Archa Noemova

Vracela jsem se unavená z práce a těšila se, jako vždy, domů. Cesta vede podél hlavní silnice. Jdu po chodníku, a najednou slyším, jak mě někdo volá. Byla to mladá maminka. Na svém kole měla sedačku, ve které seděla malá holčička, a doprovázel ji trošku větší chlapec už na vlastním malém bicyklu.

„Paní, prosím, upadla nám kočička. Nemohla byste nám ji zvednout? Malá bez ní neusne, je na ni fixovaná a já nemám stojan na kole, abych ho mohla postavit.“

Podívala jsem se směrem, kam paní ukazovala. Na přechodu pro chodce, dál od nás, ležela barevná látková kočička. Zrovna se k ní řítilo auto. Počkat, nebo se pro ni vydat hned? Auto bylo ještě dostatečně daleko, a tak jsem pro ni vyběhla dřív, než ji přejede. Malá byla ráda a paní mi moc děkovala.

O kousek dál jsem zahlédla dětskou čepičku. Byl na ní krásný bílý pejsek s rolničkou. Nepatří náhodou té malé? Pak jsem si ale uvědomila, že holčička měla čepičku naraženou na hlavě a byla na ní mořská víla nebo nějaká ta princezna. Uvažovala jsem, zda jít dál, nebo čepici dát na nějaké viditelné místo, třeba na keř, který lemoval chodník, aby si ji majitel vzal, či ji vzít s sebou. Až přijdu domů, mohla bych ji pak vystavit na nějakou sociální síť, jestli čepičku někdo nehledá. Často se tak lidé shledají s tím, co ztratili, nebo někde zapomněli. Poslední z možností se mi jevila jako nejlepší. A tak jsem čepičku vzala do ruky a pokračovala dál k domovu.

Ušla jsem asi osmdesát metrů, když tu přede mnou kráčela paní. Za jednu ruku vedla jednu holčičku, druhou jí svírala druhá, naprosto stejná dívenka. Byly to naprosto stejné holčičky, jistě dvojčátka, s tím rozdílem, že jednomu z dětí něco chybělo.

„Nehledáte náhodou tuto čepici?“ zeptala jsem se paní. Jedna z holčiček totiž měla na hlavě čepičku s pejskem s rolničkou a druhé chyběla.

„Kde jste ji vzala?“ usmála se paní. Tak jsem jí povyprávěla, jak čepička ležela na chodníku, mně se jí zželelo a rozhodla jsem se vypátrat jejího majitele.

„Tu nám totiž pletla babička, tchyně,“ vysvětlila paní. „No, ta by nám dala!“

Tak si i druhá holčička nasadila pejskovou čepičku, a už byste je za žádnou cenu nerozlišily. A já mohla jít dál domů, kde na mě čekal můj živý pejsek Ben. 

Ten den, aby toho nebylo málo, jsem zachránila i plyšového zajíce. Zrovna ho nějaké dítko vyhazovalo ze sportovního kočárku, aniž by si toho nejspíš tatínek vezoucí kočárek všiml. „Neutekl vám náhodou zajíc?“ zavtipkovala jsem.

Muž se na mě nejdřív nechápavě díval. Nejspíš uvažoval, z jakého ústavu jsem utekla. Až pak si všiml černého pasažéra, který chtěl opustit loď v podobě kočárku, a já ho svírala ve svých rukách.

„Ach tak! No to by nám maminka dala. Už jsme se pro něj dnes vraceli do parku. Malý ho pořád vyhazuje a já ho zachraňuji.“

Poradila jsem mladému tatínkovi, aby si dal zajíce, případně jiné hračky na provázek, řetízek nebo gumičku a tu pak připevní ke kraji kočárku. Tak je lehce zachrání od ztráty. Jen ne příliš dlouhé, aby se dítě náhodou neuškrtilo! Však jsem také měla malé dítě, i když už na něj koukám dovrchu. Tatínek byl rád.

Zachránila jsem nakonec i slepici, která vypadla starší paní z tašky. Nesla si ji domů na velikonoční výzdobu. Byla samozřejmě papírová, nebo z nějakého toho lehkého dekoračního materiálu, snad to byla pěnová forma polepená peříčky. Ze začátku se ale tvářila skutečně jako opravdová.

Paní z ní měla takovou radost, že kdyby třeba kdákala a skutečně snášela vajíčka, větší radost by jí nemohla udělat. „No, to by byla vnoučata smutná. Ony si na slepičky, vajíčka a ostatní výzdobu náramně potrpí.“

Jistě, kde by teď paní sháněla těsně před svátky novou slepici?

 Konečně jsem dorazila domů a nemusela zachraňovat další zvířata. Ten den jsem jich zachránila skutečně dost. Tak trochu jsem si připadala jako nová Archa Noemova. Tolik zvířátek jako ten den jsem totiž za jediný den ještě nezachránila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10