Promoce

Na přelomu července a června se odehrávají na většině vysokých škol promoce. Jedná se o slavnostní akt předání diplomů po zakončení studia. Zažila jsem už dost promocí jak na straně diváka, tak účastníka předání diplomů. A tak se pokusím zavzpomínat na některé z nich.

Na úvod bych chtěla poznamenat, že promoce neudělají z člověka bez titulu člověka s titulem. Ve chvíli, kdy lidé slavnostně přebírají diplom, jsou už lidé otitulovaní. Titul z VŠ máme nárok ihned po úspěšném zakončení poslední státní závěrečné zkoušky. Promocí se tedy nikdo nemusí účastnit, nárok na diplom i titul má i bez nich. A diplom se dá převzít i na studijním oddělení.

Přesto vnímám promoce jako slavnostní akt, který je vhodné podstoupit. Proč? No hlavně kvůli konečnému pocitu završení studia a také kvůli tomu, že se na ně příbuzní obvykle těší. Je milé si slavnostně vybrat nějaké ty dárečky. Vždy se něco objeví. Alespoň kytky a bonboniéry. Každý příbuzný rozdává podle svého uvážení a finančních možností.

Podle mého názoru promoce stojí za to, ať už proběhnou v pohodě nebo s různými zádrhely, vždy je na co vzpomínat.

Na první promoce, na kterých jsem byla přítomná, si nepamatuji. Byly to tatínkovy promoce v Praze. Byla jsem ještě moc malá. Ovšem mám jakousi nečekanou vzpomínku spojenou s těmito promocemi. Až po letech se mi podařilo identifikovat, že to bylo vlastně v čase tatínkových promocí. My jsme šli také do zoo a já si jako jediné z těchto dní pamatuji obrovského slona, který stojí ve výběhu dole. A nahoru směrem ke mně natahuje chobot.

Maminčiny promoce si pamatuji mnohem více. Koneckonců táhlo mi už na jedenáct let. Přespávali jsme na kolejích v Pardubicích. A promoce probíhaly v divadle. Bylo tam téměř veškeré příbuzenstvo a maminka byla v taláru úžasná, když přebírala diplom. Ona byla moc krásná i bez taláru, měla na sobě hnědé šaty se třpytivým potiskem a lesklým lemováním. Následoval slavnostní oběd a bylo to prima.

Moje první promoce probíhaly až na podzim. Toho roku byla na přelomu června a července povodeň a kvůli ní se na promoce nemohla dostavit spousta lidí. A tak byly promoce koncem října. Zcela nečekaně byla obrovská vedra. A v tomto vedru jsme se dusili v talárech. Abych pravdu řekla, jako „hlavní aktér“ promocí si toho moc nepamatuji. Byla jsem tak trošku mimo a snažila se nic nepoplést. A navíc nás paní ze studijního těsně před promocemi dost vystresovaly.

Vybrala jsem si talár, který mi perfektně seděl. Myslím, že to byla nejmenší velikost. Což bylo dost divné, jsem nejen vyšší (hlavně s podpatky), ale i širší. Ostatní dámy, které byly všechny menší než já, v taláru stejné velikosti plavaly. Zůstaly tam ležet ty největší taláry. Samozřejmě jako poslední přišla kolegyně, která měla cca 150 cm. Oblékla se do největšího taláru, který zbyl, a přestala být vidět. Místo ní tam byla jen hromada látky. Zželelo se mi jí a tak jsme si talár vyměnily, což znamenalo, že jsme obě po zemi vláčely kus látky.

Ještě před převlékáním do talárů bylo jasné, že je mezi ženami jedna s odlišnými zkušenostmi. Všechny až na tu jedinou jsme měly slušivé, leč střízlivé kostýmky. A ta jediná měla večerní šaty, luxusního vzhledu se sexy prostřihy. Už to byla žena znalá „velkého světa“. V průběhu svých studií začala moderovat zprávy na Nově a všichni Martinu Kociánovou znali z televize. Takže díky povodním, na mých promocích četla poděkování profesionálka.

A čím nás to vlastně ze studijního vystresovaly před promocemi?

Při řazení před sálem postupně všechny paní ze studijního přišly a opakovaně nás upozorňovaly: „Hlavně děvčata, co máte vysoké podpatky, pozor, sál včera navoskovali, ať neupadnete.“ Vysoké podpatky jsme měly všechny a navíc se nám do chůze motaly příliš dlouhé taláry.

Myslím, že jsem nebyla sama, kdo celé promoce myslel na jediné. Hlavně ať neupadnu! Nikdo neupadl, i když díky přišlápnutým talárům k tomu mělo několik lidí blízko.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10