Auto s příběhem

Jely jsme s kamarádkami, jako často, na výlet. Řídila kamarádka, bylo to její auto. Navštívily jsme nedalekou Horní Bečvu, kde jsme chtěly strávit prodloužený víkend, takovou malou mini dovolenou. Moc jsme se na ni těšily.

Už jsme byly téměř na místě, když na jednom odpočívadle jedna z kamarádek vytáhla z tašky krém na ruce. Příjemně voněl. Nebyly bychom ženy, kdyby jedna z nás neřekla:

„Jé, co to máš za krém? Ten krásně voní!“

No, a každá si chtěla krém vyzkoušet. Kamarádka nebyla proti a krém nabídla k vyzkoušení. Krém koloval po autě a já na místě spolujezdce jsem ho dostala jako poslední. Mezitím jsem si sundala mikinu, protože bylo teplo, a dala ji na palubní desku, aby mi ji můj pejsek, který cestoval s námi, nezašpinil packami. Když ke mně krém doputoval, sundala jsem si snubní prstýnek. Přece jenom jsem ho nechtěla napatlat krémem. Kam s ním? Položila jsem si snubní prstýnek na mikinu a docela na něj zapomněla.

Před ubytováním jsme se stavily ještě na oběd v místní restauraci. Kamarádka zaparkovala a my, protože auto není trezor, jsme si posbíraly vše potřebné a cenné. Rychle jsem popadla i mikinu z palubní desky auta. V tu chvíli jsme uslyšely cinkot. Prstýnek! Byly jsme si jisté, že upadl někde v autě, přesto jsme následně prohledaly jak auto, tak široké okolí kolem něho. Prstýnek nikde. Prolezly jsme sedačky, podlahu auta, přilehlé úložné prostory, ale po prstýnku jako by se zem slehla.

„Až přijedeme domů, zkusím říct příteli a rozebereme sedačky, vše vytaháme. Určitě se najde,“ ubezpečovala mě kamarádka. S ulehčením jsem šla do restaurace. Venku prstýnek nebyl, tím jsem si byla jistá. Musí se přece najít. A kdyby ne, byla by ho škoda. Po sedmnácti letech manželství, jako tomu tehdy bylo, by mě manžel snad ale nevyhodil.

Strávily jsme tři dny pohody, relaxace i sportu. Navštívily jsme nedaleké Pustevny, zaplavaly si v přehradě, nasbíraly borůvky i spoustu hub, a ještě jsme si odpočinuly od povinností všedních dní. V mezičase jsme přece jenom pročesávaly auto, zda prstýnek nenajdeme. Nic.

Po návratu domů si manžel zpočátku toho, že nemám prstýnek, ani nevšiml. Mezitím kamarádka a její přítel rozebraly téměř celé auto, ale prstýnek nikde nenašli. Doslova se po něm slehla zem. Trápilo mě to, ale kamarádka slíbila, že na prstýnek nezapomene a třeba… Jenže měsíc po naší mini dovolené auto prodávala. S přítelem si koupili nový model, a dva automobily byly zbytečnost.

Když kamarádka auto předávala staršímu muži, který si ho koupil, prodávala ho s příběhem. Vyprávěla mu o prstýnku a prosila, kdyby ho náhodou našel, aby jí dal vědět. Muž s autem jezdil asi půl roku. Poté ho daroval synovi, který právě udělal řidičák. Vyprávěl mu příběh, který se k autu vázal. Syn proto slíbil, že kdyby prstýnek našel, dá mu určitě vědět. Za pár měsíců ovšem syn odpromoval na vysoké škole, začal pracovat na dobře placeném místě a stařičký automobil mu nestačil. Prodal ho proto kamarádovi za zbytkovou cenu a koupil si nový vůz. Při předání kamarádovi mu ovšem vyprávěl příběh o prstýnku. I jeho kamarád slíbil, že o případně nalezeném snubním prstýnku ho bude informovat.

Asi za rok měl kamarád nehodu. Jemu se toho moc nestalo, dohromady pár škrábanců a odřenin, ale auto bylo na odpis. Nemělo cenu ho opravovat. A tak ho dal sešrotovat. Při předávání vraku vyprávěl tento mladý muž celý příběh o prstýnku. A tak ti, kteří si auto přebírali, slíbili, že v případě nalezení prstýnku budou mladíka informovat.

Po pár dnech se ozval majitel autovrakoviště onomu muži, který auto předával, že byl prstýnek nalezen. A tak mladý muž, který si auto koupil, informoval kamaráda. Ten zavolal svému tátovi. Tatínek se už bál, že kontakt na mou kamarádku, která mu auto prodala, ztratil. Nakonec ho přece jen našel a zavolal jí příznivou zprávu. Problém byl v tom, že kamarádka byla tehdy pracovně na rok v Německu. A tak se dohodli, že jí prstýnek pán zašle na její náklady do Německa. Tak taky učinil.

Já zatím o ničem nevěděla, protože kamarádka pro mě chystala překvapení.

Dva měsíce na to, co kamarádka prstýnek obdržela, jsem slavila narozeniny a zároveň jsme s manželem měli dvacáté výročí svatby. Ano, prstýnek se našel téměř tři roky poté, co byl ztracen!

Kamarádka se na pár dní v tu dobu vracela z Německa domů a byla, samozřejmě, zvána i na mé oslavy. Byl to krásný večer. To nejkrásnější však nastalo, když jsem společně s jedním dárkem a kyticí dostala ještě malou krabičku zabalenou v dárkovém papíru.

„Neměla sis dělat škodu, vždyť už ta kabelka byla hodně drahá,“ napomínala jsem kamarádku, která mi jako dárek věnovala vytouženou kabelku.

„Počkej, až to uvidíš. To určitě neodmítneš,“ culila se kamarádka. A měla pravdu. Z krabičky na mě vykoukl…můj snubní prstýnek. Vyleštěný a nablýskaný zářil do světa, aby všem zvěstoval, že je tady a dostal se konečně k tomu, ke komu neodmyslitelně patří, na ten správný prst. Uznejte, a to vše v den dvacátého výročí svatby!

Tak to skutečně nevymyslíš.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete