalupu, zahradu a jako první v domě jsme měli barevnou televizi, automatickou pračku, video a další. Samozřejmostí byla v naší rodině také pevná telefonní linka. Ten, kdo vyrůstal v té době, pochopí, že jsme patřili k honoraci. Rodiče navíc nakupovali pravidelně v Tuzexu, jezdili na nákupy do Německa, tehdy východního, jediného dostupného v té době a chodívali do tehdejších prodejen luxusního textilního zboží Luxus a potravinového zboží Esíčka.

Má sestra jako mladší byla po celé dětství ta rozmazlovanější, hýčkanější a opečovávanější, ale co se týká hmotného zabezpečení, měly jsme se dobře obě. Všechny děti ve škole nám záviděly. Náš šatník a botník byly nacpány, hraček jsme měly víc, než průměrná mateřská školka, a vlastně na co jsme si vzpomněly, to jsme vždy měly. Každá z nás měla svůj dobře vybavený dětský pokojík. Pravidlem byly také každoroční měsíční dovolené hned na třech místech naší republiky, protože taťka v oboru, ve kterém pracoval, měl nadprůměrně dlouhou dobu dovolené. Tak jsme vyrostly v blahobytu a každá jsme měla svůj vlastní osud.

Neuvěřitelné je, že se v jednu chvíli se náš životní úděl podobal navzájem jako by byl psán přes kopírák. A to ve chvíli, kdy jsme obě ovdověly a zůstaly jsme s dětmi samy. Obě úmrtí, mého muže i švagra, proběhla v době, kdy děti byly v pubertě. Sestra zůstala žít s dětmi v domě jejího tchána, kde žili jako rodina i se zesnulým švagrem a já dál bydlela v rodném městě, ve vlastním bytě i s dětmi.

Každá z nás měla svůj život. Sestra bydlela na těžko dostupné vesnici, a tak jsme se navštěvovaly velmi málo. Já žila dál v rodném městě, často jsem navštěvovala rodiče a snažila jsem se jim pomoci s nákupy apod. Sestra se nám vzdalovala. Ač byla celé dětství rodiči opečovávaná, já ale také, sestra je navštěvovala zprvu jednou do roka o Vánocích, nebo výjimečně na narozeniny, později už ale osobně rodiče ani mě nenavštívila. Když jsme sestře já nebo rodiče telefonovali, bylo znát, že ji obtěžujeme. Hned v úvodu se odvolala na to, že nemá čas a byla skoupá na slovo. Přitom pravidelně jezdila do našeho města za bývalými spolužačkami ze školy. Bylo mi to líto. 

Když ale jednou sestru náhodou potkala má maminka cestou do obchodu, jak prochází kolem rodného domu a ani nezazvoní na zvonek, oplakala to. Ale i na to jsme si zvykli. Zvykli jsme si na to, že od sestry nemůžeme čekat žádnou pomoc, natož zájem a péči. Tak se také stalo, že tatínek prodělal infarkt a v nemocnici i poté doma v rekonvalescenci jsem ho navštěvovala mimo maminky jen já a mé děti. Jako by sestra zapomněla. Přišly jedny Vánoce, poté druhé, a sestra se neobjevila. Poslala rodičům balík k Vánocům plný reklamních propisek, hrníčků a obrázků s texty: babička/dědeček je dar, jsi nejlepší máma/táta apod. Takové gesto, výkřik do tmy, když už se o rodiče a sestru nezajímala.  

Bylo mi to líto, ne za mě, ale za rodiče. Také jsem nejednou přistihla maminku, jak pláče. Tajila to, ale špatně schovala rodinnou fotku z dětství, na které jsme byli všichni pohromadě, máma, táta, sestra a já jako děti. Všichni jsme se objímali, smáli se a bylo znát, že jsme šťastní. Nechápala jsem, kdy se má sestra ztratila a místo ní se objevila ta divná, bezcitná a sobecká ženská! Bylo mi zoufale. Táta se pomalu ztrácel před očima, letos mu bylo devadesát, maminka po covidu bojuje s následky nemoci a už téměř ani nechodí. Když mi pracovní povinnosti dovolí, navštěvuji rodiče a snažím se tu být i za sestru. Každý rok o Vánocích mi rodiče, jak bylo zvykem, dávají místo dárků peníze, ať si koupím, co potřebuji. Ty stejné peníze posílají také sestře a jejím dětem, ač sestra s námi nekomunikuje. I na to jsme si museli zvyknout.

A život šel dál. V jednom období života jsem poznala kamaráda. Znám ho dnes již dvacet let. Měl děti ve věku mých dětí, a tak jsme se začali setkávat. Hned na začátku jsem mu řekla, že nechci už dalšího muže, a on to respektoval. Ani nevím, jestli Roman někoho hledal. Byl také po rozvodu sám s dětmi.

Roman odešel před deseti lety, kdy už jeho děti byly samostatné, za prací do zahraničí. Když přijel zpět do země, aby navštívil rodiče a přátele, vždy se stavil i ke mně. Znal mé vyprávění o sestře, která si žije svůj vlastní život. Jednou uviděl Roman i její fotku. Náhodně jsme na ni narazili na sociálních sítích. Okamžitě se do sestry zamiloval. Sestra je štíhlá a drobná blondýnka. Roman byl znám tím, že ženy posuzuje hlavně podle vzhledu. Tehdy se mě zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se pokusil mou sestru jako „náhodou“ vyhledat a pokusil se o navázání vztahu s ní. Nevadilo mi to. Roman byl jen můj známý, možná kamarád, a sestra je sestra, ač se nezachovala zrovna ukázkově.

Od této chvíle se mi Roman neozval. Bylo zvykem, že mi pravidelně, když měl čas, zavolal i ze zahraničí, zeptal se, jak se mám apod. Najednou ale přestal. Zprvu jsem si to ani neuvědomila. Po čase jsem se domnívala, že si našel vztah v zahraničí a nemá čas, případně na něj partnerka žárlí. Nevadilo mi to.

Po roce se mi Roman ozval. Najednou zavolal a po pár větách se mi vyznal ze svého trápení. Před rokem skutečně Roman vyhledal mou sestru. Další děj měl rychlý spád. Vztah navázali téměř okamžitě a za mými zády má vlastní sestra létala do zahraničí, užívala si jeho péči, přece jenom byl Roman finančně velmi dobře situován, a když náhodou poslala mým rodičům o sobě zprávu, psala v ní jen o tom, jak je upracovaná ze zaměstnání a nemá čas. Lhala všem, bohužel. Roman se celý rok neozýval, protože mu to zakázala má vlastní sestra, snad ze žárlivosti. Po roce se jeden den sestra viděla s Romanem, naplánovali si schůzku na další den, a druhý den ho poslala k vodě. To se stává. Sestra ale poslala Romanovi pouhou zprávu, že má jiného.

„Musela ho mít už nějakou dobu,“ svěřoval se zdrcený Roman. Nečekaný rozchod ho zasáhl. Později mi vyprávěl, že po celý rok mi nemohl volat, protože mu to má žárlivá sestra zakázala. Také mi vyvrátil fakt, jak má sestra tvrdě dře v zaměstnání. Ona totiž na vlastní žádost začala pracovat na poloviční úvazek, aby měla čas na muže, a bohužel i alkohol. Když jsem pak viděla aktuální fotku své sestry, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Z fotky se na mě dívala stařena! Jana byla dál štíhlá a blond žena, když se ale člověk zadíval do její tváře, byla ve svých pětačtyřiceti letech vyžilou stařenkou. Zachutnal jí alkohol a nezřízený styl života.

Roman mi později vyprávěl, že mu Jana líčila, jak celý život byla týraná, její vlastní rodiče jí jako dítěti nekoupili ani boty, vyhazovali ji z domova a trápili ji, zatímco rozmazlovali jen mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jana, která byla vždy jako mladší rozmazlovaná a hýčkaná! Ano, věděla jsem, že už jako dítě vše ztratila, odnášela věci mámě z domu, které pak rozdávala ve škole, když něco rozbila nebo provedla, vždy to svedla na mě jako na starší a rodiče jí často uvěřili. Byly jsme ale tenkrát děti. To, že její vztahovačnost a prolhanost přetrvaly až do dospělosti, o tom jsem neměla ani tušení. Až díky Romanovi jsem zjistila, že Jana má problémy i v práci s kolegy. Nejednou se dokonce v zaměstnání poprala a už jí hrozil i vyhazov z práce. Přitom mí rodiče ji stále milovali a ubližovalo jim, že na ně jejich dcera nemyslí.

Nevím, zda má sestra má nějakou psychiatrickou nemoc, vždy byla vztahovačná a měla pocit, že jí všichni ubližují. Vím jediné, má problémy i s vlastními dětmi a synovec se nejednou prořekl, že jeho máma je na lécích, které zapíjí alkoholem. Mnozí v jejím okolí se snažili jí pomoci a přimět ji, aby vyhledala lékařskou pomoc. Marně.

Když jsem zjistila, jak má sestra hovoří o celé naší rodině, chtěla jsem ji škrtnout ze života. Nakonec jsem si ale řekla, že je to má vlastní sestra, a rozhodla se jí pomoci. Vzala jsem si volno v práci a rozjela se za sestrou. Chtěla jsem ji přimět, aby si nechala pomoct.

Zastihla jsem ji v domě plném nepořádku. Dům smrděl, nic nebylo uklizeno a sestra, synovec i neteř se hádali tak, že se jejich hádka rozléhala celou vesnicí. Připadala jsem si jako u asociálů, a já u nich vlastně byla.

„Co tu čmucháš,“ přivítala mě sestra. Když jsem jí vysvětlila, pro co jsem přišla, a chtěla jsem být k ní co nejmilejší, proklela mě a vyhodila z domu. Z okna pak řvala, ať celá rodina pochcípáme. Nadávala na mámu s tátou, na mě, na kolegy v práci.

Roman se mi později svěřil, že netušil, kde je pravda. Jana mu líčila své otřesné dětství a on jí napůl věřil. Kdo by si vymýšlel takové věci o těch nejbližších?

Rodičům jsem nic neřekla. Trápili by se. Táta má přes devadesát a máma se věkem k devadesátce blíží. Je lepší, když si myslí, že jejich dcera nemá čas, nebo prostě na ně kašle, než aby znali celou pravdu. Sestra si vymýšlí, je postrachem vesnice, kde bydlí a v zaměstnání je zatím držena z milosti. Sousedé si na ni ukazují.

Tak dopadla holka, která měla všechno. Už na základní škole byla ověšena zlatem, chodila do mnoha placených kroužků a rodiče ji hýčkali jako skleníkovou kytku. Mrzí mě jediné. Až jednou rodiče odejdou, vím dobře, že při jejich odcházení se s nimi nepřijde ani rozloučit. Nebyla tu, když měl táta infarkt, neviděla mámu po nemoci, netuší, že maminka často zakopne, zatmí se jí před očima, a spadne. Jsem tu ale já. Snažím se rodiče navštěvovat, jak jen to jde. Udělali pro nás tolik, že jim to nikdy nedokážu vrátit. Dali nám život, výchovu a nádherné dětství. Dali nám zázemí, majetek i dobrou výchovu. Bohužel, ani to někdy nestačí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10