Ranám osudu neutečeš

Když se má dcera seznámila s Radkem, nebyla jsem vůbec ráda. Ani manžel nebyl nadšený. Rádoby podnikatel Radek byl nespolehlivý a každou chvíli bez peněz. Vyprávěl naší dceři Vlastě, že podniká v pohostinských službách, a místo toho byl možná jen častým štamgastem v hospodách čtvrté cenové. Vlasta ale byla zamilovaná.

„Myslíš to s ním vážně?“ ptávala jsem se občas dcery. „Máš na víc.“

„Ty si myslíš, mami, že člověk se dá hodnotit jen podle vzdělání?“

To jsem vůbec neřekla. Nedívala jsem se na Radka jako na člověka, který se s bídou vyučil. Vlasta měla vysokou školu, ale také dělala jen vychovatelku v družině. Radek byl prostě v mých očích špatný člověk.

„Já bych si s takovým nezačala, ani kdyby byl jediný na světě,“ prohodila jsem, a víc jsem se dceři do života míchat nechtěla. S manželem jsme doufali, že zamilovanost přejde a dcera nám brzy představí někoho jiného. Místo toho nám ale oznámila, že je těhotná.

„To čekáš s Radkem?“ ptala jsem se.

„A s kým asi?“ nahodila dcera kyselý výraz.

„Co budeme dělat?“ byla jsem zoufalá.

„Vy? Já,“ utrousila dcera. „Musíme se s Radkem vzít.“ Dcera nepřipustila verzi, že by si dítě nechala vzít. S manželem jsme se také těšili na další vnoučátko. Syn měl tehdy jen jednu dceru.

Radek požádal Vlastu o ruku, a byla svatba. Přispěli jsme tenkrát mladým na byt, aby měli kde s dítětem bydlet. Radek toho moc neměl, i když po rodičích zdědil před časem větší sumu peněz. Moc mu z ní ale nezůstalo.

Za pár měsíců se Vlastě narodil chlapeček. Měli jsme velkou radost. Mareček byl krásný kluk. Radost nám udělal i Radek. Našel si konečně práci a podnikání, které ho víc a víc zadlužovalo, pověsil na hřebík.

Během sedmi let jsem byla už babičkou čtyř vnoučátek. Zatímco syn zůstal jen u dcery, Vlastě a Radkovi se postupně narodili Marek, Pavlík a Verunka. Zvykla jsem si na zetě, i když často střídal zaměstnání. Ale byl to manžel mé dcery a otec mých vnoučat. Mladí si koupili auto a žili docela spokojeně. Až do té chvíle, kdy jeli na oslavu svých známých.

„Mami, můžeme u vás nechat děti?“ ptala se mě dcera pár dní před oslavou. „Bude to do pozdních nočních hodin, tak bychom si je vyzvedli až druhý den.“

„Třeba třetí. To víte, že můžete. Proč byste si taky někdy nevyrazili bez dětí?“ řekla jsem nadšeně. Zvláště dcera byla poslední roky uvázaná doma. Se třemi dětmi na krku si nemohla dovolit jít do práce. Zpracovávala sice statistiky nějaké firmě doma a vedla účetnictví několika klientům, byla ale stále v jednom kole a od dětí si neodpočinula.

Děti přivedli už v pátek. Nezapomněli na oblíbené pohádky. Od rána jsem vyvařovala, aby dětem chutnalo.

„Dáte si taky, že?“ nalévala jsem polévku do talířů a byla ráda, že jsme se zase sešli.

„Mami, oslava je až zítra. Ale my jsme si mysleli, že bude lepší odvézt děti už dnes,“ vysvětlovala dcera. „V neděli si je kolem poledne vyzvedneme.“

„To je samozřejmé. Tady jim nic nebude chybět,“ pohladila jsem jednoho z raubířů.

„Babičko, že mi učešeš copánky?“ ptala se maličká Verunka a hned mi podávala sponečky.

„Jistě, beruško, ale nejdříve se najíme.“

Vědět, co bude následovat, nikdy bych svou dceru nepustila. Ale to jsem při posledním objímání a loučení ještě netušila, že to bude loučení poslední.

Z oslavy se už nevrátili. Při noční cestě zpět měli bouračku a dcera byla na místě mrtvá.

Nikdo si neumí představit, co to bylo za bolest.

„On ji zabil!“ pronesla jsem, když jsem se to dozvěděla.

Myslela jsem si, že řídil Radek. Jak jsem se později dozvěděla, řídila naše dcera. Vlasta byla dobrá řidička.

Radek vyvázl z nehody pouze se slabým otřesem mozku. Za dva dny ho pustili z nemocnice domů. Měli jsme spoustu práce se zajišťováním pohřbu. A bylo také potřeba nějak dětem oznámit, že jejich maminka se na ně dívá už jen z nebe. Prodělala jsem v tu dobu svůj první infarkt. Ale byly tu tři děti, a bylo potřeba se o ně postarat.

Měla jsem snahu se časem dozvědět, jak k nehodě došlo. Proč řídila dcera?

„Byl asi napitý,“ řekl manžel. „Nech to spát. Vlastě už nepomůžeme. Co by nám pomohlo, kdybychom zjistili, že se třeba pohádali, a tím k nehodě došlo?“

„Ty něco víš? Svěřil se ti? A takový má mít naše vnoučata?“ ptala jsem se manžela. Děti stále zůstávaly u nás a jejich otec je ani nenavštěvoval. Začal zase pít a nejevil o děti zájem.

„Co je to za člověka?“ ptala jsem se sama sebe. Ale odpověď jsem nikdy nedostala. V těžkém období jsem se starala o šestiletého a čtyřletého chlapečka a k tomu o dva a půl roku starou holčičku. Bylo to moc těžké. Ty malé dětičky mi ovšem dávaly novou sílu do života. Můj muž se věnoval vnoučátkům s ještě větší péčí, než pečoval o naše děti. Už docela líný dědek pookřál a byl pro každou lumpárnu. Muselo se ale řešit, komu děti připadnou.

„Já je nechci. Nezvládl bych je. Mám pykat za to, že Vlasta zemřela? Z čeho bych je živil? A kdo by mě se třemi dětmi ještě chtěl?“ řekl Radek.

„Kliď se z našeho domu!“ vyhodila jsem ho na ulici.

Krátce na to proběhl soud. I tam se otec svých dětí vzdal. Vypadalo to, že děti skončí v dětském domově. Pro soudkyni jsme byli s manželem staří. Přitížil mi i můj infarkt. Nakonec jsme ale děti vybojovali do své péče. Pomoc přislíbil i náš syn. Jeho Klárka měla tehdy už deset let a uvítala přítomnost dětí.

Přestože čas nezastavíš a nám na vrub přibývá křížků, díky dětem se cítíme ještě mladí. Žijeme pro ně, a to dává sílu i nám. Děti jsou dnes již v pubertě. Často jim vyprávím o jejich mamince. Byla by na své děti náležitě hrdá.