Retrománie

Hlídala jsem kamarádce malou dceru Natálku. Natálka má šest let a v září nastoupila – nenastoupila do první třídy. Všichni vědí, že školy jsou zavřeny, proto je Natálka prvňačkou, která do školy nechodí.

Natálka mě zná odmalička, cítí se u mě dobře, a proto si hned rozložila hračky. Část jich má u mě a některé si přinesla.

„Jé, Natálko, ty máš zase novou panenku?“ zeptala jsem se holčičky se zájmem. Takovou jsem u ní ještě neviděla. Natálka má spoustu hraček, které jsme si my jako děti nemohli dovolit. Ono to nešlo hlavně z důvodu, že takové panenky prostě nebyly.

Dala jsem se do vaření a malou slečnu nechala svým hrám. Je samostatná a nevyžaduje permanentní pozornost.

„Naty, chceš, abych upekla koláč?“ napadlo mě, protože jsem měla v mrazáku ještě borůvky z léta.

„Jé, teto, chci!“

Byla jsem ráda, že malé slečně udělám radost a ještě budu mít něco zítra na snídani. Rozvážila jsem si suroviny a šla Natálku zkontrolovat. Seděla na zemi v tureckém sedu a byla zády ke mně. Kolem sebe měla rozloženy panenky. Jednu si vzala do ruky a začala k ní mluvit:

„Markétko, už máš šest roků, měla bys jít do školy. Víš, co je škola?“ Zacloumala panenkou, jako že panenka nemá ani tušení.

Zarazil mě její monolog, a tak jsem pro ten okamžik nechala pečení pečením a poslouchala dál.

„To je takový velký barák, do kterého chodily děti. I moje maminka tam chodila. Teď děti do školy nechodí. Byla jsem se tam podívat hned na začátku. Pak mi ale školu zavřeli. Můžu si teď víc hrát s vámi panenkami. Učím se sice přes počítač, ale je to jiné, než kdybych byla ve škole. Markétko, nemám tu své kamarádky. A taky budu blbá. Hrozně blbá.“

Vzpomněla jsem si, jak jsem nedávno viděla na stránkách jedné skupiny s názvem „Retrománie“ obrázek školní třídy. Třídy, do které jsem chodila i já. Dřevěné lavice bez barevných nátěrů, nástěnka a obraz Gustava Husáka nad katedrou. Tak to je retrománie!

 

„Natálko, proč budeš blbá?“ zeptala jsem se. „Jsi přece chytrá holčička?“

Natálka sebou trhla, podívala se na mě a pak tiše s pohledem upřeným k zemi odpověděla:

„Protože maminka není tak chytrá, jako paní učitelka.“

„Naučit tě číst, psát a všechno, co se učí v první třídě, to ale dokáže.“

„No, to jo. Ale až budu třeba páťačka, tak to už třeba nebude umět.“

 

Uvědomila jsem si, že dnešní malé děti neumí uvažovat tak, že se s pandemií vypořádáme a budeme žít jako předtím. Žily krátce na to, aby si uvědomily, že se vše vrátí do starých kolejí a ony budou zase pokojně chodit do školy a hrát si se svými kamarády. Doba, po kterou něco nemohou, je tak dlouhá, že jim už dnes připadá jako věčnost. A ona to věčnost je! Protože to, co je půlrok v očích padesátníka je v očích šestiletého dítěte jedna dvanáctina jejich života. Představila jsem si, že bych celou dvanáctinu svého života nemohla mezi své blízké. Padesátiletý člověk by tak strávil víc než čtyři roky v izolaci! Strašné.

 

Taky jsem si díky Natálce uvědomila, že i dnešní barevné a moderní třídy plné multifunkčních prvků jsou dnes vlastně takovou malou retrománií.

 

„Natálko, kdykoli můžeš s maminkou přijít ke mně, já ti to určitě vysvětlím,“ vrátila jsem se k rozhovoru a pohladila malou slečnu.

Přikývla a z kapsy vylovila hromádku maličkých roušek. Jednu po druhé navlékala titěrné roušky na hlavičky panenek.

„Ty mi ušila maminka, héč!“

„No vidíš, jak krásně šije. Takové roušky umí ušít zase jen maminka,“ řekla jsem a šla raději péct ten koláč.

Bylo mi nějak smutno. Dnes se už prodávají čokoládová prasátka na stromeček s rouškami, šikovné ženy šijí každou volnou chvilku roušky pro lidi a maminky už šijí roušky i pro panenky.

To budou jednou vzpomínky!

Aspoň že umím alespoň ten koláč. Ten pomalu také upadal v zapomnění, protože nebylo tolik času. Alespoň že my starší máme krásné vzpomínky. Na třídu vonící dřevem, na spolužáky, na setkání s kamarády, na taháky i školní besídky. Vždyť už i my tak trošku patříme do rubriky „retrománie“.