Anička, naše dcera

Aničku jsme si domů přivedli z dětského domova. Byla to moc hodná holčička. Měli jsme štěstí v tom, že Anička strávila v dětském domově jen tři měsíce. Když jí zemřela maminka na náhlou mozkovou příhodu, její otec, dlouhodobě pobývající v zahraničí, se odmítl o dítě starat. Argumentoval tím, že se dcery už dříve vzdal a neobměkčilo ho ani to, že holčička má už jen jediného pokrevního příbuzného, a tím je právě on. Dal ihned souhlas s adopcí, a to umožnilo dívce včas se zařadit do jiné rodiny. To bylo asi jediné, co pro své dítě udělal.

Dítě jsme si dlouho přáli. Po mé těžké operaci jsem už ale vlastního potomka nemohla mít. Tím, že jsem pracovala v sociální sféře, jsem měla možnost o Aničce se dozvědět a mít tak trošku přednostní právo na ni. Ihned jsem si ji zamilovala. Maminka se o holčičku dobře starala, nebylo to žádné zanedbané dítě, přestože vyrůstala jen se svou matkou. Samozřejmě, že v době, kdy k nám šla nejdřív jen na návštěvu, byla velmi smutná, nechtěla mluvit a plakala. Vždyť přišla o jediného blízkého člověka, kterého měla. Věděla jsem ale už tehdy, že to zvládneme.

Konečně nastal den, kdy byly vyřízeny všechny formality a Anička se rozjela k nám napořád. Byla už naše. Měla u nás krásný zařízený pokojíček se spoustou hraček a udělala z nás šťastné rodiče. Byl to náš nejšťastnější den.

V noci jsme dovolili malé, aby spinkala s námi. Dovolili bychom jí naprosto vše. Ráno šel manžel do práce a já zůstala s Aničkou sama doma. Hrála si v pokojíčku. Najednou mě vyzvala, abych šla do kuchyně. Chtěla mi prý připravit překvapení. Na zemi měla rozloženou stavebnici a já si myslela, že mi chce něco poskládat. Nechala jsem holčičku samotnou. Mezitím jí uvařím pudink, pomyslela jsem si. Zabrala jsem se do přípravy sladkosti a těšila se na to, co pro mě Anička vymyslí. Pudink byl na stole, ale Anička se ještě neozvala.

„Už to máš, Aničko?“ zeptala jsem se.

Nic.

„Můžu se už jít podívat?“

Nic.

Aby se jí tak něco stalo? Utíkala jsem k pokojíku. Anička tam nebyla.

„Aničko, ty ses mi schovala?“

Nic.

Hledala jsem holčičku a měla velký strach. I když jsme byly v domácím prostředí, Anička byla ještě malá a u nás byla krátce. S hrůzou jsem zjistila, že je odemčeno. Nechala jsem byt zamknutý, kdyby Aničku náhodou napadlo, že by bez dovolení chtěla jít ven. U dveří chyběly Aniččiny botičky. Byl to šílený pocit! Jestli šla ven na pískoviště, zpět určitě netrefí. Navíc mají vchodové dveře zvenčí kuličku.

Oblékla jsem se a utíkala ven.

„Aničko!“ Běhala jsem všude kolem a hledala ji. Prolítala jsem celé sídliště, ptala se dětí i dospělých. Nikdo neviděl malou holčičku. Jen aby nešla na silnici! Zavolala jsem manželovi do práce. Ten si vzal volno a ihned přijel domů. Hledali jsme oba a už se chystali kontaktovat dětský domov a policii. Manžela náhle něco napadlo.

„Neříkala ta paní z dětského domova, že Anička po pohřbu své maminky byla u hrobu na hřbitově?“

Ano, to říkala. Ač byla Anička ještě malá, musela se nějak ztotožnit se smrtí své maminky. A proto jí dovolili s maminkou se u hrobu rozloučit. Anička žila v přesvědčení, že její maminka odpočívá na hřbitově, ale zároveň se na ni dívá z nebíčka. Jak jinak vysvětlit malému dítěti co se stalo?

Hřbitov nebyl daleko. Byl to ten hřbitov, na kterém byl rodinný hrob její maminky. Vydali jsme se tam, přestože bylo nepravděpodobné, že si tak malé dítě zapamatuje cestu.

Hrob jsme našli a na něm malé děvčátko. Vzala si s sebou od nás polštářek a panenku, kterou dostala od nás na cestu z dětského domova. Když jí můj muž bral do náručí, zjistili jsme, že má s sebou ještě plyšového medvídka. Toho jí prý koupila maminka, když byla ještě úplně malá.

Ta malá holčička chtěla být se svou maminkou.

Aničku jsme odvedli domů, uvařili jsme jí horký čaj a vysvětlili jí, že za maminkou nemůže a ještě dlouho nebude moct. Maminka by ale byla nejšťastnější, kdyby viděla, jak roste a že se má u nás dobře. Museli jsme jí slíbit, že na hrob budeme chodit a nosit její mamince květiny. To jsme také dodrželi.

Dnes je Anička už velká holka, nedávno oslavila dvanácté narozeniny. Už dlouho nám říká mámo a táto, ale dobře ví, že měla svou skutečnou maminku, která ji milovala a už není mezi námi. Ví také, že ji milujeme stejně a uděláme pro ni vždy to nejlepší. Je to naše vytoužená dcerka.

Jsme rádi, že se ztráta maminky nepodepsala na jejím dalším vývoji. Anička je šikovná, dobře se učí a po překonání bolesti ze ztráty maminky se z ní stala veselá a vnímavá holčička.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete