Ředkvičky

Jela jsem domů z práce. Ještě nakoupit, a už budu konečně doma a budu se věnovat pouze ležinku a odpočinku u televize. Nakoupit jsem ale musela, abych měla svačinu na druhý den do zaměstnání. Poslušně jsem se zařadila mezi tlupu beránků čekajících před obchodním centrem na nákupní vozíky. Učinila jsem umírněný nákup a s vozíčkem, kde jsem ani dno nezaplnila, zamířila k samoobslužným pokladnám. Mám tento druh placení nejraději, protože mi šetří čas. Někdy šetří čas, aby bylo jasné. To jsem ovšem nevěděla, že opět budu mít problém. 

Personál prodejny zřejmě od té doby, co zjistil, že lidé se neštítí naplnit sáček patnácti rohlíky a namačkat jich jen deset, nebo si nabrat dva velké koláče a cvaknout jeden malý, zřejmě každý artikl poctivě váží, než ho zadá do kasy. Problém to ovšem je, pokud kupujete např. kusové ovoce a zeleninu, nebo pečivo. Ne každá kedlubna totiž váží stejně. A koláč také nemá každý naprosto stejnou váhu, že ano. A pokud zboží není na váhu, ale na kusy, nejednou jsem musela volat obsluhu. 

Tentokrát v mém nákupním vozíku uvízl mimo jiné svazek ředkviček. Váha mi opět pohotově zahlásila, že zboží je jiné, než které jsem zadala. Obsluha jako vždy byla ta tam, jedna paní prodavačka v mém zorném poli přičinlivě předstírala, že tam není a zádrhel na nehtu je důležitější, než zákazník, nebo byla prostě hluchá, protože na mou výzvu, že potřebuji pomoc, vůbec nereagovala. Musela jsem si poradit sama. Přesouvat se do řady u kas s pokladní jsem nechtěla. Spěchala jsem a právě zavolala matka příroda. Domů na toaletu to asi nevydržím.

Když se kase váha svazku ředkviček nelíbí, malinko ho upravím. Vzala jsem náhradní igelitový sáček a jala se utrhnout jednu ředkvičku. Odložila jsem ji do náhradního sáčku. Ani svazek bez ředkvičky ovšem váha nechtěla přijmout. A tak jsem trhala ze svazku kuličku po kuličce, ale váha stále hlásila, že se jí to nezdá a nechtěla mi invalidní svazek ředkviček přijmout. Dopadlo to tak, že na váze nakonec ležel jen sáček s jednou kuličkou a gumičkou, a stále se to váze zdálo moc. Zatracené ředkvičky! Pomalu jsem na ně přestávala mít chuť. Stejně jsou zimní, rychlené ze skleníku a vitamínů mají asi tolik, jako plátek špeku. Lidé čekající na kasu netrpělivě přešlapovali. Nakonec jsem musela prodavačku přece jenom vyhledat.

 „A máte skutečně jen jeden svazek?“ zeptala se prodavačka a nechápavě zírala na sáček s gumkou a jednou malou ředkvičkou. „No, původně to svazek byl. Vaše váha ho ale nechtěla přijmout, a tak jsem trhala a trhala a trhala, až z toho zbylo toto,“ podala jsem paní prodavačce náhradní sáček s importovanou zeleninou. „A byl fakt jeden?“ „A kolik asi?“

Paní prodavačka byla poctivá, nebo tam byla asi krátce, a tak se dala do přepočítávání ředkviček. „No, ve svazku jich má být dvanáct, a vy máte jen jedenáct!“ pomalu mi vynadala. „Já vzala svazek, který se mi líbil. Netušila jsem, že je musím počítat.“ Asi tu nákup nechám a poběžím na toaletu, napadlo mě. Paní prodavačka ale dala původní ředkvičky na váhu, nechápavě zavrtěla hlavou, nacvakala heslo pro obsluhu a dala ok, jako že to jsou skutečně ředkvičky jí posvěcené. Hurá! Ředkvičky se zimním příplatkem jsem společně s dalším předraženým zbožím mohla zaplatit. Na toaletu jsem doběhla za minutu dvanáct, jak se říká.

Večer jsem si ředkvičky s chutí vychutnala u televize a raději jsem nemyslela na to, jak složité bylo jejich zakoupení. Tak od příště při nákupu ovoce, zeleniny, pečiva a taky uzenin, protože váha v uzeninách také neváží stejně, jako ta samoobslužná, to už vím z jiné nákupní epizodky, raději půjdu ke kasám s obsluhou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10